Virtua Athlete 2K - olympiáda od Segy

Rok 2000 je rokem olympijským, takže není divu, že se v jeho druhé polovině objevila relativně početná skupina atletických simulací. No a pozadu nezůstala ani Sega, jejíž sportovní tituly byly vždy kvalitní, a vypustila na trh Virtua Athlete 2K.

Rok 2000 je rokem olympijským, takže není divu, že se v jeho druhé polovině objevila relativně početná skupina atletických simulací. Bohužel, většina z nich měla životnost počítanou spíše na dny než na týdny či měsíce, takže bylo daleko efektivnější posadit se před bednu a strávit dva týdny u skutečné olympiády.

Pravda, byly kousky lepší i horší. Sydney 2000 (odkaz vede na PC recenzi, ale verze pro Dreamcast je takřka totožná - já bych jí dal ale o něco méně než 70 %) za moc nestála, International Track & Field pro PS2 byl už zábavnější a verze pro Dreamcast možná vůbec nejlepší. Když jsem se dočetl, že své želízko do olympijského ohně chystá i Sega, zaradoval jsem se - jejich sportovní hry jsou prvotřídní. Dopadlo to dosti překvapivě. Virtua Athlete 2K vypadá vedle Virtua Tennisu, Virtua NBA a NHL2K jako naprostý žebrák.

Co rozhodně nikoho nepřekvapí je základní princip. Hratelnost tradičně spočívá v bušení do tlačítek, které bylo v tomto typu her poprvé použito někdy před sto dvaceti lety. Jasně, nápad to byl na svou dobu dobrý a dlouhou dobu byl nedílnou součástí žánru, dnes už je ale podle mého názoru čas na něco nového. Možná nejde tak docela změnit běh na sto metrů, ale chtělo by to alespoň trochu zakomponovat obratnost a postřeh. Trochu odhodlání v tomto směru ukázali jak tvůrci Sydney 2000, tak autoři International Track & Field a i když šly oba týmy spíše cestou zařazení nových disciplín z jiných sportovních odvětví, právě tohle asi bude to pravé ořechové. A tím se dostáváme k největšímu problému Virtua Athlete.

Má pouhých sedm disciplín. SEDM. Ještě jednou to zopakuji, aby to bylo opravdu jasné - Virtua Athlete obsahuje pouhých sedm disciplín. Ne osm, ne devět ani deset (což by už začalo být únosné). Sedm. Pro srovnání - méně měl snad pouze původní Track & Field vydaný začátkem osmdesátých let (6). Všechny současné hry mají podstatně více - Track & Field pro PS2 oněch minimálních 10, Track & Field pro Dreamcast 12, totéž i Sydney 2000. Takže opravdu bída. Zde je jejich výčet a pokud byste je snad nedokázali spočítat, vězte, že jich je sedm. Což OPRAVDU není moc.

100 m běh

Skok do dálky

Hod koulí

Skok do výšky

110 m překážky

Hod oštěpem

1500 m běh

A aby toho nebylo málo, výška, dálka a oštěp jsou navíc postaveny na naprosto stejném principu - tedy co možná nejrychlejší rozběh a pak nastavení úhlu odskoku nebo odhozu. Koule je otázkou jediného stisku tlačítka, že by někoho bavila stovka považuji za nepravděpodobné a překážky o moc atraktivnější nejsou. Takže jedinou „inovací“ je běh na 1500m. V uvozovkách proto, že to spíše připomíná hodinu tělocviku na základní škole. Nápad je zajímavý - máte určitou vytrvalost a té je třeba v průběhu běhu přizpůsobovat rychlost. Výsledkem ale je, že na začátku pořádně zasprintujete, pak následuje kousek svižnější chůze, pak zase rychle, pomalu, rychle a takhle stále dokola. Cokoliv jiného vede k horšímu času. Autoři navíc zařadili komickou vložku v podobě odrážení - narazíte na soupeře a odrazíte ho o několik metrů. K popukání.

