Myslela jste, že vaše trápení skončí rozchodem. Ke svému úžasu jste ale zjistila, že to „nejlepší“ vás teprve čeká. Návaly hněvu, smutku, stesku (a to i přesto, že se k vám váš bývalý třeba zachoval hrozně). Zuřivost vůči němu je promíchána s hněvem na sebe sama za to, že jste to dopustila, smutkem ze zklamaných nadějí, a celé je to opepřeno zoufalstvím pramenícím z necitlivého chování okolí. Jedni vám radí, co byste měla dělat, druzí dokonce, co jste bývala byla měla dělat, další vám vyprávějí, jak a kde a co si s vaším bývalým užili a domáhají se, abyste byla nadšená spolu s nimi, jako byste podle nich měla být z kamene. Máte svíravý pocit, že jste se ocitla v jedovatém koktejlu, který vás nutí vypít až do dna.
Zrádný slib
Otravu cítíte dokonce i fyzicky. Srdce je sevřené a přitom máte pocit, že vám každou chvíli vybuchne hrudník. Třesou se vám ruce. Máte pocit, že máte polovinu fyzické síly, než kolik jste měla před tím. Myšlenky se obsesivně točí kolem bývalého partnera nebo vaší současné bolesti, a to už přitom svou vlastní mysl nemůžete ani vystát. Chtěla byste vyskočit ze své vlastní hlavy, ze své vlastní kůže. A tak vás v tomto strašném mixu, ze kterého nevidíte cestu ven, napadne jedno jediné řešení, které se jeví jako logické: Už žádná láska, protože tohle už opravdu nikdy nechcete zažít. Někdy si jsme tohoto „řešení“ vědomi. Jindy se do nás vkrade velmi nenápadně. Je to jako slib sami sobě, že už nikdy nebudeme trpět. Že už radši budeme sami, nedůvěřiví, že nám stačí klouzat se po povrchu, nikoho si k sobě nepustit. Nikomu se nevydat. Než mít srdce na maděru, to ho radši nemít vůbec. To, co netušíme, ale je, že srdce nelze zavřít selektivně. Nemůžeme říct, že negativní, bolavé věci nechceme a pozitivní a příjemné ano. Zavřené srdce je špunt, který zacpe průchod oběma směry. Možná už nebudeme nikdy tak zmatení, naštvaní, uražení, zklamaní, smutní, zoufalí.
To, co netušíme, když činíme rozhodnutí zavřít se a ubránit se zranění, je, o co všechno tím zároveň přijdeme. Nepocítíme intimitu, prohlubující se přátelství, blízkost s druhým člověkem, nepřekročíme sebe sama do prostoru, kde se dva lidé teprve mohou setkat. Neucítíme to hřejivé teplo, které v nás vyvolává pomyšlení na toho, koho máme rádi. Nebudeme schopni vcítit se do druhého člověka a lidem s námi přestane být dobře, takže nakonec se oni budou stranit nás, nejen my jich. Ztratíme přitažlivost a schopnost být přitahován v nás vyschne. Z našeho života zmizí hravý prvek. Emoce jsou v lidské psýché jako jaderné elektrárny. Aniž si to připouštíme, je to obrovská energie, naprosto nekontrolovatelná a neuvěřitelně mocná. Nedá se moc potlačit, a pokud se o potlačení pokoušíme, musíme být připraveni, že nás jen pouhé udržení toho špuntu bude stát skoro všechnu sílu. A protože budeme zároveň odstřiženi od pozitivních prožitků, nebudeme brzy mít z čeho čerpat, odkud brát novou. Vyhýbání se zranění nás nakonec bude stát mnohem víc energie, než si případným zraněním projít.
Kde začít
Po bolavém rozchodu pro vás má život většinou dvě zprávy, jednu špatnou a jednu dobrou, a tu špatnou často doručuje jako první: To nejhorší vás teprve čeká. Teď to teprve budete muset celé strávit a včlenit do života. Je škoda, když uvízneme u první zprávy a nedostaneme se k vyslyšení té dobré: To nejlepší vás totiž také teprve čeká! Příšerné stavy, kterými procházíte, jsou jako démoni, džinové v láhvi, které nás nejprve straší, ale když je zkrotíme, jsou připraveni nám sloužit, plnit naše přání. To, co však musíme udělat, je najít odvahu k odšpuntování hrdla láhve a vydržet ten strašidelný moment, kdy se z malinké láhve valí obří džin a zabírá celou krajinu. Při vhodném zacházení bude jejich síla silou naší. Snad nejtěžší bývá přiznat si, že i toto jsem já, ta hromada nesnášenlivosti, nepřejícnosti, zloby, uraženosti, smutku, zármutku a zoufalství. Nejdůležitějším slovem v předešlé větě je slovíčko „i“.
