Nemůže si pomoct. „Soukromí druhých lidí mě zajímalo vždycky,“ přiznává čtyřiatřicetiletá farmaceutická laborantka. „Na střední škole jsem třeba kamarádce tajně četla deník. Věděla jsem, kde ho má schovaný, a když jsem u ní přespávala, v noci jsem si ho vždycky potichu vytáhla, odnesla na záchod a tam v něm listovala. Kdyby mě přistihla, byl by to asi konec našeho přátelství, jenže touha slídit byla silnější než strach. Jednou jsem se dočetla, že se s ní chtěl vyspat o osm let starší bratranec. Byl to adrenalin! Zrychlil se mi tep a zatočila hlava. Říkám si, že podobně se asi cítí gambler, když mu z automatu vypadnou peníze. Vzrušuje mě možnost dozvědět se o lidech něco pikantního, co by rádi zatajili. Nechci nikomu ubližovat, nesháním informace proto, abych je proti někomu použila. Beru to jako svoji úchylku, se kterou se nedá nic dělat. Možná bych byla dobrý soukromý detektiv.“
Rok v cizí poště
„Slídění je ale docela riskantní koníček. Občas najdu věci, které se mi vůbec nelíbí. Ve třiadvaceti jsem takhle při šmejdění v přítelově mobilu zjistila, že má souběžně ještě jednu přítelkyni. Rozešla jsem se s ním a dalšímu partnerovi jsem od začátku nedůvěřovala. Usoudila jsem, že jedině když ho budu pořád kontrolovat, budu mít jistotu, že se mě zrovna nechystá opustit nebo mi nezahýbá. Prohlížela jsem mu kapsy kalhot a bund, batoh, kontrolovala mobil, vytahovala z peněženky účtenky a zjišťovala, kde, kdy a co nakupoval. Jednou jsem mu stála za zády, když psal do počítače heslo své e-mailové schránky.
Zapamatovala jsem si ho a večer, když Jakub usnul, jsem mu vlezla do mailu. Četla jsem jeho poštu do půl třetí ráno. Sice jsem nenašla důkaz, že mi zahýbá jako jeho předchůdce, ale objevila jsem jinou pikantnost: Jakub kryl svého nejlepšího kamaráda při nevěře. Zase mi to zrychlilo tep. Četla jsem, jak se Jakub s kamarádem domlouvá, že spolu o víkendu naoko pojedou na motorkářský sraz. ,Kdyby Linda náhodou volala na moje číslo, prostě jí to nezvednu a tobě hned brnknu, že tě shání,‘ psal můj přítel. Nic jsem mu neřekla, ale najednou mi připadalo, že nad ním mám navrch. Znám jeho tajemství! Od té noci jsem si pravidelně četla jeho poštu, samozřejmě jenom otevřené maily, abych se neprozradila.
A pokračovala jsem v tom i po našem rozchodu, protože Jakuba dost dlouho nenapadlo si změnit heslo. Byla jsem na jeho e-mailové schránce úplně závislá, přihlašovala jsem se několikrát denně! Většinou jsem nacházela jenom nezajímavé konverzace s kolegy nebo kamarády, ale pak mu začala často psát kolegyně a její maily mi připadaly čím dál důvěrnější. Nevydržela jsem to a začala jsem mazat nové zprávy od ní ještě dřív, než je Jakub přečetl. Jednou mu poslala svoji polonahou fotku se vzkazem: ,Tohle by se ti mohlo líbit.‘ V návalu žárlivosti jsem jí jeho jménem odepsala: ,Super, ale neměla bys zhubnout?‘. Sotva jsem to odeslala, bylo mi jasné, že jsem přestřelila. Ještě ten večer si Jakub změnil heslo.“
Falešná přítelkyně
„Cítím se provinile, když vlezu do cizích věcí, ale trvá to jenom chvíli. V pubertě jsem se šmírováním prostě bavila, protože mi můj každodenní život připadal děsně nudný. Teď chci možná o lidech vědět všechno hlavně proto, abych se vedle nich cítila jistější. Ačkoli často, jako třeba v případě svého prvního přítele, dosáhnu pravého opaku. Nezajímají mě zdaleka jen muži, sháním informace o všech lidech, které znám. Založila jsem si falešný profil na Facebooku a přes známé se vloudila mezi přátele svojí šéfky, jen abych o ní věděla víc, než si myslí, že vím. Občas se na někoho zaměřím, ani nevím proč, prostě mě ten člověk zaujme. Pak si o něm na internetu zjistím úplně všechno, co lze. Zkouším najít, pod jakými přezdívkami se přihlašuje na různé chaty, a pak pátrám, jaké věci pod přezdívkou na netu podniká. Takhle jsem třeba zjistila, že manžel jedné mé kamarádky chodí na erotickou seznamku.
