Pustina je temný příběh s kriminální zápletkou, který diváka nemůže nezasáhnout. Co dělal s vámi?
Jsem typ herečky, která si bere práci domů. Kdybych neměla takovou péči ze strany televize HBO, která se o nás starala jako o vlastní, mohlo mi z toho hrábnout. Mohla jsem začít pít nebo šílet. Zní to možná trochu nadneseně, ale nezapomeňte, že jsem s tou postavou žila celý jeden rok! Navíc jsem veškerý čas a energii věnovala jen filmování – vrátila jsem se z New Yorku, nehrála v žádném divadle a byla jsem k dispozici, což je v naší branži vzácnost. Při vědomí mě pak drželo i to, že jsem se musela postarat o rodinu – téměř po každém natáčení jsem se vracela domů. Když děti usnuly, sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a připravovala se na další den.
Slyšela jsem, že na učení textů máte zajímavou metodu – svoje repliky si přepisujete na papír. Je to pravda?
Ano, píšu si takové kartičky, což jsem odkoukala od bardů v Národním divadle, kde jsem byla v angažmá. Pepíček Somr je používal na každé představení, což mělo svoji logiku, hrál třeba v šesti různých hrách. Já tuhle metodu používám na natáčení – v divadle mi stačí běžný text s poznámkami, ale na filmovém place s sebou scénář vláčet nechci. A tak po kapsách nosím papírky.
Po návratu z New Yorku hodně točíte – teď třeba seriály Svět pod hlavou nebo Život a doba soudce A. K. Jak to máte vůbec s divadlem?
Momentálně jsem ve fázi, kdy se divadla, respektive mnohaletých závazků, obávám. Líbil by se mi americký model – zkoušíte a pak máte smlouvu dejme tomu na třicet představení. Pokud se hra líbí, pokračujete, dokud to jde, pokud úspěch nemá, skončíte. Nehrajete pět let stále stejný titul. Máte svobodu, můžete ji využít podle svého a třeba zmizet někam pryč. Není se na co vymlouvat. Spousta lidí nám s manželem říká: „Vy se máte, vy jste mohli odjet.“ Já na to odpovídám: „Taky můžete.“ My jsme se do New Yorku přestěhovali, protože jsme chtěli. A něco jsme pro to udělali.