Znamená totiž, že nejen toto jsem já. A na to nesmíme zapomínat, přestože bolavé a temné emoce mají tendenci nám zamlžovat zrak před vším ostatním, takže po chvíli vidíme jen je. Když se obrátíte do svého nitra, přestože je v něm zrovna značně neútulno, zjistíte, že pomalinku, po kapičkách, po světelných paprscích tu a tam začínáte prožívat všechny ty příjemné věci jako intimita, blízkost, empatie, napojení a že k nim ke svému překvapení ani nepotřebujete druhého člověka – prožíváte je totiž sama se sebou. Zpočátku je to křehké, zdánlivě náhodné, letmé a opravdu jen tu a tam. Ale kdo v temném tunelu jen jednou jedinkrát zahlédl světlo, ten má směr a hlavně má naději. Ví kudy a proč kráčí, nebo spíš kudy a proč se plazí a drásá, a ví o tom světle i ve chvílích, kdy na chvíli zhasne. Paradoxem je, že v těch nejhorších chvílích musíte zůstat sama se sebou, dát si to, co jste v předešlém vztahu nedostala (a kdoví – možná právě proto, že jste si to sama nedokázala dát). Stejně tak je důležité se v tunelu neztratit, nezůstat v něm uvízlá. Negativní emoce, jakkoli potlačené, z dlouhodobého hlediska vyvolávají v těle chronické a velmi vážné nemoci, o kterých nemusíme mnoho let vědět, ale které se pomalu, také po kapičkách, vytvářejí a formují. I proto je důležité si emoce dovolit a odžít si je.
Narcismus zlomeného srdce
V době, kdy nám není do skoku, je důležité stýkat se s lidmi, se kterými si můžete dovolit, aby vám do skoku nebylo. Pokud jste úspěšná podnikatelka a řídíte celou firmu, budou na vás okolnosti tlačit tak, že svůj stav nebudete možná moci projevit. Je samozřejmě zcela nevhodné, abyste štkala na poradě, ale to, co můžete dopřát sama sobě, je, že třeba poradu párkrát zrušíte. Z dlouhodobého hlediska je vaše duševní zdraví a obnovení ochoty k lásce mnohem, ale mnohem důležitější než pravidelnost porady. Pokud si stále ještě nejste jistá, kde jsou skutečné hodnoty, představte si, fakt velmi živě, že ležíte na smrtelné posteli. Opravdu myslíte, že byste litovala toho, že jste „zradila“ svůj image perfektní pracovnice?
Deprese, sebelítost, chronické zranění... To vše v sobě může nést jistý narcistický aspekt, který je velmi zrádný. Vy to vydržíte, protože jste přece silná. Vy to na sobě nedáte znát. Vy o tom nikomu nic neřeknete. Nebo ještě horší varianta: Vy chudinka. Vy zhrzená. Vy plná hořkosti. Vy oběť... Oba tyto narcistické přístupy jsou velmi zrádné a dříve či později se obrátí proti vám. Obrátí se proti vám tím, že znemožňují, aby se celá situace otočila o sto osmdesát stupňů. K tomu, abyste mohla znovu cítit a přijímat lásku, potřebujete blízkost a intimitu. Začněte tím, že ji dopřejete sama sobě, od sebe. Zůstaňte se svými pocity co nejpoctivěji, ale nepodněcujte je, nepřilévejte oleje do už tak planoucího ohně. Rozšiřte své srdce natolik, že se do něj vejdete i se svou slabostí a zranitelností. Jen silní lidé si mohou dovolit být zranitelní. Obraťte svůj postoj z „Nemůžu si dovolit lásku, protože bych mohla být zraněná“ na „Nemůžu si dovolit lásku nežít jen proto, že bych mohla být zraněná.“
