Děsí vás, že si jednou od lékařů vyslechnete stejnou diagnózu jako vaše teta, které našli nádor? Nebo že dopadnete jako dědeček, který vás ve stáří nepoznával a pořád dokola se ptal, kdo jste a co děláte v jeho domě? Že máte nemoc jednou provždy zapsanou v genech? Přestaňte panikařit, geny totiž nejsou všechno. Většina závažných nemocí, ať už jde o rakovinu, mrtvici nebo třeba infarkt, je tu takzvaně s multifaktoriální dědičností. „Existuje k nim určitá genetická dispozice, ale přidává se i působení něčeho dalšího, např. prostředí nebo infekce,“ vysvětluje Vladimír Gregor, primář Oddělení lékařské genetiky Thomayerovy nemocnice.
Rakovina je dědičná zhruba v pěti až deseti procentech. Jde ale pouze o vybrané druhy – rakovinu prsu a vaječníků a nádory tlustého střeva. U jiných má genetika výrazně menší moc a např. rakovina plic není takto podmíněná skoro vůbec.
„Moje maminka zemřela na rakovinu prsu, když jsem byla malá. I já mám proto zvýšené riziko a chodím kvůli tomu na pravidelné kontroly. Za pár let budu ve věku, kdy u ní nádor objevili, takže se bojím. Ale uklidňují mě, že díky této důkladné prevenci by u mě případná nemoc neměla tak fatální následky, odhalili by ji včas,“ vypráví mi bývalá spolužačka Marcela. Přes všechno uklidňování lékařů se ale stejně bojí a dělá všechno pro to, aby se nemoci vyhnula. „Četla jsem, že čím dřív a čím víc dětí žena má, tím lépe. A pomáhá i kojení. Takže jsem obě své děti kojila přes půl roku,“ dodala.
Doktor Gregor upozorňuje, že abychom mohli mluvit o dědičnosti nádorů, musí jít vždy o stejný typ rakoviny, kterou onemocní dva příbuzní prvního stupně. V případě nádoru prsu tedy například matka a babička nebo matka a sestra. „Typické je pro dědičné nádory také to, že vznikají v mladším věku, do 35 let,“ dodává k tomu lékař.
