Kdo má snášet věčné brblání?
Znáte písničku Zdeňka Svěráka „Neopouštěj staré známé pro nové, zvláště když jsou momentálně v nouzi“? Takhle jednoduše to ale nefunguje. Není vaší povinností zachraňovat lidi kolem sebe. Může se stát, že vás pocit zodpovědnosti za druhé a touha pomáhat pohltí, až se v problémech druhých sama ztratíte. Chcete utrápené přítelkyni dopřát, aby se vymluvila, jenže pak máte sama depresi? Takhle daleko svou pomoc nenechávejte dojít.
„Jakmile cítíte, že už vás věčné lamentace vaší kamarádky začínají ničit, dejte to najevo. Není příjemné svěřit jí, jak na vás její věčné brblání působí, ale třeba jí jen tak dojde, že už by se měla vzchopit,“ nabádá zkušená psycholožka. Jestli vaše blízká duše ze všech životních zatáček vychází jako oběť, zatímco vy jste tou, která ji zahraňuje (a pak kvůli jejím starostem sama nemůžete spát), změňte to. Možná i ona potřebuje nový impuls. Přiznejte jí, že vás tohle přátelství vyčerpává. Pokud nezapracuje na změně, nebojte se s ní přestat vídat. Dejte jí svobodu, aby mohla být sama sebou i bez vás. Snad se jí vaše odmítnutí stane výzvou k novému růstu a možná i tou nejlepší pomocí, kterou jste jí mohla nabídnout. Uleví se vám oběma.
Rychlokurz empatie
Zeptala jste se známého, jak se má, a on se místo povrchního „dobře“ rozklepal a vysypal na vás své trápení?
1. „To je mi líto.“ Nikdy nic nezkazíte, když projevíte účast. Je vám líto, že má známý takové starosti? Proč to neříct nahlas? Nevymýšlejte nic složitého, vždy se ale dotyčnému dívejte do očí, vaše řeč bude působit upřímně.
2. „Můžu pro tebe něco udělat?“ Pomocnou ruku nabízejte, jen pokud vám nebude vadit, když známý nabídku využije. Na něm pak je, jestli hovor utne s tím, že pomoc není třeba, anebo se rozpovídá dál. Člověka v průšvihu dokáže povzbudit už jen vědomí, že na trable nezůstal sám a má se kam obrátit. Možná ho pocit zázemí přiměje k tomu, aby konečně posbíral sílu malér vyřešit.
