Domácí horor
„Liam sedával v temném koutě v obýváku a skoro s námi nemluvil. Když za ním přišly děti, které vůbec nechápaly, co se to s tatínkem děje, byl na ně velmi hrubý. Nikdy nezapomenu na jejich smutné a zmatené obličeje, když je od sebe odehnal – chtěly k němu na klín, jak byly zvyklé. Teď nesnášel jejich křik, nesnášel všechno. Doktoři jen krčili rameny – nikdo nedokázal říci, co se stalo a jak se bude stav pacienta po zranění mozku dál vyvíjet. Také říkali, že Liam teď hlavně potřebuje naši lásku a péči. Což se jim lehce říkalo, ale mně se to vůbec lehké nezdálo. Snažil se od nás co nejvíc izolovat, zatahoval závěsy, zavíral dveře. Měla jsem vztek a proklínala jsem celou britskou armádu, že Liama tak rychle odepsali a s tak malým invalidním důchodem. Naši byli daleko, v Čechách, a Liamova maminka žila na druhém konci Anglie. Jeho otec už nežil. Starala jsem se, jak to šlo a jak mi to moje emoce dovolily. Milovala jsem muže, kterého jsem si brala, ale nenáviděla nerudného pacienta na vozíku, jímž se stal... Po pěti letech nebyla vidět ani stopa zlepšení. Často jsem přemýšlela, že dám Liama do nějakého ústavu pro podobně postižené, ale když jsem se šla do jednoho podívat a viděla, jak to v takové instituci chodí, nemohla jsem to udělat. Pořád to byl Liam, můj muž. Ne nadarmo se během svatebního obřadu slibuje ‚v dobrém i ve zlém‘. Hádali jsme se, bylo to jako noční můra, doufala jsem však, že se z ní jednou probudím.“
Psí terapie
Jednoho zlatého zářijového dne se stala zvláštní věc. Vezla jsem Liama parkem a najednou k jeho vozíku přiběhlo štěně labradora. Bylo tam s dívkou, která cvičila vodicí psi, aby mohli pomáhat slepým a tělesně postiženým. Liamova reakce na psa byla úžasná. Poprvé za celá ta léta po úraze projevil o něco zájem! Hladil psa, mluvil na něj. Pomalu a lámavě, ale vlídně, v jeho hlase chyběla dříve všudypřítomná zloba. Říkala jsem si, že pes by mohl být klíčem k celé situaci. Kontaktovala jsem místní výcvikovou stanici a požádala o členství. Po měsíčním školení jsem dostala k výcviku první štěně. V té době Liam pořád navštěvoval rehabilitační středisko, ale jedno dopoledne zmeškal autobus a musel jít se mnou do práce. Ten den se štěně zlatého labradora jménem Andy poprvé podívalo svým veselým psím kukučem na zlostného muže na vozíku...
Pak se Andy rozběhl ke koši s hračkami, jednu vzal do tlamy, přinesl ji k vozíku a hodil ji Liamovi do klína. Pak mu nosil a házel do vozíku další a další, dokud se Liam nerozesmál. To byl signál, na který pejsek čekal. Jejich přátelství začalo... Od toho dne se mnou manžel chodil pravidelně do výcvikového střediska a zatímco já pracovala, on si hrál s Andym. Po čtyřech měsících se Liam rozhodl, že si nechá Andyho pro sebe, jako vodiče a pomocníka. Když jsme Andyho přivedli domů, nastaly lepší časy. Pes mu pomáhal s oblékáním, podával mu věci z podlahy, uměl dokonce i naplnit pračku a vyndat z ní prádlo. Co bylo ale nejdůležitější, Liam k Andymu mohl mluvit a měl program na den – venčil ho v parku i ve městě, což výrazně zlepšilo jeho komunikační schopnosti. Lidé, kteří je potkávali, zapřádali hovor, vyptávali se, a tak byl Liam zapojen zpátky do života. Jeho řeč byla během pár měsíců skoro normální. Dětem bylo tehdy jedenáct a třináct let a Andyho si zamilovaly stejně jako já. Přes psa se znovu se svým tátou sblížily a dnes mají krásný vztah.“
Tři v jednom
Během necelého roku se ze zahořklého invalidy stal fajn chlap na vozíku. „Změnilo se i jeho chování ke mně – byli jsme znovu tým. Jednoho dne jsem zaslechla, jak si Liam stěžuje mému bratrovi, že si ani nepamatuje, jak jsme tehdy měli svatbu... Proto jsme se rozhodli vzít se ještě jednou. Svatba byla fajn, proběhlo tam mezi námi hodně emocí – prvních po tolika letech citového chladu...“ Nebyla to celé procházka růžovým sadem, ale všechno zlé je pro něco dobré. Žiji teď se svým novým mužem. Je velmi živý a skoro pořád veselý. Dostala jsem životní lekci a myslím, že jsem se pár věcí naučila. Například mít trpělivost, neodmítat chvíle a situace, které nejsou příjemné. Žít v přítomném okamžiku. Vím totiž, že vše se může z minuty na minutu změnit. Ze štěstí je neštěstí a naopak...“
