Marcel Ophüls si převzal od ředitele Mezinárodního festivalu dokumentárních...

Marcel Ophüls si převzal od ředitele Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Marka Hovorky cenu za přínos světové kinematografii. V Jihlavě také slavil devadesátiny. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Oscarový režisér se dostal od Belmonda přes nacisty k Blízkému východu

  • 0
Za film Hotel Konečná stanice o válečném lyonském „řezníkovi“ Klausi Barbiem získal režisér Marcel Ophüls v roce 1988 nejprestižnější filmovou cenu - Oscara. V minulém týdnu byl hlavní osobností Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.

V mírném předstihu zde Ophüls dostal i dárky ke svým středečním devadesátinám. Těšit se přitom mohl nejen z dortu, šunky a oblíbeného plzeňského piva, ale také z ceny jihlavského festivalu za přínos světové kinematografii.

Než si to namířil z Jihlavy do Berlína a Dortmundu, kam byl také pozvaný, poskytl MF DNES rozhovor.

Marcel Ophüls

  • Narodil se 1. listopadu 1927 ve Frankfurtu nad Mohanem do židovské rodiny. Jeho rodiči byl slavný filmař Max Ophüls a herečka Hildegard Wallová.
  • Německo, kde narůstal odpor vůči Židům, opustili v roce 1933. Do května 1940 žili v Paříži a pak se přes Španělsko dostali do Ameriky. Působili v Hollywoodu.
  • Za svůj nejvydařenější film považuje Lítost a soucit. Snímek z roku 1977 rozkrývá kolaboraci, antisemitismus a ustrašenost za vichistického režimu ve Francii za druhé světové války. Dokument byl nominovaný na Oscara, ale prestižní sošku nezískal.
  • Ophüls se dočkal Oscara až o jedenáct let později za snímek Hotel Konečná stanice. Tento film pojednává o krutém šéfovi lyonského gestapa Klausi Barbiem.

Pokolikáté jste v Česku?
Byl jsem tady asi dvakrát nebo třikrát před hodně dlouhou dobou. Poprvé jsem jel do Prahy kvůli muzikálu o Tillu Eulenspiegelovi (středověkém německém lidovém šprýmaři - pozn. redakce). Jednalo se o německočeskou koprodukci, běželo to pak na ZDF.

To byla ještě doba komunismu?
Ano. Točili jsme tehdy na Barrandově. Pamatuju si na jeho šéfa, kovaného komunistu. Objížděli jsme s ním i české zámky, které by byly vhodné k natáčení. A jednoho dne jsme se při návratu do Prahy stavili v kavárně. Bylo to v létě za pěkného počasí, on nás pozval na skleničku. Na stolku na terase byly drobky a já si vzpomínám, jak vzal kapesník, smetl je a přitom řekl: „Za časů Františka Josefa tohle nebývalo.“ (směje se) To je nezapomenutelné.

Komunista a mluvil o císaři?
Ano, řekl to. V roce 1968 pak emigroval do Kanady.

A kdy jste byl v Československu podruhé?
Krátce před vpádem vojsk v roce 1968 mě sem vyslala francouzská televize, abych natočil reportáž. Pro rozhovory jsem si nejprve vyhledával filmaře. A myslím, že to byl Miloš Forman, který mi řekl: „Marceli, vy jste tady buď moc brzy, nebo pozdě.“

Nyní máte za sebou návštěvu jihlavského festivalu dokumentů. Na čem teď budete pracovat?
Pokud nechám stranou konference, tak momentálně dopisuju detektivku. Hlavní postavou bude autor dokumentárních filmů. První část toho příběh se odehrává v Sarajevu.

To jste vy, ten dokumentarista?
Ne, ale vkládám do té knihy své vzpomínky na Sarajevo. Jinak v tom příběhu je vrahem novinář, který zabije svého jugoslávského kameramana.

Jaký má motiv?
Kameraman má důkaz o tom, že ten dokumentarista je zbabělec. Dokumentarista nechce ztratit práci, a proto svého jugoslávského kolegu zavraždí.

A co nějaký dokument? Natáčíte ještě?
Dělám na filmu s tematikou Blízkého východu - je o Palestině, Izraeli a následcích jejich nekonečného konfliktu. A je to méně radostná záležitost. Práce na tom filmu jsou už asi dva roky přerušeny, ale koncem tohoto roku - okolo Vánoc - bych chtěl jet do Jeruzaléma. Vánoce jsou svátkem pro všechna tři náboženství - židy, muslimy i křesťany. Měl bych tedy natáčet tam a pak ještě v Paříži. Následovat budou střihačské práce. Když to zvládnu, tak by ten film možná mohl opět aspirovat na Oscara. Ale nejdřív musí být hotový.

V Jihlavě jste divákům prezentoval víc svých filmů, například i ten o Mnichovu 1938 - dohodě mocností o podstoupení pohraničních území Československa Hitlerovu Německu. Vy jste tu dobu před druhou světovou válkou zažil...
V době, kdy Hitler přišel do Prahy, mně bylo deset roků. Naše rodina žila už v Paříži. Otec byl geniální filmař a já tedy velmi privilegované dítě. Měl jsem šťastné dětství - až do chvíle, co Němci vmašírovali i do Paříže. Pak byl život složitější.

V 60. letech jste měl možnost natáčet i s legendárním Jeanem Paulem Belmondem. Jaká s ním byla spolupráce?
Velmi příjemná. On je báječný. Jen trvalo rok, než byl pro ten film volný. Belmondo pracoval tak trochu jako američtí herci, každou scénu při opakováních zahrál úplně stejně. Na rozdíl od něj ale moje přítelkyně Jeanne Moreau nikdy neudělala to samé. Pokaždé to zahrála trochu jinak. Teď je ale Belmondo hodně nemocný...

Jste s ním v kontaktu?
S ním ne. Ale s Jeanne jsem byl v kontaktu až do posledka. Nedávno zemřela (letos 31. července ve věku 89 let - pozn. redakce). S ní jsem se viděl tři týdny před její smrtí.

Během kariéry jste měl možnost pracovat také v Hollywoodu. Jaké vzpomínky máte na Ameriku, kam jste s rodinou přišli v roce 1941?
První roky to tam bylo těžké. Ale tehdy byl život složitý skoro pro všechny lidi. Já byl teenager, musel jsem si zvykat na novou zemi i novou řeč. Šťastný jsem byl v Americe vlastně poprvé až během vojenské služby. Sloužil jsem v Japonsku, v Tokiu, roku 1946. Přitom jsem antimilitarista... Mimochodem, i letos jsem byl v Hollywoodu. Můj vnuk Benjamin tam studuje filmařinu.