Pověst o tom, že muži nepláčou, jste už nejspíš slyšela. Osobně si myslím, že tahle báchorka má dva účely:
1. Přesvědčit VÁS, že máte vedle sebe citové skalisko, které i ve chvíli, kdy vlak proměnil v sekanou vašeho psa, zachová klid. S vkusně stisknutými rty prozrazujícími zvládnuté emoce pohřbí Azora hned u trati a pak vás celou roztřesenou odveze na smuteční večeři.
2. Přesvědčit NÁS, že slané projevy citů jsou pro opravdového muže nechutnou potupou a důvodem k pochybnostem o jeho hladině testosteronu. Předpokládám, že podobné hlášky berete s rezervou. A že vám nerozstřelím žádnou životně důležitou iluzi, když prohlásím, že tvrdý muž, který nepláče, je stejně skutečný jako drak plivající oheň nebo férový politik. Ano, máte co dělat s mytickou postavou.
Ujišťuju vás, že pod holou a nepochybně slušně vytvrzenou lebkou Bruce Willise to vře podobně jako pod natáčkami vysloužilé šansoniérky. Jenže když mu před lety spadla plyšová žirafa do Niagarských vodopádů a malý Bruce se pokusil uronit slzu, dostal od otce facku za plýtvání hračkami a poučení, že „bulí jenom holky“. Vše ale na starého Willise hodit nemůžu. S omezováním našich vzlyků začaly příroda a civilizace. V dobách kyje a pazourku se totiž pláč obránců tlupy ukázal jako neúčinný obranný prostředek – na rozdíl od válečného řevu a prvních nadávek. Plačící muž se rovnal brzké mrtvole. Zatímco ženy mohly v koutě jeskyně v klidu vzlykat, muži museli po generace předstírat, že se těší vynikající kondici, mají skvělou (případně hrozivou) náladu a útočníka v klidu zmasakrují na kaši. Přestože vědci se shodují, že člověk je jediný tvor, který pláče (krokodýli, sloni a želvy se jen tak tváří), v poměru ženských a mužských slz mají chaos. Jedni tvrdí, že muži brečí asi čtyřikrát méně než ženy, jiní namítají, že ženy pláčou jen o trochu víc, ale z jiných důvodů. Tajemné příčiny ženského pláče budu dál fascinovaně zkoumat, ale můžu vám prozradit, kdy to chodívá na nás. Sám jsem už pár kapesníků prosolil a bílá mapa se mi zjevila i na rameni – mám kamarády, kteří si v mé přítomnosti slušně otevřeli stavidla.
„A já ji tak miloval!“
Tušíte správně – můj ublížený, šokovaný přítel dostal výstavní, několika nevěrami přeleštěné kopačky. „Tohle všechno jsem dělal pro Marcelu,“ rozhodil rukou po depresivní garsonce, vybavené hlavně papírovými krabicemi a lahvemi od piva. „Vždyť já tu s ní chtěl žít!“ Tíha osudu ho na chvíli srazila na bobek. Bohužel. Protože jak se rukou opřel o zem, nedokázal skrýt informaci, že „ten koberec jsme ještě vybírali spolu“. Dal si dlaně před obličej, což mě mělo varovat, protože tvář kolem napětím vybělených kloubů podezřele zrudla.
„Vykašli se na ni. Za pár týdnů si nabalíš nějakou jinou, hezčí, “ navrhl jsem, ale zhroucený muž mlčky zavrtěl hlavou. No, úplně mlčky ne. Vyloudil zvláštní altový kvil zakončený klokotavým zvukem. Přísahal bych, že u nosních dírek se objevila bublina. V příští vteřině se tajemství provalilo. Vstal a předvedl mi ukázkově rudé oči. Udělal pár kroků a sesunul se do jediného křesla, v němž se usedavě rozplakal. Kdyby svou palbu vzlyků občas neproložil mužným „já se z toho poseru“, měl bych dojem, že jsem se propadl někam do telenovely, v níž doňa Elvíra právě zjistila, že jí někdo odcizil oblíbený vibrátor z klasu mexické kukuřice. Stál jsem nad kamarádem a nevěděl, co si mám s tak mokrým neštěstím počít. Potopa trvala přibližně deset minut, během nichž se vystřídaly tři typy pláče:
1. Němý, doprovázený jen otřásajícím se tělem.
2. Typ bééé, když se do výdechu připletly hlasivky.
3. Přerývavá verze, během níž se mi marně snažil sdělit nějakou další nepříjemnou okolnost. Přiznávám, že pohled na plačícího kamaráda, jehož jsem vždy považoval za sebevědomého chlapa, mě uváděl do rozpaků. Předtím i potom jsem viděl vzlykat nebo osobně rozbrečel mnoho žen, ale na muži, jehož dožene k pláči přítelkyně, je něco nevýslovně tragického. Podle francouzského přísloví ženský pláč a letní deště nedělají velké potoky – tím se myslí, že vzlykajícím ženám není radno příliš věřit. No, nevím. Ale ujišťuju vás, že až uvidíte svého drahého brečet kvůli vám, buďte si jistá, že je to vážné. Musí totiž kromě odporu slzných žláz překonat i tu ostudu. Zajímá vás, jak ta pohnutá historie s kopačkami skončila? Marcela se vrátila, vzali se, mají dvě děti a můj přítel dost lituje.
