Hlavní hrdinka seriálu televize HBO Pustina, starostka Hana Sikorová, žije v drsném prostředí severočeské vesnice, kterou ohrožuje těžba uhlí. Jak jste si takovou roli „bez pudru a šminek“ užívala?
Když se podíváte na seznam mých rolí, tak jsem málokdy za krásnou paní. Možná tak na divadle nebo na stylizovaných fotkách, ale ve filmech jsem většinou dost „jetá“, což mě baví. Role starostky Hany byla navíc velmi lákavá – už když se mi do ruky dostal scénář prvního dílu, nemohla jsem se od něj odtrhnout a chtěla jsem vědět, jak to celé dopadne. To se zas tak často nestává. Líbilo se mi, že jsme točili chronologicky, takže jsme si mohli pohrát s takovým detailem, jako je odrost barvy na vlasech. Musím vyseknout poklonu uměleckému maskérovi Milanu Vlčkovi s jeho kolegyní Romanou a návrhářce kostýmů Simoně Rybákové. Díky nim jsem se do své postavy mohla opravdu dokonale „obléknout“. A pak jsem se v civilu samozřejmě zase vyšňořila a namalovala si pusu svojí oblíbenou rtěnkou.
V seriálu máte řadu scén, kdy nekomunikujete slovy, ale mimikou a emocemi. Je taková řeč těla náročná?
Vyhovuje mi, když nemám tolik textu a příběh je osekaný od zbytečných informací. Člověk nemusí nic uměle vytvářet a vysvětlovat, ale jedná. Když to řeknu zjednodušeně: nepředvádíte, že myslíte, ale myslíte, protože víte o čem. Víte, kam vaše postava směřuje, což je skvělé, a hlavně přirozené – pro vás i pro diváka.
Pustina je temný příběh s kriminální zápletkou, který diváka nemůže nezasáhnout. Co dělal s vámi?
Jsem typ herečky, která si bere práci domů. Kdybych neměla takovou péči ze strany televize HBO, která se o nás starala jako o vlastní, mohlo mi z toho hrábnout. Mohla jsem začít pít nebo šílet. Zní to možná trochu nadneseně, ale nezapomeňte, že jsem s tou postavou žila celý jeden rok! Navíc jsem veškerý čas a energii věnovala jen filmování – vrátila jsem se z New Yorku, nehrála v žádném divadle a byla jsem k dispozici, což je v naší branži vzácnost. Při vědomí mě pak drželo i to, že jsem se musela postarat o rodinu – téměř po každém natáčení jsem se vracela domů. Když děti usnuly, sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a připravovala se na další den.
Slyšela jsem, že na učení textů máte zajímavou metodu – svoje repliky si přepisujete na papír. Je to pravda?
Ano, píšu si takové kartičky, což jsem odkoukala od bardů v Národním divadle, kde jsem byla v angažmá. Pepíček Somr je používal na každé představení, což mělo svoji logiku, hrál třeba v šesti různých hrách. Já tuhle metodu používám na natáčení – v divadle mi stačí běžný text s poznámkami, ale na filmovém place s sebou scénář vláčet nechci. A tak po kapsách nosím papírky.
Po návratu z New Yorku hodně točíte – teď třeba seriály Svět pod hlavou nebo Život a doba soudce A. K. Jak to máte vůbec s divadlem?
Momentálně jsem ve fázi, kdy se divadla, respektive mnohaletých závazků, obávám. Líbil by se mi americký model – zkoušíte a pak máte smlouvu dejme tomu na třicet představení. Pokud se hra líbí, pokračujete, dokud to jde, pokud úspěch nemá, skončíte. Nehrajete pět let stále stejný titul. Máte svobodu, můžete ji využít podle svého a třeba zmizet někam pryč. Není se na co vymlouvat. Spousta lidí nám s manželem říká: „Vy se máte, vy jste mohli odjet.“ Já na to odpovídám: „Taky můžete.“ My jsme se do New Yorku přestěhovali, protože jsme chtěli. A něco jsme pro to udělali.
V Americe jste strávili sedm let. Změní to člověka?
Otevře mu to oči, naučí se používat cizí jazyk a existovat někde jinde, což je zkušenost k nezaplacení. Odjížděli jsme na tři roky a vraceli se za sedm, což mluví za vše. Opravdu jsme si to užili. A vnitřní změny? Řekla bych, že jsem rozhodně pokornější, ne drzejší, jak by se dalo čekat. Viděla jsem nejenom spoustu úžasných věcí, ale i neštěstí – bezdomovce, kamarády, kteří nemají vůbec nikoho a žijí sami v malých bytech. Uvědomila jsem si, že v Čechách se vesměs máme dobře a že kvalita života je tu vysoká. Dřív jsem si určitě daleko víc stěžovala.
Přidal vám pobyt v zahraničí na ženském sebevědomí?
S tím budu bojovat vždycky – jsem typ, který maskuje nervozitu absolutní suverenitou, ale určitě jsem na tom líp než dřív. To nesouvisí jen s New Yorkem, ale i s věkem. Přijde mi, že po čtyřicítce pro ženu začíná to nejlepší období. Už ví, kdo je a co chce. Ano, má pochybnosti, ale už nejsou tak devastující. Teď samozřejmě mluvím o tom, co cítíme uvnitř, co se týká vizáže, s tou si vždycky nějak poradíte – stačí dobrý make-up a červená rtěnka.
Když jsme u těch autentických pocitů: jaké byly vaše první týdny po návratu do Čech?
Připadala jsem si jako na Marsu. Lidi v Praze vypadali smutně a nemocně a všichni měli sklopené hlavy. To v New Yorku neuvidíte – je to kontaktní město plné energie. Několikrát za den se mi stalo, že mě na ulici někdo oslovil a řekl mi, že mám hezké děti, takové dva divočáky. U nás tak maximálně slyším, že bych si je měla uklidnit… Česká republika je prostě někdy zaprděná, ale jsem tu doma. Chci tady být a tvořit. Potkávat se s přáteli a rodinou, byť se nevidíme tak často, jak bych si přála. Třeba se svým tátou jsem se teď neviděla skoro půl roku. Přitom do Ameriky za námi jezdil třikrát ročně.
