„Dobýval se na nás bezdomovec.“
„V devatenácti jsem vyjela se třemi kamarádkami na lyže do Jeseníků. Pronajaly jsme si malou dřevěnou chatu na stráni daleko za vesnicí. Protože ještě nezačala sezona, okolní chatičky byly prázdné. Poslední večer jsme popíjely víno a vyprávěly si horory. Samá krev a oživlé mrtvoly. Když jsme celé vystrašené usínaly, ozvalo se pomalé, ale hlasité škrábání na okno. Všechny jsme zelené hrůzou vyskočily z postele.
Na okenní tabulce jsme spatřily přilepený obličej špinavého, podivného chlapa. Podíval se na nás ďábelskýma očima a nařídil, ať ho pustíme dovnitř. Popadly jsme do rukou lyžařské hůlky, srotily se v rohu a nepříčetně ječely. „Holčičky, otevřete, nebo to okno rozbiju,“ ozvalo se zvenku. Ze stěny vyletěl s rachotem suk a děsivé oko se nás civělo zblízka. Nevěděly jsme, co dělat. Mobily tenkrát ještě neexistovaly, takže jsme ani nemohly zavolat policii. Po hodině strašení bezdomovec sám odešel. Spaly jsme všechny čtyři v jedné posteli a každá pevně svírala jednu hůlku.“
– Evelína, 30 let, překladatelka
„Přepadl mě v posteli.“
„Bylo mi čtrnáct. Rodiče odjeli na dovolenou a má starší sestra Alena pařila někde v klubu. Kolem druhé ráno jsem zaslechla klíče v zámku. Myslela jsem, že se sestra vrátila, takže jsem tomu nevěnovala pozornost. Když jsem ale pod rukou ucítila zježené chlupy našeho vlčáka a uslyšela jeho temné tiché zavrčení, podívala jsem se směrem ke dveřím. Stál tam cizí chlap. ,Co tu chcete?’ vypískla jsem a chytila Artíka za obojek.
,Klid, Alena mi půjčila klíče,‘ odpověděl zarostlý muž a blížil se ke mně z druhé strany postele. Věděla jsem, že tohle by ségra nikdy neudělala. V tu chvíli jsem povolila stisk a Artík vyletěl. Na zem se s cinkotem poroučel Alenin svazek klíčů se sbírkou píšťalek, otvíráků a plyšových zvířat. Chlap couvl ke dveřím a pak utekl. Neusnula jsem do té doby, než se vrátila zoufalá sestra, které někdo v klubu vyfoukl batoh. Nevím, kdo z nás dvou byl vyděšenější, když jsem jí vyprávěla, co se stalo.“
– Marta, 27 let, astroložka
