"Když něco opravdu strašně moc chcete a toužíte po tom, jděte za tím," dodává muž, který má ve Zbilidech u Jihlavy již osm let vlastní letiště, čtyři letadla a provozuje zde Leteckou školu Vysočina, kde učí své klienty pilotovat letadla.
Co všechno se dá z letadla vidět zajímavého? Z pohledu třeba urbanismu, krajinné architektury...
Spousta věcí. Zajímavé je třeba to, že uprostřed pole vidíte vysekané čtverce, kde se pěstují úplně jiné plodiny, než které tam mají být.
Marihuana?
Třeba. (směje se) Nebo uprostřed lesa objevíte třeba nějaký vojenský objekt, ve vodě přehrady zase spatříte něco, o čem také nemáte ani ponětí. Je to opravdu hodně zajímavé.
Spolupracujete třeba s archeology?
Také už za mnou byli. Z výšky lze odpozorovat místo budoucího nálezu. Ale musí k tomu být vhodné podmínky a čas. Nejlépe na jaře, když plodiny začínají rašit. Tam, kde jsou budoucí vykopávky, se plodina chová jinak. Jinak roste, je tam míň ornice. A to je ze vzduchu hezky vidět.
Vzpomínáte na svůj první let?
Bylo to kdysi dávno, jako malý kluk jsem letěl ze skříně s rozevřeným deštníkem nad hlavou. Když chce někdo začít létat, může to zkusit třeba s větroněm nebo ultralehkým letadlem.
A že jste se spíš nedal na parašutismus?
Mám z takových věcí trochu strach. To už je jiná kategorie. Běžný pilot totiž zřídkakdy opustí letadlo. Jsem rád v tom, co má křídla. Cítím se tam bezpečněji. Nejde o uzavřený prostor, já mohu létat i s otevřenou kabinou. Jde o to, že mám určité znalosti o konstrukci a vím, že to letadlo je kompaktní a daleko lépe odolává poryvům větrů a dalším přírodním nástrahám.
Jak to bylo dál, že jste se stal pilotem?
Nebylo to tak jednoduché. Já jsem poměrně vzpurný kluk. Spíš než učení mne zajímaly holky, motorky a tomu odpovídal i prospěch ve škole. Dostal jsem se na učiliště, kde jsem měl incident s mistrem, a řekl jsem si, že chci něco víc. Ředitel mi řekl, že jedinou šancí, jak se odsud dostat, je mít takový prospěch, abych mohl přestoupit na střední školu. Tak jsem byl zavřený doma a šprtal jsem se. A dotáhl jsem to na samé jedničky. Dostal jsem odznak vzorný učeň a doporučení na střední odbornou školu, obor konstrukce. To byla moje vysněná škola, kam jsem skutečně přestoupil.
Ty konstrukční a strojírenské znalosti vám asi při létání hodně pomáhají?
Bez toho se jako pilot jen těžko obejdete. Na druhou stranu jsem tím trochu zatížen a už u každého stroje přemýšlím o tom, co by kdyby. Ale zase spoustu věcí si mohu udělat sám či si navrhnout. Běžně si vyměňuji motory a letadla si upravuji k obrazu svému.
Po škole jste si udělal pilotní zkoušky?
Nešlo to tak jednoduše. Já jsem trochu skrblík na peníze.
Počkejte - skrblík? Letectví, to je přece finančně velmi nákladná záležitost?
Je a není. Pokud nemáte peníze a chcete létat, můžete začít třeba na větroních nebo ultralehkých letadlech, což je možná ještě snazší a časově výhodnější. Na základě odpracovaných hodin si můžete udělat pilotní výcvik. Nabízím to studentům, kteří mají dobré studijní výsledky. Létat mohou totiž již od patnácti let. Navíc se mnou mohou spolupracovat na konstrukci letadel a dozvědět se spoustu zajímavých věcí mimo základní výcvik. Myslím, že je to pro ně dobrá škola, víceméně zadarmo.
Filip Zejda
|
Pojďme zpět k vám. Jak jste si splnil svůj sen?
Koupil jsem si motorové rogalo a veškeré ochranné vybavení. Odjel jsem na odlehlé letiště, kde jsem se zkoušel rozjíždět, popojíždět, ale ono se to rogalo najednou vzneslo. Byl jsem z toho tak překvapený, že jsem to nedokázal ukočírovat a spadl jsem do oranice. Byla to hluboká orba a mně se naštěstí nic nestalo. Až na to, že jsem měl hlínu hluboko v nose. Na ten popud jsem se rozhodl udělat si skutečné pilotní zkoušky na velké motorové letadlo. To mě stálo kolem 220 tisíc korun.
Vy jste dal přednost ultralightům, že?