Daleká cesta tvá
Byly doby, kdy zámky francouzských králů cupitali šlechtici v parukách a z rozmanitých důvodů čas od času propukali v pláč. A nikdo se nedivil. Vybrané mravy a jemná duše vždy připravená ke vzlyku se u nich čekaly. Kdyby podobný talent někdo projevil třeba během služby v Československé lidové armádě, nejspíš by dostal deku a možná i násadu polní lopatky někam hluboko dovnitř. Pokud by se tak nestalo na pohřbu padlého kolegy, který před čištěním samopalu zapomněl vyprázdnit zásobník. Neboli – intenzitu mužského pláče ovlivňují kromě psychosomatických pochodů i kulturní zvyklosti a doba. Jestli ráda testujete orientální hřebce, dejte si bacha na Japonce. Tihle hoši svoje vnitřní hoře navenek moc neprojevují – říká se tomu kao-de waratte, kokoru de naku neboli úsměv na tváři, pláč v duši, případně po máchovsku na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Pro mužský pláč mají Japonci zvláštní výraz – otokonaki. Přestože při běžných katastrofách musejí zachovat úsměv, jindy jim bonton dovoluje se rozeřvat. Třeba když se přiznávají ke zločinu. Takže můžete čekat, že až ho lapíte v posteli s jinou, nabrečí vám do protokolu spoustu hořkých slz. Jestliže jí na místě nafackujete, přejde do dalšího povoleného kvílení v podobě takzvaného morainaki čili soucitného pláče. A až mu odpustíte, těšte se na urešinaki neboli radostný pláč, čímž jeho arzenál vyčerpáte a pak se bude zas jen usmívat. My Češi v podobné situaci spíš zapíráme, předstíráme, že nás ta blonďatá bestie znásilnila. Nemyslete si ale, že jde o známku nestoudného západního cynismu – na záchodě si svou nešikovnost poctivě odbulíme.
Půvab kvadratického dojetí
Víte, já se hned tak něčím nedojmu. A už vůbec ne v kině. Většinou se cpu kukuřicí a moc si přeju, aby mě děj strhl. Předem tvůrcům odpouštím hloupé dialogy i předvídatelný vývoj děje, protože chápu, že vytvořit cokoli smysluplného a navíc i zábavného je fuška. Nicméně někdy se souřadnice filmu a mého duševního rozpoložení překvapivě protnou. Za posledních pět let se mi to stalo přibližně třikrát a pokaždé to proběhlo stejně. Nějaká vymyšlená událost na plátně mě na chvíli přesvědčí, že svět je krásnější a spravedlivější, než jsem se domníval, a že na něm potkáte i pomilováníhodné a čestné bytosti. Následuje pocit mravenčení v dásních a jemné pálení očí, jak si do nich ulevují slzné žlázy. Ve chvíli, kdy miniaturní jezírko přeteče, se z očí začnou valit hrachy. A zatímco levá hemisféra zpracovává další kýčovitý děj, v němž dva mladí šťastní lidé odcházejí do obřího zapadajícího slunce, a hrozí slzní zástava, pravé půlce mozku právě došlo, že je dojatá. Bože! Já se dokážu v kině dojmout a plakat! Načež se dojmu nad vlastním dojetím a slzy štěstí pomalu proměňují plyšové sedadlo v močál. Má citová rezerva se za deset minut vyčerpá, ale ten příjemný sladkobolný pocit mi sedí za krkem až do prvního piva v hospodě u kina.
Slzotok na klíč
Asi tomu nebudete věřit, ale my to taky umíme. Brečet na požádání. Kamarád díky poslušnému slzavému strojku získal zpátky přítelkyni. Obvyklá zápletka – provalila se jeho platonická, ale bohužel citová nevěra. V ten otřesný večer seděli vedle sebe na posteli, poškozená brečela a několikrát opakovala větu „Prosím tě, neměj ji rád!“ To mého kamaráda nahlodalo a nějak si uvědomil, že miluje stejně jen tu plačící bytost vedle sebe na matraci a jinak už to nebude. „Jenže jak jsem jí to měl dokázat? Jak jí vyvrátit tu myšlenku, že jsem bezcitnej hajzl? No jasně! Napadlo mě, že by mohlo zapůsobit, kdybych se rozbrečel. A člověče, šlo to docela rychle. Trochu jsem tlačil, pořádně stiskl víčka, chvíli jsem myslel na to, jak mi umřel pes, a současně jsem se ještě dojímal celou tou scénou.“ Pláč údajně zabral fantasticky. Když poprvé v životě viděla, jak ten podvodník roní slzu, pochopila, že je to přece jen slušný citlivý hoch, svého úletu lituje a teď už bude všechno jako dřív. A bylo, fakt bylo! Promiňte, už musím končit. Při těchto šťastných koncích jsem vždycky tak hloupě naměkko... Neměla byste kapesník?
