Přáli jsme si razítko od vesmíru

Frontman kapely Kryštof Richard Krajčo a režisérka Karin Babinská spolu už téměř rok a půl tvoří manželský pár – dokonale šťastný a spokojený. Přitom si kdysi dávno řekli, že se brát nebudou, aby svůj vztah nezničili. Láska ovšem všechno změnila...

Blíží se Vánoce, o kterých se říká, že jsou to nejkrásnější svátky v celém roce. Jak je ­vnímáte vy dva?

\rRichard: Já s tím naprosto souhlasím. Vánoce odjakživa miluju. Líbí se mi jejich poetika a hlavně to, že můžu svým blízkým udělat radost.\rKarin: Ríša je v tomhle „šílený“ – každému nenadělí jeden nebo dva dárky, ale rovnou deset! Ty hory se skoro nevejdou pod stromeček... Dřív bych nad tím nevěřícně kroutila hlavou, ale když jsem se ocitla u nich v rodině, pochopila jsem, že to tak prostě mají. Vánoce u Krajčů probíhají ve velkém stylu. I lidí je hodně – když se to podaří, tak se nás u štědrovečerního stolu sejde dvanáct.\rRichard: Ale nevnímejte to naše vánoční šílenství nějak materialisticky – není důležité, jestli je dárek malý či velký, ale to, že někomu, koho máte ráda, splníte přání. To na Vánocích miluju stejně jako kapra, salát, cukroví, koledy a pohádky.\r\r\r

Kapra ale musí někdo usmažit stejně jako udělat salát, upéct cukroví nebo ozdobit stromeček. To je spousta stresujících ­úkolů, a to především pro nás ženy.

\rKarin: Já taky každý rok vyhrožuju, že nic nebude, hlavně pečení cukroví mě moc nebaví. Ríša a děti mi to odkývají, já se uklidním a nakonec peču jako divá. Je to tím, že celoživoně musím mít pocit, že něco nemusím. Když cítím tlak, protestuju. Ráda bych se takového přístupu zbavila, ale zatím se mi to moc nedaří.\r

Takže jste protestovala i v okamžiku, kdy vás Richard požádal o ruku?

\rKarin: Kupodivu neprotestovala, protože s nápadem, abychom se vzali, jsem přišla já.\rRichard: Zrovna jsme někam jeli autem a byl takový hezký večer. Když Karin začala mluvit o manželství, vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. Byl jsem v podobném rozpoložení, jen bych to možná nevyslovil.\r\r\r

Nechtěl jste potřetí vstupovat do stejné řeky? Ženatý jste byl předtím už dvakrát.

\rRichard: Občas se v životě stane, že se něco nepodaří... Manželský svazek jsem vždycky vnímal jako posvátný, ale s Karin jsme si na začátku řekli, že se brát nebudeme. Nechtěli jsme náš vztah zničit. Oba jsme totiž zažili, že po svatbě došlo ke změnám a z manželství se stala klec.\rKarin: Když jsem se kdysi provdala, hodně jsem se změnila. Ono se to těžko vysvětluje – byla to změna v uvažování, v přístupu k partnerovi. Bylo to zásadní a pro manželství deva­stující. Ve dvaceti dvou jsem se vdala, v šestadvaceti rozvedla. Měla jsem obavy, že by se to mohlo příště opakovat, a Ríša mi to svojí dvojnásobnou zkušeností jen potvrdil. A tak jsme žili v domnění, že svatba není nic pro nás.\r\r\r

Ovšem člověk míní, život mění. Co přesně vás nakonec ­přinutilo změnit názor?

\rKarin: Obrovská potřeba a chuť dostat na náš vztah razítko od vesmíru. Nešlo nám o ceremoniál na radnici, tam ani žádný neproběhl, ale o svatební slib, který jsme si napsali a pak vzájemně řekli před rodinou, přáteli a právě před celým vesmírem. Cítili jsme, že to tak oba chceme. Došli jsme do stejného bodu.\rRichard: A krásné bylo, že se nám svatební den podařilo dokonale utajit. Pozvali jsme pouze lidi, které máme rádi a které jsme u našeho svatebního slibu chtěli mít. Přáli jsme si vyslovit se právě před nimi a přesně to se stalo. Byl to nádherný den a rozhodně nelituju, že jsme do toho šli.\r\r\r

Pár tvoříte nejen v soukromém životě, ale často i v tom pracovním, což se moc nedoporučuje. Co vy na to?

\rKarin: Myslím si, že třenice vznikají, když se partneři začnou přetahovat o moc. Jde jim o to, kdo bude šéf, a to je vyloženě špatně. My s Ríšou máme role rozdělené – když píšu novou knížku, tak je jasné, že je to moje dílo. On mi opatrně, protože bývám prchlivá, sdělí svůj názor a já se podle toho zařídím – buď zjistím, že má pravdu, nebo ne. Když režíruju klipy nebo film, mám poslední slovo já. Když režíruju koncertní show skupiny Kryštof, je jasné, že tam má hlavní slovo on. Dává do toho srdce i duši. Je to jeho a já to všechno pouze koriguju.\rRichard: Důležité je respektovat názor toho druhého a věřit mu. Nejsem tady od toho, abych Karininu knížku rozcupoval. Můžu jí občas jen pomoci s nějakým postřehem. A to samé dělá i ona. Když režírovala náš koncert na pražském Strahově, nebyla tam od toho, aby nás deptala, ale aby pomohla naši show pozvednout výš.\rKarin: Je to o tom, že si nemusíme nic dokazovat. Respektujeme se a vzájemně si vážíme své práce. Pokud spolu manželé nejsou schopni pracovat, je to tím, že se jejich ega třou o sebe.\r

Neříkejte mi, že se občas nepohádáte...

\rRichard: Určitě to umíme, ale neděláme to. Možná tak jednou do roka – a to ještě kvůli naprosté blbosti. Jinak před hádkou dáváme přednost diskusi.\rKarin: Richard říká, co si myslí. Občas z něj jde trochu hrůza, protože to dělá ­zaníceně, ale o nic nejde. Není v tom nic osobního. Danou věc vyřeší tady a teď a pak pokračuje dál. To se mi líbí, protože díky tomu se problémy nehromadí. Navíc jsem si ho takového vzala. Nikdy jsem neměla sklony přetvářet muže k obrazu svému. Oba dva máme svoje stinné stránky a víme o nich. A když to náhodou přesáhne únosnou míru, tak si to sdělíme. Komunikace je základ všeho.\r\r\r

Ženy ovšem mají zajímavou schopnost něco říkat, ale zároveň tím myslet úplně něco jiného. Narazili jste na to?

\rRichard: Jasně, že ano. Když Karin kdysi řekla ne, tak myslela ano. A čekala, že mi to dojde, což se samozřejmě nestalo. Musel jsem jí to vysvětlit.\rKarin: Tyhle třecí plochy se objevily na začátku našeho vztahu. Moji předchozí partneři v sobě měli i obrovský kus ženy. A najednou se objevil Richard, jasný archetypální muž, který netušil, co se mi honí v hlavě, takže jsem se musela naučit mluvit s ním otevřeně. Když jsem třeba smutná a potřebuju ­obejmout, řeknu si o to a on to velmi rád udělá. Zabalí mě do svojí lásky a mně se uleví.\r\r \r

Celé znění rozhovoru si můžete přečíst v aktuálním vydání Ženy a život, které je právě v prodeji. Jen za 35 Kč!

\r