1.
Skrýše na šperky, které mají za úkol zamezit jejich poškození, se používaly už ve starověku před třemi tisíci lety. Důkazem jsou nálezy alabastrových kazet v hrobkách zámožných Egypťanů. Mistry přes výrobu šperkovnic byli ovšem zlatníci ve starém Řecku a Římě, kde se truhličky těšily velké oblibě.
2.
Středověcí řemeslníci tvořili šperkovnice ze železa, bronzu a stříbra. Přitom používali nejrůznější techniky (kovotepectví, lisování, techniky jemného filigránu a granulace) a vsázeli na rozmanitost tvarů. V rámci Evropy prosluly italské a německé dílny. Největšími trofejemi byly ovšem šperkovnice s florentskou mozaikou – výzdobou z drahých kamenů imitující obrazy krajin, květin a ptáků.
3.
Většině schránek nechyběl zámek – klíček k němu nosila jeho majitelka neustále s sebou! Do šperkovnic se neukládaly jen klenoty, nýbrž i dopisy či vzácné rukopisy, a skříňky se dědily mezi generacemi.
4.
Jednou z unikátních technik výroby byla tzv. chebská práce. Tahle metoda vznikla v polovině 17. století a rozšířila se do Prahy i do Německa. Jde o druh intarzie – speciální techniky vykládání dřeva dřevem. Mezi nejdražší materiál patřil zelený topol, jehož odstín způsobuje houba, která napadá mrtvé dřevo.
5.
Francouzský král Ludvík XIV. obdarovával významné lidi šperkovnicemi se svým portrétem – jednalo se tak o nepřímou finanční výpomoc. Šperkovnice bývaly ale ceněné a jejich tvůrci za ně dostávali jmění. Nejdražší skříňku si nechal v roce 1720 zhotovit král Ludvík XV. Dvorskou pokladnu stála 129 852 livrů, za což se dal pořídit zámek!
