Dozvědět se o jeho nevěře? Hnusný pocit. Začíná to většinou takovým tím zvláštním tušením. Něco není, jak bývávalo. Už se mu tolik nechce se s vámi milovat jako dřív. Mobil stále v tichém režimu. Nebo v koupelně. Více služebních cest. Mluví míň a začal cvičit... Nepřiznaně utíká. Od vás, od povinností. Už ho neumíte emočně nebo sexuálně naplnit, myslí si. Cítí se frustrovaný. Ta holka bez závazků, kterou jste byla a kterou svého času miloval, už tu najednou není. Proměnila se v mámu, v manželku, v někoho, kdo ho v podstatě jako objekt lásky nezajímá. To se stává. A dříve nebo později to většinou praskne.
Vaše první reakce? Vztek. Smutek. Nenávist. Sebelítost. Ponížení. Bolest. Pocit vlastní nedostatečnosti. Žárlivost. Naděje, že toho nechá a uzná, že jste přece jen jeho pravá a jediná. Občas se ve vás melou tyhle všechny nepříjemné stavy zároveň. Taková emoční pračka-myčka-sušička. Zachovat si střízlivou hlavu v podobné situaci zvládnou jen opravdu výjimečné povahy. Zvlášť, když jsou ve hře děti, rodina. Jak reagovat?
„Wild girl“
Extrovertní povahy a ženy dominantní většinou nikdy nezůstávají. „Ranit nevěrou ženu, která má ve svém totemu jako hlavní zvíře šelmu, může být životu nebezpečné, tak to raději nezkoušej!“ radí jedno staré moudro severoamerických Indiánů. Jste-li temperamentní žena, s největší pravděpodobností uděláte pořádné dusno a vztah ukončíte. Rozchod zařídíte s ohledem na děti co nepraktičtěji, jeho milenka vás naprosto nezajímá. Nebo mu dáte ultimátum. Buď okamžitý konec bokovky a sekat latinu, nebo odcházíte. Takové bývá řešení, je-li třeba zachovat klan.
Psychoterapeutka a psycholožka MUDr. Terezie Máchová, k tomuto typu podváděných žen říká: „Je to především o nastavení vnitřních hodnot. Je-li pro někoho věrnost a důvěra na žebříčku nejvýš, jen těžko bude pokračovat ve vztahu, kde byly tyto hodnoty narušeny. Hodně ale záleží, jak celá nevěra proběhne. Možná se jednalo jen o ‚úlet‘, který se dá vysvětlit a odpustit. Pokud však bylo ve hře dlouhodobé lhaní, některé povahy se s tím vyrovnat prostě neumějí a vztah končí.“ Udělejte to navzdory vášemu temperamentu raději důstojně, bez zbytečné hysterie. Scény a výčitky stejně nikam nevedou. Jen se ponížíte.
Klára trpitelka
„Když vyšlo najevo, že mi je Jiří nevěrný, byla jsem jako příklad z učebnice psychologie vztahů. Prožívala jsem celou situaci jako šílenou bolest. Měla jsem neustále pocity viny, že jsem neuměla být lepší partnerkou. Tři děti, domácnost na krku, práce na půl úvazku. Bylo mi jasné, že jsem ztloustla, že nemám skoro nikdy čas si ani oholit nohy či s ním denně souložit. Jenže to je přece život – nemládneme, a ve stereotypu klasické domácnosti a s více dětmi obzvláště ne. Že jsem se o něj nestarala emočně a sexuálně, jsem sice doháněla péčí praktickou, jenže tu vnímal jako samozřejmost... Neumím popsat, jak mučivé pro mě byly jeho návraty od ní. Přesně jsem věděla, kdy s ní spal. Byl pak žoviální. Okázale a teatrálně si hrál s dětmi... Představa, že odejde z mého života za ní, byla šílená. Plakala jsem. Vyčítala. Ponižovala se a prosila ho, ať k ní už nechodí. že má děti, rodinu. Střídavě jsem nenáviděla jeho, sebe a ji a všechny zároveň. Dokonce jsem udělala maximum i se svým vzhledem. Mučila jsem se hlady. Zašla ke kadeřnici a na kosmetiku. ‚Upgradovala‘ šatník... Pochybuji, že si toho vůbec všimnul...
