Chtěla všechno. Ne být jen milenkou. Používala všechny ženské zbraně – své tělo, vůni, gesta, citové vydírání. Jenže za to, aby mi to udělala pusou, bych jí slíbil všechno... Moje žena se o mé nevěře dozvěděla. Závislost na Haně ze mě udělala společenského vyděděnce. Když jsem se jí nemohl fyzicky dotýkat, měl jsem klasický absťák. Deprese, bolest hlavy, třes rukou. Do toho moje žena s návrhem na rozvod... Neuměl jsem si představit, že o ni a o rodinu přijdu. Že se odstěhuji a budu vídat dvojčata třeba jen o víkendech. Že už nikdy nebude naše domácí večerní pohoda, když děti usnou, během které jsme se se ženou smáli, probírali vše možné, od drbů přes odborné věci až po Boha a vesmír. Tohle jsme s Haničkou nedělali...
Situace byla nechutná. Já byl nechutný. Jediný, kdo byl parádní, byla moje žena. Nehysterčila. Sliboval jsem jí, že s Hanou skončím – a chtěl jsem to i udělat, ale tělo mě zradilo a já ji měl znova a znova. Lhal jsem jí, že manželství brzy skončí. Závěr? Stejný jako v 99 procentech podobných příběhů. Žena mě právem vyhodila, já se nastěhoval s Hanou do pronajaté garsonky a za třičtvrtě roku tam vedle ní málem vyletěl z kůže. Síla Amorova šípu slábla a já byl s naivní mladou holkou, s níž jsem si neměl o čem povídat. Drogy mívají dojezd, učili nás v psychologii. Žádné jsem nikdy nebral, a přesto to teď vím. Přál jsem si jen jediné. Aby mi moje žena odpustila a vzala mě zpátky domů. Teď jsem v jiné garsonce, snažím se vrátit. Chápu, že se eskapády podobného ražení špatně odpouštějí a důvěru ve vztahu podkopou na celý život. Nicméně jsem ochoten pro záchranu rodiny udělat cokoli. Se ženou chodíme na psychoterapii. Snad najdeme cestu, jak si být zase blízko...“
Viktorova žena, nyní
„Podstoupili jsme roční partnerskou terapii, a to, co vylezlo na povrch, nebylo lehké. Nicméně Viktor je zpátky doma. Že mu někdy dovolím mít se mnou intimní život, by mě ještě loni ani ve snu nenapadlo. Ale jde to. Náš vztah má přes všechny ty hrůzy velmi pevný základ, což je předpoklad k transformaci. Dostali jsme oba lekci. Viktor se učí víc žít svoje emoce a pocity, já se zase učím mu to dovolit, aniž by tím u mě ‚klesl‘ jako muž. Pomáhá nám náš společný smysl pro humor a úžasné děti. Naše láska už není, co bývala ve fázi zamilovanosti, a není už ani taková, jaká bývala ve fázi rodiny a stereotypu. Jsme někde dál. Můžu mluvit jen za sebe – a já se rozhodla, že mu budu přes to všechno, co dělal, znovu věřit. Myslím, že to je základní předpoklad toho vše minulé překonat. Slíbil, že po této zkušenosti umí zachytit každý Amorův šíp ještě v letu a říci: ‚Díky, nechci.‘ Znám ho. A myslím, že to zvládneme.“
