Na muže pochvaly platí, to ví každá žena. Jsou ješitní, občas (někteří stále) se rádi trochu předvádějí a dělá jim dobře, když si někdo všimne toho, jak jsou v něčem dobří. Z toho důvodu také odborníci na mezilidské vztahy radí, aby se partneři naučili navzájem oceňovat a zařadili pochvaly do běžné partnerské komunikace. Pochvala totiž druhého nejenom potěší, ale také zlepšuje vztah jako takový a může být rovněž nástrojem, pomocí něhož nenápadně a elegantně dosáhneme svého bez křiku a bez výčitek. To ovšem pouze za předpokladu, že chválit umíme.
Levou zadní
Vypadá to jednoduše. Pravda je ale taková, že spoustě z nás dělá pochvala velký problém. Někteří nechválí vůbec, protože – jak sami říkají – to neumějí nebo jsou přesvědčeni, že chválit by se mělo pouze za velké a významné činy a ne za běžné maličkosti. „Přece nebudu partnera chválit za něco, co je jeho povinnost,“ říká pětatřicetiletá Helena. „Ještě by si o sobě začal myslet, že je nepostradatelný. Pochvala za něco, co by měl dělat samozřejmě, mi nejde přes ústa.“ Někteří lidé skutečně nejsou schopni slova chvály vyslovit a často je dokonce rozčiluje, že by to měli dělat nebo že to po nich partner, byť nepřímo, chce. Pak jsou tu tací, kteří chválí, ale špatně nebo poněkud neohrabaně, takže pochvala nepůsobí jako pochvala, nýbrž jako ironie nebo dokonce jako výčitka. Neumějí říct partnerovi, že se mu něco povedlo, ale poznamenají například: „No konečně.“ Případně: „Tak sláva, už jsem myslela, že se toho nikdy nedočkám.“ Tuto poznámku říkají převážně ženy, které dlouho na něco čekají, a většinou ji nemyslí zle. Jenomže muž podobná slova nečte jako pochvalu. Rozumí jim zcela opačně. Pro něj znamenají: „Jiný na tvém místě by to měl hotové už dávno.“
