Jiří Nosek byl už v penzi, když potkal „svého“ bachaře z komunistického vězení. Bývalý dozorce za ním sám před časem přišel. Styděl se.
„Víte, mě to strašně tíží. Viděl jsem, jaký dostáváte záhul. Přitom jste ani nevěděli, o co šlo. Prosím vás, odpusťte mi, jestli jsem vám nějak ublížil,“ mluvil bývalý bachař ke svému dávnému vězni. Ten se jen usmál. „Já už jsem vám všem dávno odpustil.“
To je jeden ze střípků vzpomínek, které letos sbírali žáci jihlavských základních škol u pamětníků. Do jejich životů krutě zasáhla druhá světová válka i komunistický režim.
Jejich dramatické osudy tak nezůstanou v zapomnění. Děti je zdokumentovaly v rámci celostátního projektu Příběhy našich sousedů. Ten v Jihlavě organizuje nezisková organizace Post Bellum v rámci sbírky Paměť národa.
Jiří Nosek si o svém životě povídal s týmem žáků Základní školy Demlova.
Příběh Eugenie Točíkové. Když ho pustili, byla už vdaná
Strastiplný život, jehož součástí byla i láska přervaná vězením, zpracovaly dívky z jihlavské Základní školy T. G. Masaryka.
Eugenie Točíková vyprávěla studentům, jak měla se svým snoubencem Vlastimilem Kučerou, který vyučoval na gymnáziu, těsně před svatbou. Jenže k té nakonec vůbec nedošlo.
Vyprávěla jim o něm Eugenie Točíková. Její rodina si s komunistickým režimem „užila“ své. Sama Točíková nemohla jít studovat vysokou školu. A se svým snoubencem Vlastimilem Kučerou, který vyučoval na gymnáziu, měla těsně před svatbou. Jenže k té nakonec vůbec nedošlo.
„Měli jsme už natištěná oznámení a ohlášky v kostele,“ začala vyprávět studentům.
Pak zažila šok. Bylo to v září roku 1949 právě ve chvíli, kdy venku rámusila bouřka. „Já se bojím bouřky, tak jsem šla za maminkou a tatínkem do ložnice. A maminka byla tak strašně divná a říkala mi:,Neboj se, neboj.‘ A pořád plakala.“
Jaké pamětníky ještě žáci zpovídaliDobromila Kvasničková Když jí bylo sedmnáct, zažila násilnou kolektivizaci rodinného statku a vystěhování celé rodiny. Perzekuci poté završilo uvěznění otce. František Chlup Otec Františka Chlupa musel za války poskytnout část statku pro potřeby německého vojenského štábu. Paralelně však udržoval styky s partyzány. Celá rodina žila ve smrtelném nebezpečí. Karel Bečvář V padesátých letech mu komunisté zabránili dostudovat gymnázium, a tak emigroval a vstoupil do řad cizinecké legie. Po několika měsících se vrátil domů, kde jej čekal povolávací rozkaz k pomocným technickým praporům. |
Důvod slz byl silnější než bouře venku. „Evženko, já ti musím něco říct. Včera odpoledne zavřeli Vlastíka,“ pověděla máma dceři.
Vlastimil Kučera se podílel na činnosti ilegální protikomunistické skupiny. Byl zatčen a souzen v zinscenovaném procesu. Pak putoval do věznice na Borech a následně do uranových dolů. Snoubenka ho navštěvovala, jak jen mohla.
Při jedné z mnoha návštěv jí Kučera navrhl, aby si našla někoho jiného. Že jejich vztah nemá budoucnost. V roce 1954 se tedy rozešli.
Eugenie se vdala a přijala příjmení Točíková po svém muži. Narodily se jim dvě děti.
Vlastimil Kučera se dostal na svobodu díky amnestii v roce 1962. Původně měl být za mřížemi ještě o pět let déle.
Po propuštění se znovu setkal s Eugenií. Ta již byla vdaná. Byl to zvláštně rozechvělý moment.
„Prý zrovna nesla dětem na hřiště pribináčky a on šel naproti ní. Chytil ji za ruku, aby se podíval, zda má snubní prsten. Paní Točíková se ho zeptala, zda chce jít dovnitř. On zdvořile odmítl,“ popsaly žačky, které si s Eugenií Točíkovou povídaly.
Učitel z gymnázia pak až do důchodu pracoval jako dělník v podniku Jihomoravské vodárny a kanalizace. Teprve po listopadové revoluci byl Vlastimil Kučera plně soudně rehabilitován a vyznamenán pamětní medailí.
Příběh Hildegardy Vyskočilové. Setkání v obchodě a mučení
Silný příběh zaznamenali i žáci ze Základní školy Rošického. Setkali se s Hildegardou Vyskočilovou, která se narodila v roce 1927 ve smíšeném manželství. Její maminka byla Češka a tatínek Němec. Za druhé světové války se učila Hildegarda prodavačkou v textilním obchodě.
Žáci ze Základní školy Rošického s Hildegardou Vyskočilovou.
Tam se seznámila s mladíkem Pavlem, který chodil opakovaně kupovat pánské prádlo. A chtěl, aby ho obsluhovala vždy ona. Platil takzvanými šatenkami, které ovšem byly ustřižené, což se nesmělo. Pavel se ale prodavačce líbil a chtěla mu pomoci.
„Později si uvědomila, že kdyby se to dozvěděli Němci, hrozilo jí vězení. Při jedné z návštěv jí vyprávěl o tom, jak ho vyslýchali na gestapu kvůli tomu, že u něj našli ruský slovník,“ popsali žáci, kteří pamětnici zpovídali.
Pak Pavel dlouho do prodejny nepřišel. Místo něj dorazil jiný muž se smutným vzkazem: „Mám vás pozdravovat od Pavla. On Pavel už není, umučili ho.“
„Byl partyzánem a já to nevěděla. Dozvěděla jsem se to až po jeho smrti. To prádlo nosil do lesa dalším partyzánům,“ popsala žena. Dlouho na něj vzpomínala. A když se jí po letech narodil syn, dala mu jméno Pavel.
Otec Hildegardy Vyskočilové musel po válce zůstat v Německu, rodina se rozdělila. Po několika letech se za otcem vypravila. „Mluvil pořád jenom o mamince, o nás a o rodině. Nemohl se s tím smířit, že nás osud takhle rozdělil,“ popsala. Pak už za otcem nemohla. Odmítla totiž spolupráci se Státní bezpečností. Otec zemřel v Německu, má tam hrob.
Jihlavskou část projektu organizovala Marie Bohuňovská ve spolupráci s magistrátem. Přímo tam žáci představili „svoje“ pamětníky. Celých čtrnáct příběhů je na webu pribehynasichsousedu.cz pod odkazem Jihlava v levém sloupci.
 |
