Kde začít
Po bolavém rozchodu pro vás má život většinou dvě zprávy, jednu špatnou a jednu dobrou, a tu špatnou často doručuje jako první: To nejhorší vás teprve čeká. Teď to teprve budete muset celé strávit a včlenit do života. Je škoda, když uvízneme u první zprávy a nedostaneme se k vyslyšení té dobré: To nejlepší vás totiž také teprve čeká! Příšerné stavy, kterými procházíte, jsou jako démoni, džinové v láhvi, které nás nejprve straší, ale když je zkrotíme, jsou připraveni nám sloužit, plnit naše přání. To, co však musíme udělat, je najít odvahu k odšpuntování hrdla láhve a vydržet ten strašidelný moment, kdy se z malinké láhve valí obří džin a zabírá celou krajinu. Při vhodném zacházení bude jejich síla silou naší. Snad nejtěžší bývá přiznat si, že i toto jsem já, ta hromada nesnášenlivosti, nepřejícnosti, zloby, uraženosti, smutku, zármutku a zoufalství. Nejdůležitějším slovem v předešlé větě je slovíčko „i“.
Znamená totiž, že nejen toto jsem já. A na to nesmíme zapomínat, přestože bolavé a temné emoce mají tendenci nám zamlžovat zrak před vším ostatním, takže po chvíli vidíme jen je. Když se obrátíte do svého nitra, přestože je v něm zrovna značně neútulno, zjistíte, že pomalinku, po kapičkách, po světelných paprscích tu a tam začínáte prožívat všechny ty příjemné věci jako intimita, blízkost, empatie, napojení a že k nim ke svému překvapení ani nepotřebujete druhého člověka – prožíváte je totiž sama se sebou. Zpočátku je to křehké, zdánlivě náhodné, letmé a opravdu jen tu a tam. Ale kdo v temném tunelu jen jednou jedinkrát zahlédl světlo, ten má směr a hlavně má naději. Ví kudy a proč kráčí, nebo spíš kudy a proč se plazí a drásá, a ví o tom světle i ve chvílích, kdy na chvíli zhasne. Paradoxem je, že v těch nejhorších chvílích musíte zůstat sama se sebou, dát si to, co jste v předešlém vztahu nedostala (a kdoví – možná právě proto, že jste si to sama nedokázala dát). Stejně tak je důležité se v tunelu neztratit, nezůstat v něm uvízlá. Negativní emoce, jakkoli potlačené, z dlouhodobého hlediska vyvolávají v těle chronické a velmi vážné nemoci, o kterých nemusíme mnoho let vědět, ale které se pomalu, také po kapičkách, vytvářejí a formují. I proto je důležité si emoce dovolit a odžít si je.
Narcismus zlomeného srdce
V době, kdy nám není do skoku, je důležité stýkat se s lidmi, se kterými si můžete dovolit, aby vám do skoku nebylo. Pokud jste úspěšná podnikatelka a řídíte celou firmu, budou na vás okolnosti tlačit tak, že svůj stav nebudete možná moci projevit. Je samozřejmě zcela nevhodné, abyste štkala na poradě, ale to, co můžete dopřát sama sobě, je, že třeba poradu párkrát zrušíte. Z dlouhodobého hlediska je vaše duševní zdraví a obnovení ochoty k lásce mnohem, ale mnohem důležitější než pravidelnost porady. Pokud si stále ještě nejste jistá, kde jsou skutečné hodnoty, představte si, fakt velmi živě, že ležíte na smrtelné posteli. Opravdu myslíte, že byste litovala toho, že jste „zradila“ svůj image perfektní pracovnice?
Deprese, sebelítost, chronické zranění... To vše v sobě může nést jistý narcistický aspekt, který je velmi zrádný. Vy to vydržíte, protože jste přece silná. Vy to na sobě nedáte znát. Vy o tom nikomu nic neřeknete. Nebo ještě horší varianta: Vy chudinka. Vy zhrzená. Vy plná hořkosti. Vy oběť... Oba tyto narcistické přístupy jsou velmi zrádné a dříve či později se obrátí proti vám. Obrátí se proti vám tím, že znemožňují, aby se celá situace otočila o sto osmdesát stupňů. K tomu, abyste mohla znovu cítit a přijímat lásku, potřebujete blízkost a intimitu. Začněte tím, že ji dopřejete sama sobě, od sebe. Zůstaňte se svými pocity co nejpoctivěji, ale nepodněcujte je, nepřilévejte oleje do už tak planoucího ohně. Rozšiřte své srdce natolik, že se do něj vejdete i se svou slabostí a zranitelností. Jen silní lidé si mohou dovolit být zranitelní. Obraťte svůj postoj z „Nemůžu si dovolit lásku, protože bych mohla být zraněná“ na „Nemůžu si dovolit lásku nežít jen proto, že bych mohla být zraněná.“
