Ty jsi stydlivá, zranitelná a přecitlivělá! Také slýcháte tato slova až příliš často, navíc s lehkým pohrdáním v hlase toho, kdo vás takto hodnotí? Nevadí. Podle Brené Brown, profesorky na univerzitě v Houstonu a nyní už i legendy, je totiž vaše zranitelnost známkou vaší největší odvahy.
Brené Brown se stala slavnou téměř přes noc, když její přednáška o zranitelnosti na velmi sledované konferenci vyvolala internetovou senzaci. Ještě než se ukázalo, jak oblíbená její promluva bude, dojela po přednášce domů, zavřela se ve svém domě a tři dny nevyšla ven. Byla doslova paralyzována studem za to, co vlastně na přednášce říkala, jaké použila obrázky a nejvíc ji děsilo, že přednášky z konference jsou vystaveny na Youtube, takže kromě pěti set návštěvníků v sále ji podle jejích nejčernějších odhadů uvidí ještě aspoň dalších pět set lidí. Ani si nedovolila představit, že za krátkou dobu překročí toto číslo šest milionů. Pro Brené, která se více než dekádu zabývá výzkumem lidské psychické zranitelnosti, to byla nádherná studijní příležitost. Mohla sledovat nejhorší zranitelnost, jakou kdy zažila, v přímém přenosu.
Vystoupit z úkrytu?
Nejdříve ji překvapilo, že přestože si celý život stěžovala na to, že její výzkum není dostatečně oceněn čestně ani finančně, nyní, když jí konečně tleskal celý svět, uvědomila si v sobě část, která ji celý život chtěla držet mimo světla reflektorů, někde těsně pod svícnem. Jakoby se sama vždy dokonale nenápadně postarala o to, aby nijak moc neuspěla. Znamenalo by to totiž vystoupit z úkrytu, vydat se světu taková, jaká je, konfrontovat své roky kultivované názory s někým, jehož názor je možná ještě kultivovanější, veřejně, před zraky všech. Brené zjistila, že se úspěšná být vlastně stydí.
Druhou a snad ještě důležitější věcí, kterou si během tohoto nečekaného procesu potvrdila, bylo, že zranitelnost není slabost, za jakou ji považujeme. Tento mýtus je velmi nebezpečný, protože nám znemožňuje pracovat s naší zranitelností jako s emočním rizikem, vystavení se, nejistotou. Ba naopak – zranitelnost je naším nejpřesnějším měřítkem odvahy. Cítíme-li se zranitelní, je to proto, že jsme ochotní být upřímní.
Podle Brené Brown je zranitelnost hnacím motorem většiny inovujících nápadů, tvořivosti a transformace. Kreativní život je ten, který vytváří něco nového, něco, co tu dosud ještě nebylo. Přemýšlejte, co by nás mohlo více odhalit?!
Bojíte se být na hanbě?
Nelze mluvit o zranitelnosti, aniž bychom zároveň mluvili o studu, tedy strachu z ostudy. Jungiánští psychoanalytici někdy nazývají stud bažinami duše. Brené proti takovému označení nic nenamítá, ale tvrdí, že někdy je bažiny nutno projít – ne však proto, abychom se tam pokoušeli stavět si domov, ale abychom je, možná v holínkách, pěkně prošli a naučili se v nich pohybovat.
Proč? Podívejte se třeba na vynálezce. Napadne ho geniální nápad, tak ho sestaví. Jenže on nefunguje. Tak ho sestaví ještě třicetkrát, dokud konečně nedosáhne funkčního modelu. Cítí během tohoto procesu hanbu a stud, že se mu to zase nepovedlo? Dost možná. Ale umí se ve svých mokřinách pohybovat natolik zručně, že ho nevtáhnou do svých bažin a neutone v nich i s geniální ideou.
Vnitřní hlas
Stud je ten hlásek, který, jakmile se rozhodnete sáhnout po klice nových dveří a otevřít je, vám začne našeptávat. Na to nemáš! Vždyť jsi ani nedodělala vysokou! Muž se s tebou rozvedl kvůli mladší. Stejně jsi otci nikdy nebyla dost dobrá. A lhala jsi v životopise, který jsi poslala do firmy, kde teď pracuješ, vím to, vím! K utišení tohoto pištivého hlásku potřebujete jen jeden výdech, kdy si řeknete: Udělám to. Chytnete kliku a otevřete dveře. Stud má většinou v tu chvíli ještě jeden triumf v rukávu. Pokud mu nezafunguje „Nejsi dost dobrá“, hned se přepne k sebeponížení: Kdo si vůbec myslíš, že jsi?!
Stud se liší od pocitů viny, které se mohou projevovat podobně, v tom, že stud se soustředí na sebe sama, pocit viny vychází z našeho chování. Stud říká „Jsem špatná“, pocit viny říká „Udělala jsem něco špatného“. Rozdíl je v tom, že při pocitu viny můžeme říci „Omlouvám se, udělala jsem chybu“. Ale můžete někdy prohlásit „Omlouvám se, jsem chyba“?
