Nonstop byl můj nový domov


Jedno ráno jsem potřebovala zajít do ban­ky vyřídit nějaké formality. A vtom jsem ji potkala, slečnu dokonalou, kvůli které jsem přišla o práci. Když mě viděla, přišla za mnou a s pohrdavým tónem v hlase mi říkala, jak se jí mé místo líbí a jak je pro firmu přínosem. Poté si neodpustila poznámku, že vypadám nějak sešle a měla bych se sebou něco udělat. Než jsem se zmohla na slovo, odkráčela neznámo kam. Udělalo se mi zle. Vzpomněla jsem si, jak mi víno minule udělalo dobře, a zašla na skleničku, nezůstalo ale u jedné. Byla jsem tak opilá, že jsem sotva zavolala taxíka.


Bylo teprve 12 hodin! A od této chvíle to šlo takto každý den. Malého jsem dovedla do školky a během dopoledne pila. Cítila jsem, jak se mi všechny starosti rozplývají před očima. Víno jsem časem vyměnila za vodku, ta nebyla skoro cítit. Během pár hodin jsem zvládla vypít celou láhev. Měla jsem vše promyšlené. Od 8 byl Honzík ve školce, do 12 jsem tedy mohla pít a poté jsem si na dvě hodiny lehla, ve 14 hodin jsem syna vyzvedla a doma opět potají pila. Někdy jsem si brala vodku smíchanou s džusem i na dětské hřiště. Vlastně jsem byla opilá během celého dne, až večer jsem alkhohol vynechala. O to bylo horší čekání na ráno, kdy se budu moc už konečně napít. V noci jsem se budila se zimnicí a tře­sem v rukou. Nedokázala jsem bez alkoho­lu už být. Byla to droga. Manžel si všiml, že vypadám strhaně, ale obhájila jsem to nachlazením a únavou. To byl dobrý důvod, aby si Honzíka vzala na pár dní babič­ka. Pro mě to byla úleva a vodka se stala mou nejlepší kamarádkou. Nic víc mě nazajímalo. V nonstopu jsem trávila více času než doma.



Mohlo být po všem


Pomalu se blížily prázdniny a babička navrhla, že vezme Honzíka a chalupu do jižních Čech. Manžel v tu domu musel odjet na 4 dny na služební cestu, nechal mi doma svůj vůz, pokud bych prý chtěla jet na chalupu za ostatními. Mě to ani nenapadlo. Nakoupila jsem si lahve alkoholu a doma si bezstarostně užívala svého pití. Už jsem byla tak závislá, že jsem v jednu chvíli vše vyzvrátila a ihned nato pila znovu. Asi druhý den mi volala moje maminka, že se Honzíkovi udělalo špatně a jestli bych pro ně přijela autem, že v tom­to stavu s ním vlakem cestovat nechce. Nebyla jsem schopna ani mluvit. Vytípla jsem telefon a nějakým způsobem napsala SMS ve znění ok.


Nechápu, co mě to popadlo. Vzala jsem klíčky a pomalu se motala k autu. Nemohla jsem se strefit ani do zapalování, jak jsem byla opilá. Na několikátý pokus jsem nastartovala a vyjela. Vše jsem viděla rozmazané, ale zastavit mě v tu chvíli nenapadlo, stále jsem měla nohu na plynu. V další ulici jsem narazila do sloupu veřejného osvětlení a víc si nepamatuji. Když jsem se v nemocnici probrala, seděl nade mnou manžel a plakal. Lékař mi sdělil, že jsem měla v krvi 3,8 promile. Rozplakala jsem se i já a vše jim vyprávěla. Manžel na mě pohlédl, nenadával mi ani nic nevyčítal. Vypadal hrozně, nikdy jsem ho neviděla tak zoufalého a bezradného. Jen mi druhý den řekl, že mi zajistil 5měsíční protialkoholickou léčbu v ústavu. V tu chvíli jsem nedokázala protestovat. Jen jsem plakala a v duchu si říkala, co se to se mnou stalo, jaká je ze mě troska. Co kdybych někoho srazila nebo dokonce zabila?! Nikdy si neodpustím to, jak jsem se k sobě samé a ke své milované rodině chovala, jak hluboko jsem klesla, když můj život ovládal a řídil alkohol.


Nyní jsem už na konci své léčby. Cítím se dobře a vím, že svůj život budu žít už lépe a budu ho žít pro rodinu. Nic na světe mi není dražší. Manžel mě absolutně podporuje a stojí při mně. Za své uzdravení vděčím hlavně jemu.


  6:00,  aktualizováno  31. března 2019 13:40