Druhou a snad ještě důležitější věcí, kterou si během tohoto nečekaného procesu potvrdila, bylo, že zranitelnost není slabost, za jakou ji považujeme. Tento mýtus je velmi nebezpečný, protože nám znemožňuje pracovat s naší zranitelností jako s emočním rizikem, vystavení se, nejistotou. Ba naopak – zranitelnost je naším nejpřesnějším měřítkem odvahy. Cítíme-li se zranitelní, je to proto, že jsme ochotní být upřímní.
Podle Brené Brown je zranitelnost hnacím motorem většiny inovujících nápadů, tvořivosti a transformace. Kreativní život je ten, který vytváří něco nového, něco, co tu dosud ještě nebylo. Přemýšlejte, co by nás mohlo více odhalit?!
Bojíte se být na hanbě?
Nelze mluvit o zranitelnosti, aniž bychom zároveň mluvili o studu, tedy strachu z ostudy. Jungiánští psychoanalytici někdy nazývají stud bažinami duše. Brené proti takovému označení nic nenamítá, ale tvrdí, že někdy je bažiny nutno projít – ne však proto, abychom se tam pokoušeli stavět si domov, ale abychom je, možná v holínkách, pěkně prošli a naučili se v nich pohybovat.
Proč? Podívejte se třeba na vynálezce. Napadne ho geniální nápad, tak ho sestaví. Jenže on nefunguje. Tak ho sestaví ještě třicetkrát, dokud konečně nedosáhne funkčního modelu. Cítí během tohoto procesu hanbu a stud, že se mu to zase nepovedlo? Dost možná. Ale umí se ve svých mokřinách pohybovat natolik zručně, že ho nevtáhnou do svých bažin a neutone v nich i s geniální ideou.