Bodování funguje jako v desetiboji. Za své výkony dostáváte body, které jsou postupně sčítány a na konci je stanoven vítěz. A to je vše. Nejsou tu žádné bonusy, nic. Vlastně ano - za vítězství získáte nové „zájmy„, které můžete přiřadit ke své postavě. A to je také jediná originální myšlenka hry, která však nebyla využita tak jak by se slušelo - můžete si vytvořit vlastního atleta, přiřadit mu jméno, zemi (včetně České republiky), tretry, ponožky, dres a tři zájmy. To, že se zajímá o hip-hop nebo judo však nemá ani ten nejmenší efekt na jeho výkon, takže smysl veškerý žádný.

Vždy se snažím nalézt na sebehorší hře i něco pozitivního, ale u Virtua Athlete to není jednoduché. Hru, která vás udrží pět až deset minut jsem totiž ještě neviděl a odolnější je snad jen multiplayer, ale to je spíše deviza tohoto žánru - jakákoliv podobná hra je i v multiplayeru daleko zábavnější. A i obvyklá silná stránka Dreamcastu, tedy grafika, tady vypadá směšně. Prostředí není špatné, ale motion capture byl proveden atlety trpícími průjmem. Škoda.

Po několika opravdu prvotřídních hrách (jmenovitě Crazy Taxi, Virtua Tennis a Metropolis Street Racer) tedy konečně důkaz, že i na Dreamcast existují špatné hry. Virtua Athlete ale není sama o sobě úplně špatná, má však velmi krátkou životnost a především je na trhu řada lepších her stejného žánru. Takže ruce pryč.

Jak by podle nás měla vypadat ideální atletická hra?

Recenzenti jsou mrchy. Neustále si stěžují, kritizují a bez špetky zodpovědnosti zaříznou ambiciózní projekt. A co je vůbec nejlepší, nic neriskují. Tady je můj velmi stručný návrh na ideální atletickou hru.

Moje vysněná atletická hra má licenci seriálu Golden League a najdete v ní několik desítek nejlepších atletů a všechny disciplíny ve kterých se o zlatou cihlu soutěží. V režimu Single Event závodíte v jediné disciplíně a motivací je tu odesílání výsledku na internetový žebříček, kde se bojuje v měsíčních intervalech (každý měsíc můžete odeslat pouze jeden výsledek) a samozřejmě nechybí ani žebříček nejlepších výsledků všech dob. Hlavní je však režim Career, kde si na počátku vytvoříte vlastního borce a přiřadíte mu mezi osm atributů (rychlost, síla, vytrvalost atd.) předem stanovený počet bodů. Další body můžete získat nastavením tréninku (nic komplikovaného a přehnaně realistického, jen zde specifikujete na co se borec v daný týden zaměří) a především absolvováním několika jednoduchých mini her odehrávajících se na tréninkovém hřišti či v posilovně (tak trochu ve stylu Sydney 2000, ale s lépe zvládnutým systémem). V následném desetiboji (skladba disciplín je ovšem upravena tak, aby nebyla stereotypní) se pak váš borec chová podle toho, v jakých atributech byl vytrénován a je např. lepší v silových disciplínách než ve vytrvalostních. Můžete tedy podat sebelepší výkon, ale pokud jste cpali body do rychlosti, oštěpem daleko nehodíte. Stejný desetiboj můžete absolvovat i v režimu Decathlon, který je stejný jako v Career, ale s přednastaveným borcem - rozdíl je v tom, že i tady můžete výsledek odeslat na internet.

Samotné disciplíny se samozřejmě nezbavují zaběhlého systému bušení do tlačítek, ale nejsou zdaleka postaveny jen na něm a mnohem důležitější než rychlost je například přesnost odrazu a nastavení úhlu. Tak co říkáte? Zkrátka a dobře - udělat z jednoduché arkády něco komplikovanějšího s prvky taktiky. Berte ho jako námět do diskuse, který můžete bez špetky zodpovědnosti zkritizovat.

Virtua Athlete 2K

Výrobce/Distributor	Sega
Platforma	Dreamcast

Multiplayer:	ano, 2-4 hráči
Vibrace/Analog:	ano/ano
Paměťová karta:	ano

Verdikt:

Další z řady atletických her. Tahle je nejhorší. A má jen sedm disciplín.

Hodnocení:

37%