Muži mají z hlediska přírody vlastně jen jedinou povinnost, kterou je jejich aktivní spoluúčast při zplození potomků. Veškeré ostatní věci jsou ženy schopny ve své podstatě zvládnout samy, ač mnohdy ne tak dobře jako jejich mužské protějšky.
Jinými slovy, ženy mají od přírody dán do vínku svůj velký úkol: Nosí v sobě dítě, porodí, následně ho živí a starají se o ně. Jejich péče a pozornost je tak zapotřebí řadu let.
Totéž však neplatí pro muže, který k tomu, aby mohl zaujmout pevnou pozici v rodině, musí cítit, že je tam potřebný. Že ho žena uznává a ctí, že si váží toho, co všechno pro ni a pro rodinu dělá, že své blízké živí, je schopen je ochránit, bude-li to nezbytné, nebo třeba „jen“ nabídnout své ženě rameno, když si potřebuje postěžovat, vyplakat se, případně si chviličku odpočinout. Jenže právě v tomhle bývá častý kámen úrazu, který si však mnoho žen vůbec neuvědomuje.
Noční můra jménem dokonalá žena
Ruku na srdce, vzpomeňte si na úplný začátek svého manželství. To je doba, kdy si každá z nás přeje zazářit, ukázat se v tom nejlepším světle a dát celému světu na vědomí, že ona je ta dokonalá, která cokoli s přehledem zvládne, že je zároveň pečlivou hospodyňkou, vzornou matkou, starostlivou i chápající manželkou a úchvatnou milenkou. Zkrátka a dobře, hotovým pokladem, který její muž jistě náležitě ocení.
A zde přichází na scénu zdánlivě nelogický zádrhel: Neocení, je tomu právě naopak, bok po boku vedle své bezchybné a dokonalé ženy si muž začne připadat zbytečný a méněcenný, což ho nakonec přiměje k tomu, aby vyklidil pole. A tak odchází buď rovnou k milence, nebo pouze pomyslně, za kamarády, do hospody, na fotbal, do práce, a to i o víkendech.
Důvod je prostý, jeho partnerka mu nedala prostor k tomu, aby se mohl cítit jako skutečný muž. Aby ji mohl držet v náruči, utěšovat, chránit…
Proč se pro tu druhou tolik snaží?
Spousta žen provdaných za partnera, který už má za sebou jedno (nebo i více) manželství, nemůže vystát jeho „ex“. Velmi často si stěžují například na to, že svého bývalého neustále kontaktuje kvůli různým prkotinám, radí se s ním o úplných banalitách a klidně zavolá těsně před půlnocí, celá nešťastná a rozechvělá z toho, že jí teče pračka.
A co udělá on? Překvapivě ochotně vyskočí z postele a jede zachraňovat situaci. A vy jenom ohromeně zíráte a nechápavě kroutíte hlavou. A dost možná se cítíte i uražená faktem, že váš miláček předtím, než vás potkal, byl ochoten žít s tak nemožnou a neskutečně jednoduchou osobou, neschopnou poradit si v situacích, které vy zvládáte lusknutím prstu.
Ale možná je to všechno ještě trochu jinak. Možná, že ta „venkovská husička“, na kterou teď dštíte oheň a síru, to s vaším drahým chotěm dovede skoulet mnohem lépe než vy. Jinými slovy, zkrátka ví, jak na něj.
Opřít se o muže, to není slabost
Tím, že se budete rozčilovat, ale nic nezmůžete, jen se budete sama připravovat o energii. Zkuste na to jít stejně. Možná teď namítnete, že ze sebe v žádném případě nehodláte dělat „pipku domácí“ jenom proto, aby váš protějšek uznal vaše kvality. To ale po vás nikdo nežádá.
Jde pouze o to, aby muž věděl a cítil, že jste s ním ráda, že je pro vás důležitý a že ho ve svém životě chcete. Že vám svou přítomností dává něco, co sama nemáte. Nejedná se ani tak o materiální potřeby nebo o to, že byste bez něj nemohla žít.
Důležité je, že vám ten druhý může dát něco, co vás vnitřně obohatí, co váš život prozáří a učiní radostnějším, co vás někam posune. V tomto duchu je ideální, když se žena o muže opře (doslova i obrazně) a čerpá z jeho mužské síly. Pak jsou oba tím, kým jsou ve skutečnosti. Žena ženou a muž mužem. A vztah báječně funguje.
