První společná noc a ráno, seznámení s rodiči, první dovolená, narození dítěte… Tyhle testy, které spolehlivě prověří každý vztah, nejspíš už máte za sebou. I v pozdějších letech, kdy máte vedle sebe stálého partnera, děti, které jste zdárně provedli pubertou (a nezabili je), a tchyni s tchánem, s nimiž jste se víceméně naučili vycházet, však existují situace, které si na vaše partnerství posvítí a ukážou, jak si vlastně stojíte. Které to jsou?
Odchod dítěte
Ať už je to jen odchod na vysokou školu, kdy stále tak trochu fungujete jako mama hotel, nebo definitivní odstěhování, vždy je to náročná situace, se kterou se musíte vyrovnat. Právě tady se jasně ukáže, na čem váš vztah stojí – pokud vás držely pohromadě pouze děti, nejspíš budete mít problém. Těžké je to ale i pro pár, který toho k sobě táhne víc.
Najednou je v rodině o výrazného člena méně – a to se nedá jenom tak přehlédnout. Především u žen se může objevit syndrom prázdného hnízda, který se projevuje úzkostí, pocity osamělosti, prázdnoty a strachu, že svoje děti úplně ztratíte, někdy přijdou i deprese a otázky, pro co teď žít. Řešením je snažit se tuhle prázdnotu zaplnit, ať už novými koníčky a přáteli či výlety a aktivitami s partnerem. A taky je důležité vyhnat si z hlavy myšlenku na to, že vás děti třeba přestanou mít rády. Vy jste přece také kdysi odešli z domu – a znamenalo to snad, že jste své rodiče přestali milovat? Tak vidíte. Tohle je zkrátka přirozené, je to neustále se opakující koloběh života.
Promluvte si o svém trápení s partnerem a zkuste vymyslet, co byste společně mohli dělat. Zavzpomínejte, o čem jste vždycky snili a co jste třeba právě kvůli dětem dlouho odkládali, a pusťte se do toho.
Partnerova nevěra
O nevěře toho bylo napsáno už spousta. Ke vztahům zkrátka patří, ať se vám to líbí, nebo ne. Stát se to může vám, milé dámy, obecně náchylnější k nevěře jsou ale přece jen muži. Dřív či později se dostanou do věku, kdy začnou mít pocit, že jim ujíždí vlak, probudí se v nich druhá míza a geny lovce, které jim zavelí, že je nejvyšší čas ještě něco ulovit. A tomu se těžko odolává.
Pocity zrady, křivdy a ublížení, které se dostaví poté, co partnerovo selhání odhalíte, jsou naprosto normální. Snažte se ale zachovat si chladnou hlavu. Pokud to byl opravdu jednorázový úlet, není to (kupodivu) nic, co by váš vztah ohrožovalo. Záleží ale na vašem postoji. V žádném případě byste se neměli mstít a s heslem „oko za oko, zub za zub“ vyrazit do ulic s jasným cílem někoho sbalit a užít si.
Snažte se nedělat unáhlená rozhodnutí a poté, co odezní ty nejintenzivnější emoce, si spolu sedněte, v klidu to proberte a ujasněte si, proč se to stalo a zda to něco znamenalo. Jestliže si pak uvědomíte, že kvůli jednomu přešlapu nechcete rozbíjet vztah, snažte se tuhle nepříjemnou událost přebít novými společnými zážitky.
Ve vážnějších situacích můžete vyhledat manželskou poradnu. Jedno si ale pamatujte – pokud nevěru odpustíte, už se k ní nikdy nevracejte.
Ztráta práce
Může se to stát každému, a čím jste starší, tím nepříjemnější to je. Nebudeme si nic nalhávat – i když se to v poslední době trochu mění a zaměstnavatelé stále častěji zohledňují zkušenosti, mladým se práce zkrátka shání pořád lépe. Pokud přijdete o zaměstnání po padesátce, vaše šance nejsou úplně růžové a s každým dalším rokem je to horší a horší. Nejvíc dostává zabrat psychika, což se samozřejmě odráží ve vztahu. Pokud přijdete o práci vy, milé ženy, je na vás, abyste se sebraly. Nestylizujte se do role oběti, která visí na partnerovi. Není to fér. On vám sice může být oporou a říkat vám, že bude zase všechno dobré, to hlavní je ale na vás. Chvilku si lízat rány a zoufat si je ještě v normě, ale nemělo by to trvat dlouho. Situace není růžová, ale ani černá. Jen je třeba sebrat síly a pokusit se, např. s pomocí personální agentury, prodrat zpátky na pracovní trh.
