Podle zatím poslední statistiky na toto téma (rok 2004) vydělávalo v Česku dvanáct procent mužů méně než jejich žena. V současnosti je to už celá čtvrtina (ve Spojených státech a Velké Británii jsou tato čísla a jejich nárůst ještě mnohem vyšší). Přesto u nás stále ve všeobecném povědomí přežívá model Muž je živitel a má tedy větší podíl na ekonomickém zajištění rodiny.
Hana a Petr
„Máme dvě malé děti, domek v Jesenici u Prahy a mívali jsme i dva celkem slušné platy. Taková klasická satelitní idylka, dělali jsme si sami ze sebe svého času legraci. Manžel léta pracoval jako analytik bankovních systémů. Jenže pak firma snižovala stavy a Petrovi nabídli naprosto neadekvátní místo s mizernou mzdou. Já byla tehdy čerstvě na mateřské. Než jsem otěhotněla, byla jsem profesí interiérová architektka v menším studiu. Můj bývalý zaměstnavatel mě neustále přemlouval, ať se vrátím. Nechtěla jsem, dokud mladšímu dítěti nebudou aspoň tři roky, ale když se Petr ocitl bez práce, zasedla rodinná rada a domluvili jsme se, že on zůstane doma s dětmi a já nastoupím na plný úvazek zpátky do architektonického studia.
Viděla jsem na Petrovi, že se mu to vnitřně moc nepozdává, ale tvářil se statečně a svoje zoufalství maskoval ironickými vtípky. Už tehdy jsem se měla vykašlat na rozum, zapojit intuici a navrhnout jiné řešení. Četla jsem hodně studií na toto téma a zjistila jsem, že tenhle model je třeba ve Spojených státech poslední léta stále běžnější. Utěšily mě zpovědi mužů, kteří si život v domácnosti nemohli vynachválit, kteří pěli ódy na to, jak si konečně orazili od celoživotního stresu a začali dělat věci, které je baví a na které neměli pro práci čas. Naopak mi v hlavě svítil alarm, když jsem četla o vztazích, které se z tohoto důvodu rozpadly, protože partneři zkrátka prohození archetypálních rolí ‚neustáli‘.
Klasický scénář: On je doma totálně frustrovaný, jeho mužské ego je na dně, ona ho přestane respektovat jako muže a začne v práci ‚zahýbat‘ s někým, kdo vydělává víc, kdo má postavení, kdo má zkrátka ještě ‚koule‘. Říkala jsem si, že bych tohle Petrovi nikdy neudělala. Jenže… Archetypy jsou v nás zakořeněné mnohem víc, než si uvědomujeme. Vztah se rozladil, i když jsme si namlouvali, že se to nestane. Petrovy ironické vtípky byly čím dál zahořklejší, on den ode dne čím dál podrážděnější. A já, když jsem se dívala na nespokojeného chlápka, který vysedává na písku nebo rozváží mláďata do školky, jsem najednou cítila, že mě víc bavilo mít po boku muže, který večer přišel domů z práce a kterému každý měsíc na kontě přistála slušná výplata, takže byl vnitřně relativně spokojený a v klidu. Po půl roce to začalo skřípat už celkem slyšitelně. On se shazoval, a tím mě štval. Naprosto mě přestal přitahovat.
Dokonce jsem se přistihla při představě, který z mužů v mém okolí by se mi zamlouval. A to jsem ještě nedlouho před tím tvrdila, že se v takové situaci nikdy neocitnu. Věděla jsem, že pokud se nemá naše rodina rozpadnout úplně, musíme něco udělat. Mé temnější já mi našeptávalo, že se na to mám vykašlat, nechat loosera looserem a jít dál, jít si za svým, ale nakonec jsem se rozhodla jinak. Naši byli spolu třicet let, a dodnes jsou, a jejich vztah lecos ustál. Doba, kdy se staré věci nevyhazovaly, ale spravovaly, je mi vnitřně sympatičtější. Tak proč bychom to nemohli zvládnout i já a Petr? Šla jsem na to po žensku, rafinovaně.
