Nemůže si pomoct. „Soukromí druhých lidí mě zajímalo vždycky,“ přiznává čtyřiatřicetiletá farmaceutická laborantka. „Na střední škole jsem třeba kamarádce tajně četla deník. Věděla jsem, kde ho má schovaný, a když jsem u ní přespávala, v noci jsem si ho vždycky potichu vytáhla, odnesla na záchod a tam v něm listovala. Kdyby mě přistihla, byl by to asi konec našeho přátelství, jenže touha slídit byla silnější než strach. Jednou jsem se dočetla, že se s ní chtěl vyspat o osm let starší bratranec. Byl to adrenalin! Zrychlil se mi tep a zatočila hlava. Říkám si, že podobně se asi cítí gambler, když mu z automatu vypadnou peníze. Vzrušuje mě možnost dozvědět se o lidech něco pikantního, co by rádi zatajili. Nechci nikomu ubližovat, nesháním informace proto, abych je proti někomu použila. Beru to jako svoji úchylku, se kterou se nedá nic dělat. Možná bych byla dobrý soukromý detektiv.“
Rok v cizí poště
„Slídění je ale docela riskantní koníček. Občas najdu věci, které se mi vůbec nelíbí. Ve třiadvaceti jsem takhle při šmejdění v přítelově mobilu zjistila, že má souběžně ještě jednu přítelkyni. Rozešla jsem se s ním a dalšímu partnerovi jsem od začátku nedůvěřovala. Usoudila jsem, že jedině když ho budu pořád kontrolovat, budu mít jistotu, že se mě zrovna nechystá opustit nebo mi nezahýbá. Prohlížela jsem mu kapsy kalhot a bund, batoh, kontrolovala mobil, vytahovala z peněženky účtenky a zjišťovala, kde, kdy a co nakupoval. Jednou jsem mu stála za zády, když psal do počítače heslo své e-mailové schránky.
Zapamatovala jsem si ho a večer, když Jakub usnul, jsem mu vlezla do mailu. Četla jsem jeho poštu do půl třetí ráno. Sice jsem nenašla důkaz, že mi zahýbá jako jeho předchůdce, ale objevila jsem jinou pikantnost: Jakub kryl svého nejlepšího kamaráda při nevěře. Zase mi to zrychlilo tep. Četla jsem, jak se Jakub s kamarádem domlouvá, že spolu o víkendu naoko pojedou na motorkářský sraz. ,Kdyby Linda náhodou volala na moje číslo, prostě jí to nezvednu a tobě hned brnknu, že tě shání,‘ psal můj přítel. Nic jsem mu neřekla, ale najednou mi připadalo, že nad ním mám navrch. Znám jeho tajemství! Od té noci jsem si pravidelně četla jeho poštu, samozřejmě jenom otevřené maily, abych se neprozradila.
A pokračovala jsem v tom i po našem rozchodu, protože Jakuba dost dlouho nenapadlo si změnit heslo. Byla jsem na jeho e-mailové schránce úplně závislá, přihlašovala jsem se několikrát denně! Většinou jsem nacházela jenom nezajímavé konverzace s kolegy nebo kamarády, ale pak mu začala často psát kolegyně a její maily mi připadaly čím dál důvěrnější. Nevydržela jsem to a začala jsem mazat nové zprávy od ní ještě dřív, než je Jakub přečetl. Jednou mu poslala svoji polonahou fotku se vzkazem: ,Tohle by se ti mohlo líbit.‘ V návalu žárlivosti jsem jí jeho jménem odepsala: ,Super, ale neměla bys zhubnout?‘. Sotva jsem to odeslala, bylo mi jasné, že jsem přestřelila. Ještě ten večer si Jakub změnil heslo.“