Obvykle si všechno, co zjistím, nechám pro sebe, ale tohle jsem té přítelkyni prostě musela říct. Vyříkali si to a zůstali spolu. Jen jednou jsem měla vážně velký strach, že z mého slídění bude průšvih. Zůstala jsem výjimečně v práci sama, sedla jsem si na židli své kolegyně a prohrabala jsem její zásuvky. Celou dobu jsem se bála, že se otevřou dveře a někdo přijde, ale nedokázala jsem přestat. Nakonec jsem objevila zmuchlaný, rok starý recept na antidepresiva, vystavený na její jméno. Ofotila jsem si ho, i když jsem neměla tušení, proč to vlastně dělám. S kolegyní jsem vycházela skvěle a informace, že trpí depresí, mi nebyla k ničemu.
Až večer mi došlo, že ve firmě můžou být bezpečnostní kamery a někdo mohl vidět, jak se přehrabuju v cizích věcech! Nespala jsem strachy. Pár dní jsem se pak bála, že si mě šéfka zavolá na kobereček a budu mít průšvih, ale nestalo se vůbec nic. Možná kdyby mě někdy někdo při slídění přistihl a vynadal mi nebo jsem kvůli tomu třeba ztratila kamarádku, šla bych do sebe a přestala s tím. Ale nic takového se zatím nepřihodilo. Občas známým hlídám děti. Vždycky když usnou, podívám se do všech zásuvek, a pokud není zaheslovaný počítač, tak i do něj. Když necháte někoho ve svém bytě samotného, musíte přece počítat s tím, že vám všechno prošmejdí. Copak by to neudělal každý?“
Dva druhy špehování
Vážně slídí úplně všichni? Svým způsobem ano, ale jen do jisté míry. Kdykoli se přihlásíte na Facebook, vlastně jdete slídit v soukromí svých známých. Všichni jsme od přírody tak trochu voyeuři. Srovnáváme se s druhými, inspirujeme se jimi, zjišťujeme, co je u nich nového. Když máte starosti nebo je váš život moc chaotický, stačí proniknout do cizího života a hned se cítíte trochu líp. Je to podobný únik od reality, jako když si pustíte film nebo přečtete knihu. Až na to, že pronikáte do soukromí skutečných lidí. Existuje dvojí slídění. V prvním případě sháníte neškodnou nebo dokonce prospěšnou informaci (třeba vlezete kamarádce do zásuvky, abyste pro jejího partnera, který ji chce požádat o ruku, zjistila velikost jejího prstýnku). Spousta slídilů ale doufá, že objeví spíš negativní nebo senzační informace (třeba že přítelkyně nemá zase tak úžasný vztah s partnerem, jak tvrdí, anebo že šéfka není tak sebejistá, jak vypadá), díky kterým se sami začnou cítit líp. „Potřeba slídit v soukromí druhých vychází z touhy po kontrole,“ vysvětluje terapeutka Martina Frintová z pražské poradny Santea.
„Potřebuji vědět, co druhý dělá, s kým je v kontaktu, co si myslí. Takto se často chovají lidé, kteří mají nízké sebevědomí, nevěří si.“ Někteří lidé si vyberou jen jednu osobu, v jejímž soukromí slídí. Většinou jde o člověka, kterého považují za svůj idol, vzhlížejí k němu. Bývají to jedinci, kteří pochybují o vlastních názorech a rozhodnutích, a proto jsou závislí na názorech svých blízkých. „Vycházejí z přesvědčení, které obvykle vzniká už v dětství: ,Názor druhého je lepší a hodnotnější než ten můj.‘ Proto potřebuji o druhém vědět maximum, abych mohl být co nejvíce jako on. To mi dává pocit bezpečí, orientace ve světě.“ Motivem slídění v soukromí partnera, ale i kamarádek může být také žárlivost.
„Motiv je však stejný, touha po kontrole. Chci uhlídat druhého, protože nevěřím své vlastní hodnotě. Pochybuji, jestli jsem pro partnera dostatečně dobrá, a bojím se, že mě vymění za někoho lepšího,“ vysvětluje Frintová. I Simona o sobě vždycky pochybovala. „V dětství jsem se bála, že nebudu mít žádné kamarády. A často jsem se divila, proč se kamarádka chce bavit zrovna se mnou, že jí připadám zajímavá.“ Pokud máte přítelkyni, která si zvedá sebevědomí sháněním důvěrných informací o ostatních, pomozte jí zvýšit si sebevědomí. „Můžete ji podporovat a dodávat jí jistotu tím, že třeba pochválíte její názor,“ radí psychoterapeutka.
„Ukazujte jí, že její je dobrý, i když se liší od ostatních.“ Hlavní krok ke zvýšení sebevědomí ale musí každý udělat sám. Vyplatí se přečíst si svépomocnou příručku, jako je třeba Nedostatečný pocit vlastní hodnoty (vydal Portál), nebo vyzkoušet seminář o osobním rozvoji (seberozvijeni.cz), anebo přímo psychoterapii. A určitě nic nezkazíte, když budete kamarádce opakovat, že ji máte ráda takovou, jaká je.