Nechtěla jsem, aby měl Petr pocit, že něco dělám kvůli němu, to by znamenalo shodit ho jako chlapa úplně. Řekla jsem mu, že mě mrzí, že trávím tak málo času s dětmi, což byla koneckonců pravda. Poprosila jsem ho, ať rozešle životopisy, že se v roli živitele zase vystřídáme. Myslím, že těm, kteří mají dobrou vůli, osud přeje. Sehnal během tří týdnů fajn místo, a i když to platově nebylo takové terno, rozum šel stranou. Peníze nejsou všechno a člověk není kalkulačka, aby vše poměřoval jen čísly. Já si nechala poloviční úvazek a věci začaly šlapat podle starého scénáře – manžel se vrací večer domů, občas v dobré náladě, jindy naštvaný na šéfa, ale ten základ, to ‚gró‘, to, jak to je v ‚zákulisí‘ vztahu muž-žena, je mnohem víc v pořádku, než když jsme si role živitele prohodili.“
Ema a Dan
„Vydělávám mnohem víc než můj muž. A ani jednomu z nás to nevadí. Oba víme, jaké máme hodnoty. Těmi je respekt k tomu, co má druhý rád. Já jsem vedoucí jedné sekce velké reklamky, můj muž je duší vědátor, říkám mu ‚Můj malý knihomol... Jeho pracovna vypadá jako obytná knihovna. Od sedmnácti studuje orientální jazyky, dnes na Karlově Univerzitě i přednáší (jedním z nich je korejština). Připadá mi sexy, když je muž inteligentní, vidět ho za řečnickým pultem na lingvistickém kongresu byl zážitek – bez ohledu na to, jaký má plat. Některé práce jsou zkrátka v dnešní době mnohem méně hodnocené než jiné – když se podívám na svoji výplatní pásku v reklamce a pak na pásku univerzitního profesora, sestřiček na onkologii či finanční ohodnocení lidí ve školství, až se trochu stydím, protože ta má je opravdu o řád dva jinde. Až půjdu na mateřskou, jsem připravená, že se uskromníme a zařídíme to ku spokojenosti nás obou.“
Podle naturelu
Podle sedmdesáti procent Čechů by měl být muž hlavním živitelem rodiny, zbylých třicet procent si myslí, že zajišťovat rodinu mají oba partneři napůl. Polovina je přesvědčená, že na kariéře by měl pracovat pouze muž a žena by ji měla obětovat rodině. Druhá půlka se domnívá, že by kariéru měli dělat oba partneři stejně. Pouze půl procenta si stojí za tím, že by ji měla dělat pouze žena.
Psycholožka Marta Večeřová říká: „Když je situace v nějakém páru přirozeně nastavena tak, jako to mají třeba Ema a Dan, když jsou tedy oba partneři v takovém nastavení spokojení, nevidím problém, proč by se měli nutit do archetypálních vzorců. Přestože často ‚mainstream‘ přemýšlí a jedná nějak, existují menšiny a výjimky, které pravidla potvrzují. Svět a lidská psyché jsou pestré. Opravdu jsou muži, kteří s menším výdělkem vnitřní problém nemají a dokážou hledat svou osobní hodnotu jinde než ve výši konta, přičemž svůj postoj i společensky ustojí a nepodlehnou tlaku mainstreamového smýšlení.
Problém bych viděla spíš v případech, kdy vnitřní spokojenost chybí – byť jen u jednoho z partnerů. Pak se dostáváme do bolavých modelů typu: ‚Jsi jako chlap nula‘ versus frustrace muže z toho, že tou nulou v očích partnerky je. Když dojde ve vašem vztahu k situaci, že z jakéhokoli důvodu budete vydělávat víc, je dobré zvýšit vnímavost. Muži často svou frustraci nepřiznají, a tváří se: ‚Já ti to miláčku tak přeju, tu tvou skvělou kariéru,‘ ale vnitřně jejich mužské ego trpí. Ostatně, ego některých mužů sotva unese, aby žena vůbec pracovala, nejraději by ji viděli jen v domácnosti, natožpak, aby byla kariérně víc ohodnocena nebo celkově v práci úspěšnější. Jako velký problém bych viděla také to, když muž v takové situaci nemá nic ‚svého‘, nic, co by ho naplňovalo, v čem by mohl realizovat a manifestovat svou mužskou energii a potenciál. Takoví muži se pak mohou cítit bezprizorní, z čehož pramení opět jediné – nespokojenost, hádky doma a prohlubující se frustrace. V neposlední řadě je ve hře cosi jako boj o moc. Moc nad lidmi lze získat dílem díky bohatství. Muži, kteří vydělávají méně, skutečně nad ženami určitou moc ztrácejí. Jejich partnerka je soběstačná, nepotřebuje jejich peníze, což je často vnímáno tak, že vlastně nepotřebuje ani je.“
