Otužte svou mysl
Až příště zavětříte nastupující úzkost, snažte se od ní odpoutat pozornost. Třeba tím, že zaměříte pozornost na nějaký předmět, například přilepte zrak na sponu ve vlasech ženy před vámi. Začněte si v duchu podrobně popisovat, jakou má barvu, z čeho je vyrobená… Nebo přerušte úzkostné myšlenky tím, že budete pozpátku počítat od stovky k jedničce, přeříkávat si malou násobilku či si postupně vybavovat jména začínající na všechna písmena abecedy. Nebo se uklidňujte: „Nic hrozného se mi neděje. To je jen další záchvat úzkosti, ten už znám. Zvládnu ho.“
A úplně nejefektivnější uklidňující technika? Správné dýchání. Asi na tři vteřiny zadržte dech a pak asi šest vteřin pomalu vydechujte. Půl vteřiny počkejte, pak se znovu zhluboka nadechněte a pokračujte pořád dokola. Už jen samotné odpočítávání vteřin odvede vaši pozornost. Můžete taky zkusit dělat dřepy, klusat na místě, dýchat přes brčko, rychle polykat… Hlavně ale neřešte svůj problém tím, že už budete chodit jenom pěšky a na filmy se dívat doma na počítači. Naopak. „Nejefektivnější cestou nápravy je vystavit se situacím, kterých se člověk obává,“ vysvětluje Ján Praško.
„Postupně napětí klesá a jsou zvládány s menší námahou.“ Funguje to podobně jako otužování. Zprvu s sebou berte někoho, komu důvěřujete a kdo o vašich problémech ví. Až se otrkáte, měla byste zkusit vyrazit i úplně sama.
Nebezpečné zprávy
Začala jste se bát až poté, co jste se dozvěděla o nějaké tragické události? Třiadvacetiletá Zuzana neměla s davovými akcemi problém. Všechno se změnilo v den, kdy viděla záběry z teroristického útoku na londýnském koncertě Ariany Grande. „Krátce poté jsem šla do kina, a když se sál zaplnil, najednou jsem měla před očima ty vyděšené lidi. Představila jsem si, co bych dělala, kdyby někdo vtrhl do sálu a začal střílet. Vzápětí mi připadalo, že nemůžu dýchat. Točila se mi hlava. Musela jsem vyběhnout ze sálu. Občas na mě padá úzkost dokonce i v restauraci a rozhlížím se, kam bych se schovala, kdyby někdo začal střílet.“
Zuzanin stav má název posttraumatická stresová porucha. Ta vám může zkomplikovat život i v případě, že se přímo vám nic strašného nepřihodilo a jen jste viděla autentické záběry z místa nějakého neštěstí. Podle výzkumu psychologů z britské University of Bradford trpí posttraumatickou stresovou poruchou až 18 % lidí, kteří sledovali reálné děsivé zpravodajství! Proto si dobře rozmyslete, jestli na katastrofické záběry příště kliknete nebo si začnete googlovat podrobnosti o veřejných neštěstích.
Nutkání sledovat takové zpravodajství je dědictvím po dávných předcích. Ti potřebovali dopodrobna vědět, co hrozného se stalo jejich soukmenovcům, aby sami dokázali riziko – třeba útok predátora – předvídat a vyhnout se mu. Jenže váš mozek nerozlišuje, jestli si o tragédii jenom čtete na internetu, nebo vám také bezprostředně hrozí. Psychologové z kanadského Center for Studies on Human Stress navíc zjistili, že ženy při čtení drastických zpráv vylučují víc stresového hormonu kortizolu než muži. Vygooglujte si raději informace, které vás uklidní.
Zadejte do vyhledávače třeba slova: Jaká je pravděpodobnost, že se stanu obětí teroristického útoku? A naučte se relaxovat. Místo úvah o tom, co hrozného by se vám mohlo stát, si pusťte pohodový film, u kterého se zasmějete a totálně uvolníte.
