Z predátora ikonou
Stejný příběh najdeme za většinou zvučně znějících značek, o kterých dnes už ani nevíme, že kdesi na jejich počátku stál jeden člověk, který nebyl odvážnější než my ostatní, ale který dokázal vidět situaci přehledněji než my ostatní. Giovanni Agnelli, zakladatel značky Fiat, financoval svou společnost penězi investorů, které nakonec šikovným manévrem ze společnosti vystrnadil. Francouzský průmyslník Vincent Bolloré se zmocnil upadajícího rodinného podniku za peníze jiných lidí. Zakladatel značky Kodak George Eastman přesunul všechen risk začínající společnosti na svou rodinu a svého bohatého kamaráda. Ingvar Kamprad, zakladatel značky Ikea, zajistil, že se nábytek vyráběl v komunistickém Polsku, kde ho to stálo polovinu nákladů než ve Švédsku...
Jednoduchá matematika
Obchodní úspěch vlastně není žádná velká věda (což neznamená, že to není velká práce). Vzorce jsou dost jednoduché. Kdo riskuje, dost často nevyhraje. Úspěch nového byznysu je zcela úměrný mohutnosti kapitálu, který do nového podnikání vstupuje. Čím víc peněz má v počátku k dispozici, tím spíš úspěšnější bude. Většina neúspěšných obchodů neskončila proto, že to byl hloupý nápad, nebo proto, že zainteresovaní lidé byli nešikovní nebo nepracovali dost, ale proto, že prostě neměli do začátku dostatek peněz. Podobných vzorců, jejichž dodržení zvyšuje naděje na úspěch, je víc: fakta ukazují, že korporace se prosadí častěji než soukromí vlastníci, sepsání byznys plánu je nutností, kterou mnozí neúspěšní podnikatelé nedodrží, a převzetí jakkoli skomírající existující firmy je výhodnější než začínat od píky.
V padesátých letech probíhal v amerických mateřských školkách prostý experiment. Děti měly za úkol dohodit obručí na tyč. Některé si stoupaly hodně daleko – tak daleko, že dohození k tyči bylo téměř nemožné, zkrátka riskovaly. Mohlo by se zdát, že to byly děti, které vzrušoval úspěch a měly ambice něco dokázat. Ukázalo se však, že právě tyto děti úspěch zajímal nejméně a jejich ambice byly minimální (vzdálenost následně použily jako výmluvu, když neuspěly). Děti, které chtěly za každou cenu uspět, se postavily k tyči „tak akorát“ – dost daleko na to, aby to ještě byla hra, ale dost blízko na to, aby bylo nahození obruče na tyč jisté. Ty, které stály až těsně u tyče, rovněž neměly ambice ani touhu po úspěchu a nedokázaly samy sebe motivovat k výkonu.
Pokud si myslíte, že v investičních hrách, kde létají miliardy dolarů, to probíhá jinak, mýlíte se. Důkazem je chování bankéřů a ředitelů investičních společností v momentě prasknutí bubliny, kterým začala současná celosvětová ekonomická krize. Nebudeme vás zatěžovat ekonomickými detaily, ale jejich výmluvy se podobaly výmluvám dětí, které si stoupají naschvál daleko od tyče a jsou ochotny riskovat osud celé společnosti jen proto, aby se neukázaly jejich osobní chybná rozhodnutí. To je znakem těch neúspěšných predátorů. Úspěšnému predátorovi je totiž úplně jedno, jakou má reputaci. Rozhodně víc jedno, než jestli na jeho kontě přibyde nějaká ta miliarda. Ingvar Kamprad zcela očernil svou pověst, když dal v době studené války práci Polákům místo domácím Švédům, čímž získal obrovskou výhodu nad konkurenty. Sam Walton, zakladatel obrovského řetězce Walmart, investoval peníze čerstvě vyženěných příbuzných, místo aby jako většina lidí požádal o půjčku banku. A protože poprvé neuspěl, investoval je hned dvakrát – to jistě zkazilo náladu na nejedné rodinné sešlosti.
