„Je však možné, že se vyskytuje i jinde, jen zatím unikala pozornosti. Dobrá znalost rozšíření je v boji proti invazním druhům zásadní. Šíření je nejsnazší zastavit na samém počátku invaze,“ uvedla za AOPK Jana Matrková, zooložka Správy chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy.
Škeblice asijská pochází z jihovýchodní Asie. Odtud byla se zásilkou ryb neúmyslně zavlečena do Evropy. „V naší přírodě byla poprvé zjištěna v devadesátých letech minulého století,“ upřesnila zooložka.
Podobně, jako je tomu u tuzemských původních druhů škeblí, se i škeblice asijská rozmnožuje prostřednictvím larev, takzvaných glochidií. Ty parazitují na žábrách ryb. Avšak glochidie škeblice jsou na rozdíl od těch „domácích“ mnohem průraznější – mohou napadat široké spektrum druhů ryb, což jim dává velkou výhodu pro šíření do nových míst.
„Na obsazených lokalitách se pak škeblice jako konkurenčně silnější často rychle namnoží, zatímco původní druhy měkkýšů ustupují či zcela vymizí,“ přiblížila Matrková nebezpečí, jež asijští měkkýši pro českou přírodu představují.
Měkkýše z vypuštěných rybníků nezachraňujte
K šíření škeblice dochází především prostřednictvím ryb infikovaných larvami, a to jak při jejich přirozené migraci, tak při přemisťování kvůli zarybňování. Neblahý efekt může mít i zdánlivě dobrý úmysl veřejnosti, která zachraňuje měkkýše z vypuštěných rybníků.
Ochranáři proto varují, aby lidé tyto živočichy nikdy nepřemisťovali do jiné lokality. Při jakémkoliv podezření na nález nepůvodního druhu by také měli kontaktovat odborníky. V případě výskytu škeblice se lze obrátit, ideálně i s fotkami, na e-mail jana.matrkova@nature.cz.
A jak lze nechtěné asijské tvory rozpoznat? Škeblice asijská je podobná domácím druhům měkkýšů – škeblím a velevrubům. Od většiny z nich se však dá snadno odlišit velikostí – dorůstá totiž až 25 centimetrů. Ostatně právě nezvyklá velikost lastur upoutala pozornost lidí na zmíněném Humpolecku.
„Srovnatelných velikostí dosahuje z našich druhů pouze zákonem chráněná škeble rybničná. Ta má však oproti škeblici asijské schránky protáhlejší. Škeblice má schránky kulatější, vyšší, se silnější stěnou. Na jejich povrchu bývá také často příměs fialové barvy,“ popsala Matrková. Dobrým rozlišovacím znakem škeblice je i růžová barva na vnitřní, perleťové straně lastury.
I raky říční vytlačuje příbuzný z Ameriky
Škeblice není zdaleka jediným invazním druhem, jenž ohrožuje přírodu v kraji. Nedávno ochranáři například informovali i o výskytu račího moru v říčce Bystřici na Žďársku.
Přenašečem nebezpečné nemoci, která může ohrozit populace vzácného domácího raka říčního, jsou nepůvodní druhy raků ze Severní Ameriky. Na Vysočině jde nejčastěji o raka signálního, jinde v republice o raka pruhovaného či mramorovaného, již se do přírody dostali nezodpovědným vypouštěním do rybníků a řek. Chorobu šíří, ale sami jsou vůči ní odolní.
„Při setkání těchto nepůvodních raků s naším původním rakem říčním nastává často katastrofa. V populaci našich raků se nákaza rychle rozšíří a během několika dnů uhynou všichni jedinci na lokalitě,“ popsal za AOPK Josef Havelka, odborný pracovník, který se ochranou raků dlouhodobě zabývá.
I v tomto případě proto ochranáři varují, aby lidé raky při „záchraně“ nepřemisťovali a postup ideálně probrali se zástupci AOPK.