Je-li tím, kdo ztratil práci, váš partner, buďte ohleduplné. Jasně, je to těžké, zvlášť když se rodinné úspory tenčí, pamatujte si ale, že to nejspíš neudělal schválně a může se teď cítit méněcenný. Vyjádřete mu proto pochopení, podporujte ho v hledání nového zaměstnání, utěšujte, když se nezadaří, zároveň ho ale nenechte upadnout do letargie. Všechno s citem, prosím.
Vážná nemoc
Nic neprověří pevnost vztahu tak jako situace, kdy některý z vás vážně onemocní. Překonat šok a vyrovnat se s verdiktem lékařů – ať už se týká vás a nebo vašeho blízkého – je nesmírně těžké. Stejně těžké jako zachovat si pozitivní přístup. Ten je ale jediným řešením, jak se z celé události nezhroutit. Důležité je uchovat si natolik jasnou mysl, abyste se zvládli sebrat – a buď začali sami s nemocí bojovat, nebo povzbuzovat nemocného.
Pokud jste opravdu stmelení a váš vztah je stabilní, myšlenky na to, že od nemocného partnera utečete, by vám vůbec neměly přijít na mysl – nebo byste je měli aspoň pěkně rychle zahnat. U oltáře jste si slíbili, že spolu zůstanete v dobrém i ve zlém. A teď přichází nejvyšší čas dokázat, že společně zvládnete i to zlé.
Musíte to ale dokázat oba, jinak to nebude fungovat – ten, kdo je nemocný, musí přes všechny těžkosti bojovat a snažit se zase postavit na vlastní nohy, neviset na partnerovi, opatrovatel by pak měl být tím, kdo povzbuzuje a (před nemocným) nepropadá zoufalství, nedává najevo, že je pro něj přítěží. Na psychiku je to ovšem náročné pro oba dva a je těžké soudit.
Nikdo dopředu neví, jak by se v takové situaci zachoval, jedno je ale jisté: Pokud spolu zvládnete tohle, zvládnete už cokoliv.
Úmrtí v rodině
Šok, odmítání, pláč a zármutek, bolest, prázdnota, pocity zoufalství, deprese, otázky na smysl života, to jsou jen některé pocity, které můžete zažívat, když vám zemře někdo blízký. A na žádný z nich byste neměli být sami. Někdy je to snazší, například zemře-li starý člověk po dlouhé nemoci, jindy je to ale mnohem větší šok, zvlášť pokud je ten odchod nečekaný.
Dostavuje se truchlení. To je naprosto normální reakcí na nenormální situaci, kterou je potřeba vstřebat. Je to proces, jehož cílem je přijetí ztráty a smíření se s ní. A právě to, jak se k vám v téhle době váš partner zachová, celý tento proces ovlivní.
Truchlení nejde urychlit, nedá se potlačit, není možné ho na chvíli „odložit“, proto by nikdo v takové situaci neměl svého partnera do ničeho nutit, ani v dobré víře, že odpoutá jeho myšlenky od smutné události, odvede jeho pozornost jinam a potěší ho.
Nebude to fungovat. Je to něco, čím si musí každý pozůstalý projít, a trvá to různě dlouho. Přesto je pár věcí, které milující osoba může udělat – dopřát svému partnerovi čas, netlačit na něj, nesnažit se zlepšit jeho náladu, nechat ho vybrečet se – a až se na to sám bude cítit, mluvit s ním o jeho pocitech.
Cokoliv jiného, třeba výčitky, že smutek trvá už dlouho, ironie, posměch, nepochopení či zlehčování situace, by vztah mohlo jen poškodit.