Rozhodl jsem se, že nevstoupím do aeroklubu, kde se létá převážně na velkých a starých strojích, ale založím si vlastní společnost. Ve Zbilidech jsem koupil pozemky a udělal si soukromé letiště a založil pilotní školu. Přednost jsem dal ultralehkým letadlům. Je to levnější a spoustu věcí si na nich můžete udělat sami a vytvořit je k obrazu svému. Navíc jsou konstruovaná tak, že mohou nouzově přistát prakticky kdekoli.
Kolik máte nyní letadel?
Mám čtyři letadla. Dvě pro školní výuku a dvě, která přes zimu opravuji či přestavuji. Poté je musí zkontrolovat zkušební technik, stroje zalétám a následně prodám. To mi přináší peníze pro další sezonu. Víte, ono to není jen myslet si, že si létám jen tak pro radost a učím lidi pilotovat. Létání je asi čtvrtina práce. Ostatní je sebevzdělávání - zejména angličtina, studium techniky a postupů, sekání a údržba dráhy letiště, celoroční péče o ovce spásající trávu na letišti, umývání a servis letadel, výuka klientů... Na druhou stranu tu práci miluju a rád rozdávám radost, tak bych to za nic jiného neměnil.
A dá se tady vůbec uživit jako pilot-instruktor?
Dá, pokud máte dostatek klientů - a to je tak sedm za sezonu. Bohužel dnešní doba tomu není příliš nakloněná. Skutečnost je taková, že dnes u mě létají lidi starší čtyřiceti a padesáti let. Není výjimkou sedmdesátiletý pán, kterého cvičím. Jsou to lidé, kteří si většinou plní svůj velký sen. Za socialismu nemohli, dnes jsou finančně zajištění, děti mají odrostlé, takže si dělají radost.
Jak celý základní pilotní výcvik ve vaší škole vypadá?
Ve Zbilidech mám výukové středisko, kde učíme teorii. Je tam dvacet hodin praxe a čtyřicet hodin teorie. Tu mají lidé u mě hodně rádi, je hodně interaktivní a snažím se vše ukazovat na příkladech. Chci, aby se teorii nenabiflovali, ale aby tu problematiku skutečně pochopili. Základní výcvikové lety děláme z letišť v Jihlavě, Pelhřimově či z Brodu, která jsou vhodná pro začátečníky. Základní pilotní výcvik vyjde přibližně na čtyřicet tisíc korun.
Učíte je i nouzově přistávat?
Samozřejmě. Letí si, letí, kochají se a já jim najednou vypnu motor. Není to samozřejmě hned, ale až ve fázi, kdy jsou schopni samostatně řídit a přistát. S praktickým nácvikem nouzového přistání začínám pomalu. Je to pro ně nezbytné.
Jsou mezi vašimi žáky i ženy? Kolik jich míváte?
Ten poměr je deset ku jedné. Když se k tomu žena rozhodne, tak je to taková oslava.
Je rozdíl v tom, jak létá muž a žena?
Rozhodně. Muž to bere spíš silově a adrenalinově, bere to jako své druhé auto. Žena se víc bojí, letadlo víc opečovává, je k němu něžnější, víc si s ním hraje a snaží se do té problematiky více proniknout.
Manželku jste také naučil létat?
Já osobně ne, ono je z psychologického hlediska lepší, když rodinné příslušníky cvičí jiný instruktor. Má to pak ten správný řád a směr. Prostě žádné úlevy ani přehnaná tvrdost. Žena létá, i když ne pravidelně. Ale pokaždé jsem překvapen, jak i po delší pauze dokáže perfektně přistát a položit letadlo na zem jako do postýlky.
Ve Zbilidech jste od roku 2005?
Ano a od té doby mně tam jeden pán ze sousední vesnice neustále hází klacky pod nohy. Stěžuje si na všechny možné strany, že tam dělám něco nelegálního. Nevím, proč to dělá, nic jsem mu neudělal. Ale naučil jsem se s tím žít. Posiluje mě i to, že všechny soudy a spory zatím prohrál. Vadilo mu třeba i to, že chci na svém vlastním pozemku pro své ovce, které spásají travnatou plochu na letišti, postavit příbytek.
A s místními vycházíte jak?
Přistěhoval jsem se na vesnici a choval se zprvu jako velký kluk z města s nosem nahoru. A oni mi to dali ze začátku pěkně pocítit. Postupem času, jak jsem na svých pozemcích hospodařil, dospěl jsem k tomu, jak jsou ti lidé z vesnice velmi vzdělaní, chytří a začal jsem si jich hodně vážit. Žijí s přírodou a obhospodařují ji. Vše, co dělají, má svůj směr a řád. Ale to člověk z města nevidí. Musí mezi nimi dlouho žít, ale dělat i tu stejnou práci a teprve pak to pochopí. Stále si k nim chodím pro rady.