Nové roleDoba, kdy ženy zastávaly výhradně roli matky a hospodyně, je dávno pryč. Dnes na sebe mnohé dobrovolně přebírají mužskou úlohu. Vymalují byt, stlučou poličku na zeď či zajedou autem do servisu. Tím ovšem dávají najevo, že muže už vlastně moc nepotřebují. Zároveň však tajně touží po svých rytířích a trápí se tím, že nepřicházejí. To ale není možné, pokud se my ženy, alespoň svým vnitřním nastavením, nevrátíme do původních rolí. |
Když musíme převzít mužskou roli
Nechtějte proto za každou cenu být tou „super woman“, která si se vším hravě poradí a nepotřebuje k tomu nikoho dalšího. Je to sice paradox, ale buďte si jistá, že muž takovou dokonalost neocení, a pokud mu ji budete servírovat dnes a denně, dříve či později odejde k ženě mnohem méně dokonalé, která je však schopná poskytnout mu pocit, že má ve vztahu svou důležitou roli.
V tomhle ohledu to mívají mnohdy těžké matky samoživitelky, které okolnosti přiměly k tomu, aby se postavily na vlastní nohy. Tyto vnitřně silné ženy jsou kolikrát schopny vyvinout až nadlidské úsilí k tomu, aby čelily nepříznivému osudu a poskytly svým dětem vše, co potřebují. Klobouk dolů!
Ale pozor. Pokud tímto způsobem žijí delší čas (třeba i deset let), jejich podvědomí přijme přesvědčení o tom, že musí být soběstačné a že se musí obejít „i bez chlapa“. Ale právě tento postoj jim pak může zkomplikovat nové nadějné vztahy, ve kterých si muž připadá trochu na druhé koleji.
Žena v roli matky a muž jako dítě
V některých vztazích je situace ještě trochu jiná. A sice, když na sebe muž převezme ženskou úlohu a nechá se svou drahou polovičkou starostlivě opečovávat. To je samozřejmě možné v případě, že partner onemocní nebo prožívá silný emoční stres, tehdy je zcela na místě, když své ženě složí hlavu do klína a nechá se od ní podpírat.
Obecně však tento model vztahu škodí. Muž v něm totiž vystupuje jako dítě a žena jako matka. Upřímně, to by se vám líbilo? Mohla byste si svého partnera zároveň vážit? A dokázala byste vnímat jeho mužskou sílu?
Dovolte si být tím, čím opravdu jste
Je samozřejmě v pořádku, že na sobě muži a ženy nejsou tolik závislí. Že si muž dokáže uvařit večeři, dát prádlo do pračky nebo vyžehlit košile a že žena umí opravit kapající kohoutek nebo vyměnit rezervu u auta. Ale i tady platí: všeho s mírou. Pokud tomu druhému dáváme až příliš najevo, že se bez něj obejdeme, vzájemný vztah se oslabuje a časem zaniká.
Přitom je to tak jednoduché! Nechte svého partnera, ať za vás umyje nádobí po nedělním obědě, když se vám sám nabídne, nebo ho o to poproste s tím, že jste unavená, chcete si dát kávičku a trochu relaxovat. Pokud ho požádáte laskavě a hezky se na něj přitom usmějete, uvidíte, že vám ji ještě rád uvaří sám.
Chcete jet v sobotu na výlet? Nechte na něm, ať vybere trasu i program. Neservírujte mu všechno až pod nos, ať má šanci aktivně se zapojit. Má váš partner nějaký zajímavý koníček? Poproste ho, ať vám o něm řekne něco víc. Uvidíte, bude ve svém živlu, šťastný, že se před vámi může blýsknout.
A těch možností je mnohem, mnohem víc. Stačí jenom chtít. Nejsou to přitom žádné „laciné tanečky, kterak muže utáhnout na vařené nudli“, ale velmi prostá a osvědčená cesta, jak mu dát najevo, že s ním ve svém životě počítáte. A také jeden ze způsobů, jak zůstat tím, čím jste, to znamená vnitřně silnou a zároveň křehkou ženou.