Po čase jsem se rozhodla zajít za psychoterapeutkou. Poradila mi, že mám vztah ukončit. Že mám prý sklony k přílišné submisivitě. Jistě, rozumná rada. Jenže já to neuměla. Psychologická poradna mi ale aspoň pomohla vytáhnout na světlo důvod, proč to neumím. Byl to strach. Strach, že sama nezvládnu ekonomicky ani prakticky rodinu. Strach, že už nikdy nebudu schopná najít si partnera a zůstanu sama, zahořklá, nikým nemilovaná. Strach ze spaní v prázdné manželské posteli. Strach, že to psychicky odnesou děti. Strach ze soudů o ně... A tak jsem zůstala. Časem i bez výčitek. Ukázalo se to být výhodnější. Scény rovná se ztráta energie, které nemám nazbyt, došlo mi. Zkrátka jsem se rozhodla, že počkám. že budu vytvářet zázemí a dělat, že vlastně o tolik nejde. Když jsem zavřela všechny emoční oči, jako rodina jsme jakž takž fungovali. Nastolila jsem svojí rádobytolerancí pro něho ideální stav. Měl krásné útulné hnízdo, kam se vracel, a zároveň povyražení s mladší milenkou. Jen se o tom doma nemluvilo. On mizel a zase se vracel. Jedinou daní za celkem normální rodinný klid byla moje obří bolest. I tu jsem se časem naučila zvládat... Myslela jsem, že mám své emoce pod kontrolou a byla na sebe pyšná, jak jsem silná. Zachránila jsem svou rodinu! Jenže se ukázalo, že to možná tak nebylo. Po pěti letech se stalo něco, co mi změnilo život od základů. Jedno obyčejné vyšetření u lékaře. Jedna malá bulka na prsu. A pak dlouhá nemoc. Ozařování a kapačky s chemoterapeutiky. Byl v té bulce zavřený můj nekonečný smutek? Léčitelka říká, že ano. Lékaři si ťukají na čelo. Prý spolu tyhle věci nesouvisí. Intuice mi říká něco jiného...
Nakonec jsme se po mém léčení rozešli – i když se v té době perfektně staral o děti a s milenkou se rozešel. Sbírám teď síly začít znovu a snad už je mám. Ten, kdo stál před branami smrti, se najednou nebojí tak banálních situací, že bude spát sám nebo nebude mít na chleba. Pomohli mi přátelé, moje úžasná šéfová i mí rodiče. Nakonec i on. Odešel bez scén a žije sám, bez milenky. Dovolím mu někdy, aby se vrátil? Možná. Jen chci mít emočně „zameteno“ a umět být i sama..“
Mír? Jen na oko!
Opravdu existují případy, kdy spolu manželka a milenka dobře vycházejí? Málokdy. Často to tak vypadá, ale psychologická dynamika lidských vztahů je poměrně jasně daná.
Zoufalý a smutný boj
Psycholožka Jitka Douchová píše: „Milenka a manželka se mohou stát kamarádkami jen tehdy, je-li manželství pouze formální a vzájemné city se proměnily spíše v ekonomické partnerství. Pak spolu klidně můžou chodit na kafe a probírat nedostatky společného muže. Většinou jsou vztahy mezi milenkou a manželkou zoufalým a smutným bojem, byť někdy přikryté hranou slušnosti a korektnosti. Často submisivní a emočně závislé ženy tolerují manželovi milenku, protože o něj nechtějí přijít. Fungují pak jako terapeutky a matky, které vědí všechno a všechno manželovi odpustí. Tento typ vztahu je ale vždy patologický. Tyto ženy samy sobě namlouvají, že situaci zvládnou, protože o ní vědí všechno. Tak to ale ve skutečnosti zdaleka není!"
Zůstáváte?
Někdy není jednoduché ze vztahu odejít, i když on je nevěrný. Máte mezi sebou pouta. Emoční. Materiální. A hlavně - děti... A tak tedy zůstáváte. V ideálním a vzácnějším případě bouře nevěry přejde sama. Milenka ho omrzí a jemu dojde, co ve vás a v rodině má. Možná to váš vztah posílí. Jistě. Důvěra sice může být podkopána a rány tohoto typu se hojí jen pomalu, ale nějak to přece jenom jde. V méně ideálním, a statisticky mnohem častějším případě, se rozhodnete pro vztah, i když on je i nadále nevěrný. Možná bylo mezi vámi tolik hezkého, že to zkrátka nedokážete ukončit. Možná jste lstivá a zvolila jste takovou taktiku, abyste ji pomalu zničila – maskou tolerance a nadhledu. A možná patříte k těm ženám, které s nevěrnými muži zůstávají, protože se naučily brát je i s jejich vrtochy.