Nebezpečnější než se čekalo
Proč by vůbec někdo dlouhé roky studoval něco tak malicherného a zanedbatelného, jako jsou pocity studu? Protože vůbec nejsou malicherné a už vůbec ne zanedbatelné. Stud ve smyslu strach z ostudy je hluboce provázán se závislostmi, depresemi, násilnostmi, šikanováním, sebevražednými sklony, agresivitou či anorexií. Podle Brené jsou naproti tomu konkrétní pocity viny odrazem schopnosti porovnat to, kým jsme a kým bychom chtěli být, a vyvodit z toho náležité důsledky.
Schopnost cítit vinu, nebát se slyšet hlas svědomí, je důležitá pro náš vývoj jako takový. Nepříjemná, ale přináší nám adaptibilitu. Lidé, kteří necítí stud, ani vinu, jsou – zdá se – jedině ti, kteří nejsou schopni empatie a mají potlačené svědomí. Takovým lidem se říká sociopati. Za stud se tedy nemusíte stydět.
Ženy se stydí za jiné věci
Ženy byly předurčeny k tomu, aby se styděly, když nezvládají úplně všechno. Vyprat prádlo, uvařit snídani, odvézt děti do školy, něžně je políbit na tvářičku, být v práci perfektní manažerkou od devíti do pěti, vyzvednout děti z kroužků, uvařit večeři, napsat s dětmi úkoly a jako samozřejmost u toho celou dobu skvěle vypadat a budit ve všech dojem, že krásnější den si snad ani nešlo přece přát.
Stud a strach z nezvládnutí tohoto nesplnitelného úkolu způsobuje, že mnoho žen žije úzkostný život, jenž je svírá jako svěrací kazajka mnoha protichůdnými očekáváními. Ženský stud je totiž komplikovaný, nekonkrétní a všezahrnující. Mužský stud je poněkud náročný na definici: muži se totiž stydět nesmí. Nesmí se cítit slabě, zranitelně, vydaně, ohroženě. Váš tatínek, trenér, učitel i šéf byli celý život nenápadně leč důsledně masírováni, nabádáni k tomu, aby si takové pocity vůbec nepřipouštěli. Ale kým byli masírováni a nabádáni? Zeptáte-li se mnohých mužů, kdo v jejich životě se k nim choval či chová nejpřísněji, nejčastější odpovědí není otec nebo učitel, ale manželka nebo partnerka. Ženy, které by se svým mužem dokázaly sedět a poslouchat řeči o tom, jak zranitelně a slabě se cítí, jsou stále poměrně vzácné výjimky. Bohužel. Nechce se nám to přiznat, ale slabost svých partnerů se nám láskyplně objímat nechce.
To samé ale platí i obráceně. Zkuste najít muže, který, když se mu žena doma sesype s tím, že už to prostě všechno sama nezvládá, neodpoví, že přece uklidil nádobí z myčky, ale sedne si a skutečně ji vyslechne, protože to je to, co v tuto chvíli opravdu potřebuje. Stud roste nejlépe, držíme-li ho v tajnosti a odsouzení. Ve svých vnitřních hradbách... Naproti tomu v atmosféře vzájemné empatie nemůže přežít. Za co a před kým byste se měla stydět, když víte, že budete pochopena i s neúspěšnými pokusy? Váš život se děje teď, ne až budete dokonalá. Stud není něco, za co byste se měla stydět, uvidíte, že když jej otevřete světu, najde se spousta těch, kterým bude připadat milý.
Několik postřehů o introvertech
Podle švýcarského psychiatra Carla Gustava Junga je introvert někdo, kdo je senzitivní a své myšlení a jednání neustále podrobuje sebeanalýze a kritice. Bývá klidný, tichý, uvážlivý a nezapojuje se do světa sociálních vztahů. Vzhledem ke své zálibě ve světě fantazie a imaginace bývá introvert obvykle samotářem.
Mají méně energie Když si bude introvert s někým hodinu povídat na obědě a pak k němu do kanceláře vtrhne kolegyně, nebude ji vnímat, protože se hodinovým soustředěním vyčerpal. Pro introverty je dobré se občas zavřít v kanceláři a vypnout mobil, aby měli klid na načerpání nové energie.
Vyznají se v problému, když si ho zjednoduší Jejich výkonnost se projeví nejvíc, když se soustředí na jednu věc. Svědčí jim jednoduchost. Při hovoru s jiným člověkem často neví, co říct – je to tím, že extroverti vnímají věci do šířky, introverti do hloubky, proto nejsou mistry rychlých glos.
Nesnáší telefonování Problém jim dělá jakákoli přehnaná nebo častá blízkost druhého, ať už jde o hlas nebo fyzickou přítomnost. Mnohem častěji a raději píšou e-maily a esemesky.
introverti lépe stárnou. Druhá polovina života je pro ně většinou šťastnější než ta první, která jim nabízí až příliš mnoho podnětů, setkávání, nových lidí, pracovních nabídek. S tím se nesnadno vyrovnávají, protože jim to narušuje jejich vnitřní svět. Po čtyřicítce nabídek ve všech oblastech ubývá, rytmus se zklidní. Introvert se začne cítit dobře.
