Když se Pavel za dva měsíce vrátil, čekalo ho jeho vlastní psychotéma ke zpracování: Najednou mu vadilo, že nikomu nechyběl. Děti prospívaly báječně, v domě vládl lehce kreativní chaos, ale všem v něm bylo dobře, a přes roztomilou chaotičnost nikdo nebyl ztracený, spíš nalezený. Ivana měla svůj vlastní, jakkoli obyčejný život, své vlastní zdroje spokojenosti a síly. Na jednu stranu byl Pavel rád, na stranu druhou si uvědomoval, jak moc ho vlastně „živil“ pocit, že je hlavním psychickým zdrojem celé rodiny.
Ivana však začala svou nezávislost krátce po Pavlově návratu zase ztrácet. Za prvé kvůli Pavlově ambivalentnímu postoji k celé proměně. Za druhé proto, že prostě mohla. „Cítila jsem, jak se ve mně pomalu zase zapíná ten automatický pilot, taková pohodlnost, která se tváří jako strach nebo neschopnost, ale ve skutečnosti je to opravdu jen pohodlí. Než jsme se nadáli, samostatná Ivana byla pryč a už jsem zase fungovala jen jako prostředník, který Pavlovi naznačoval, co by se mělo vyřešit. Zpacifikovat šikanující učitelku, domluvit sousedce s nebezpečným psiskem, srovnat děti. Můj život byl zase plytčí a smutnější.“
Být svým vlastním Sluncem
Finančně zajištění lidé disponují obrovskou vnější svobodou. Mohou si koupit či pořídit co chtějí, cestovat, kam je to zrovna táhne, postavit si každodenní život tak, jak potřebují. A přesto mnozí z nich zažívají větší úzkost než lidé chudší – konečně psychoterapie pro bohaté je expandující byznys. Narůstá v nich totiž stále větší úzkost, že mohou o svá privilegia přijít. Pětatřicetiletá lékařka Anna to krásně shrnula: „Jsem asi nejbohatší ze všech mých bývalých spolužáků z gymnázia. Když jsme měli sraz po dvaceti letech, bylo to na první pohled jasné. Rozhodně jsem ale nebyla nejvíc v pohodě. Jeden z nejchudších spolužáků – u nás doma by se řeklo skoro pobuda – zářil takovou opravdovou spokojeností, byl nejvíc přítomný „tady a teď“ a padala z něj ta nejuniverzálnější moudra.
Nemá skoro nic a nijak tím netrpí. Přemýšlela jsem, čím to je. On už má zkrátka vyzkoušené, že i kdyby se stalo cokoli, nějak se to udělá, nějak to přežije, nějak svůj život zase vystaví znovu. Vlastně nejvíc z nás všech věděl s nejhlubší jistotou, že existuje. My ostatní jsme museli jen doufat... Velmi mě to inspirovalo. Ne, že bych teď rozdala své jmění chudým, ale začala jsem zkoumat nitky závislostí, které v sobě máme. Na penězích. Na silnějším partnerovi. Na vitálnější kamarádce. Na tom, že společensky něco znamenáme. Moje sedmnáctiletá neteř si třicetkrát do hodiny kontroluje Facebook jen proto, aby se ujistila, že je někdo, že se o ni někdo zajímá. Chtěla bych dojít do fáze, kdy si tyto dary, jež mi život nadělil, dokážu užít, ale nebudu na nich viset.“
