„Vykašli se na ni. Za pár týdnů si nabalíš nějakou jinou, hezčí, “ navrhl jsem, ale zhroucený muž mlčky zavrtěl hlavou. No, úplně mlčky ne. Vyloudil zvláštní altový kvil zakončený klokotavým zvukem. Přísahal bych, že u nosních dírek se objevila bublina. V příští vteřině se tajemství provalilo. Vstal a předvedl mi ukázkově rudé oči. Udělal pár kroků a sesunul se do jediného křesla, v němž se usedavě rozplakal. Kdyby svou palbu vzlyků občas neproložil mužným „já se z toho poseru“, měl bych dojem, že jsem se propadl někam do telenovely, v níž doňa Elvíra právě zjistila, že jí někdo odcizil oblíbený vibrátor z klasu mexické kukuřice. Stál jsem nad kamarádem a nevěděl, co si mám s tak mokrým neštěstím počít. Potopa trvala přibližně deset minut, během nichž se vystřídaly tři typy pláče:
1. Němý, doprovázený jen otřásajícím se tělem.
2. Typ bééé, když se do výdechu připletly hlasivky.
3. Přerývavá verze, během níž se mi marně snažil sdělit nějakou další nepříjemnou okolnost. Přiznávám, že pohled na plačícího kamaráda, jehož jsem vždy považoval za sebevědomého chlapa, mě uváděl do rozpaků. Předtím i potom jsem viděl vzlykat nebo osobně rozbrečel mnoho žen, ale na muži, jehož dožene k pláči přítelkyně, je něco nevýslovně tragického. Podle francouzského přísloví ženský pláč a letní deště nedělají velké potoky – tím se myslí, že vzlykajícím ženám není radno příliš věřit. No, nevím. Ale ujišťuju vás, že až uvidíte svého drahého brečet kvůli vám, buďte si jistá, že je to vážné. Musí totiž kromě odporu slzných žláz překonat i tu ostudu. Zajímá vás, jak ta pohnutá historie s kopačkami skončila? Marcela se vrátila, vzali se, mají dvě děti a můj přítel dost lituje.
Daleká cesta tvá
Byly doby, kdy zámky francouzských králů cupitali šlechtici v parukách a z rozmanitých důvodů čas od času propukali v pláč. A nikdo se nedivil. Vybrané mravy a jemná duše vždy připravená ke vzlyku se u nich čekaly. Kdyby podobný talent někdo projevil třeba během služby v Československé lidové armádě, nejspíš by dostal deku a možná i násadu polní lopatky někam hluboko dovnitř. Pokud by se tak nestalo na pohřbu padlého kolegy, který před čištěním samopalu zapomněl vyprázdnit zásobník. Neboli – intenzitu mužského pláče ovlivňují kromě psychosomatických pochodů i kulturní zvyklosti a doba. Jestli ráda testujete orientální hřebce, dejte si bacha na Japonce. Tihle hoši svoje vnitřní hoře navenek moc neprojevují – říká se tomu kao-de waratte, kokoru de naku neboli úsměv na tváři, pláč v duši, případně po máchovsku na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Pro mužský pláč mají Japonci zvláštní výraz – otokonaki. Přestože při běžných katastrofách musejí zachovat úsměv, jindy jim bonton dovoluje se rozeřvat. Třeba když se přiznávají ke zločinu. Takže můžete čekat, že až ho lapíte v posteli s jinou, nabrečí vám do protokolu spoustu hořkých slz. Jestliže jí na místě nafackujete, přejde do dalšího povoleného kvílení v podobě takzvaného morainaki čili soucitného pláče. A až mu odpustíte, těšte se na urešinaki neboli radostný pláč, čímž jeho arzenál vyčerpáte a pak se bude zas jen usmívat. My Češi v podobné situaci spíš zapíráme, předstíráme, že nás ta blonďatá bestie znásilnila. Nemyslete si ale, že jde o známku nestoudného západního cynismu – na záchodě si svou nešikovnost poctivě odbulíme.
