Ema a Dan
„Vydělávám mnohem víc než můj muž. A ani jednomu z nás to nevadí. Oba víme, jaké máme hodnoty. Těmi je respekt k tomu, co má druhý rád. Já jsem vedoucí jedné sekce velké reklamky, můj muž je duší vědátor, říkám mu ‚Můj malý knihomol... Jeho pracovna vypadá jako obytná knihovna. Od sedmnácti studuje orientální jazyky, dnes na Karlově Univerzitě i přednáší (jedním z nich je korejština). Připadá mi sexy, když je muž inteligentní, vidět ho za řečnickým pultem na lingvistickém kongresu byl zážitek – bez ohledu na to, jaký má plat. Některé práce jsou zkrátka v dnešní době mnohem méně hodnocené než jiné – když se podívám na svoji výplatní pásku v reklamce a pak na pásku univerzitního profesora, sestřiček na onkologii či finanční ohodnocení lidí ve školství, až se trochu stydím, protože ta má je opravdu o řád dva jinde. Až půjdu na mateřskou, jsem připravená, že se uskromníme a zařídíme to ku spokojenosti nás obou.“
Podle naturelu
Podle sedmdesáti procent Čechů by měl být muž hlavním živitelem rodiny, zbylých třicet procent si myslí, že zajišťovat rodinu mají oba partneři napůl. Polovina je přesvědčená, že na kariéře by měl pracovat pouze muž a žena by ji měla obětovat rodině. Druhá půlka se domnívá, že by kariéru měli dělat oba partneři stejně. Pouze půl procenta si stojí za tím, že by ji měla dělat pouze žena.
Psycholožka Marta Večeřová říká: „Když je situace v nějakém páru přirozeně nastavena tak, jako to mají třeba Ema a Dan, když jsou tedy oba partneři v takovém nastavení spokojení, nevidím problém, proč by se měli nutit do archetypálních vzorců. Přestože často ‚mainstream‘ přemýšlí a jedná nějak, existují menšiny a výjimky, které pravidla potvrzují. Svět a lidská psyché jsou pestré. Opravdu jsou muži, kteří s menším výdělkem vnitřní problém nemají a dokážou hledat svou osobní hodnotu jinde než ve výši konta, přičemž svůj postoj i společensky ustojí a nepodlehnou tlaku mainstreamového smýšlení.
Problém bych viděla spíš v případech, kdy vnitřní spokojenost chybí – byť jen u jednoho z partnerů. Pak se dostáváme do bolavých modelů typu: ‚Jsi jako chlap nula‘ versus frustrace muže z toho, že tou nulou v očích partnerky je. Když dojde ve vašem vztahu k situaci, že z jakéhokoli důvodu budete vydělávat víc, je dobré zvýšit vnímavost. Muži často svou frustraci nepřiznají, a tváří se: ‚Já ti to miláčku tak přeju, tu tvou skvělou kariéru,‘ ale vnitřně jejich mužské ego trpí. Ostatně, ego některých mužů sotva unese, aby žena vůbec pracovala, nejraději by ji viděli jen v domácnosti, natožpak, aby byla kariérně víc ohodnocena nebo celkově v práci úspěšnější. Jako velký problém bych viděla také to, když muž v takové situaci nemá nic ‚svého‘, nic, co by ho naplňovalo, v čem by mohl realizovat a manifestovat svou mužskou energii a potenciál. Takoví muži se pak mohou cítit bezprizorní, z čehož pramení opět jediné – nespokojenost, hádky doma a prohlubující se frustrace. V neposlední řadě je ve hře cosi jako boj o moc. Moc nad lidmi lze získat dílem díky bohatství. Muži, kteří vydělávají méně, skutečně nad ženami určitou moc ztrácejí. Jejich partnerka je soběstačná, nepotřebuje jejich peníze, což je často vnímáno tak, že vlastně nepotřebuje ani je.“
