Závody FUEL dokazují, že všeho moc škodí

Paradoxní situace – tato hra by byla rozhodně lepší, kdyby všeho nabízela méně.

Fuel

Hra Fuel je typickým příkladem známého tvrzení, že se nic nemá přehánět. Nabízí toho totiž opravdu velice hodně, abyste ale ve výsledku došli k závěru, že kdyby byla celkově zhruba dvakrát menší, tak byste si toho vlastně ani nevšimli.

Autoři se nás snaží zaujmout jednak adrenalinovými akčními závody a jednak volně průjezdnou herní plochou, jejíž celková rozloha nemá v závodnách hrách obdoby. A i kdybychom připustili, že jistou konkurencí může být poslední Test Drive, pořád s Fuelem prohrává, přinejmenším co se týče hustoty komunikací. Každopádně se ale hře ani v jednom z těchto ohledů nedaří docílit stavu blížícího se alespoň vzdáleně k dokonalosti.

Celková zdlouhavost se projevuje i v samotných závodech.

Velká herní plocha je z jistého úhlu pohledu fajn a přinejmenším se jedná o zajímavou technickou raritku – vždyť i jen jedna ze zdejších necelých dvaceti oblastí by klidně vystačila na celou hru. Tím se ale dostáváme ke skutečnosti, že nemáte ani tu nejmenší šanci si nějak podvědomě zapamatovat základní obrysy herní plochy. Naštěstí je tu ale GPS navigace, která vás k cíli dovede vždy vcelku spolehlivě.

Hlavní problém je tak nasnadě: dlouhé přejezdy začnou být velmi brzy nudné a únavné. Navíc bohužel mnohdy není možné vždy na mapě skočit přímo tam, kam byste chtěli, a tak budete jezdit „jen tak“ docela často. Navíc je některé položky nutné najít přímo v terénu, což taky zrovna na náladě nepřidá, zvláště tedy při vědomí rozlehlosti herní plochy.

Jedinou pomocí tak jsou Heliporty, kam je možné se přenést pomocí vrtulníku. Můžete se tak dostat podstatně blíže svému cíli, ale i tak vás pak mnohdy čeká ještě další nudný a zdlouhavý přejezd. Alespoň, že nemusíte sami nacházet všechny položky v dané oblasti – vedlejší úkoly, vyhlídková místa a grafické vzory pro vaše vozidla lze najít tak, že v oblasti vyhledáte speciální náklaďák, nabouráte do něj, a následně se vám na mapě objeví všechny položky daného typu, které se ve vaší aktuální oblasti nacházejí.

Ona celková zdlouhavost se ale bohužel projevuje i v samotných závodech, ponejvíce v dlouhých přejezdech z místa na místo zvaných Endurance. To si takhle jedete s bandou soupeřů někam dobrých 20 kilometrů, aniž byste pořádně věděli, kam jedete a proč tam jedete. Tedy, jedete tam proto, abyste tam byli první, ale smysl se poněkud ztrácí v okamžiku, kdy kilometr před cílem zjistíte, že na vítězství už nemáte šanci, a tak to celé budete muset stejně opakovat.

Což je nudné a časově náročné samo o sobě, nemluvě o tom, že všechno ještě dále natahují rozhodně ne bezvýznamné nahrávací časy. S tím se pojí i jedna absurdita. Ve hře funguje tlačítko na okamžitý návrat vašeho vozidla na trať, ale když ho stisknete, čeká vás nahrávání indikované nápisem „Generating“.

Již jen jakýmsi úsměvným bonusem pak bývá, když následně zjistíte, že hra váš vůz za tu dobu „vygenerovala“ do přesně opačného nežli potřebného směru. A soupeři jsou mezitím pochopitelně už kdoví kde. Hra vám radí, abyste automatický návrat na trať používali například při pádech do špatně sjízdných míst, ale ve skutečnosti se ve většině případů možná více vyplatí se odtamtud pracně vydrápat, než se nechat nahodit zpátky na trať automaticky.

Nejlepším bodem z technického zpracování je množství objektů.

Na druhou stranu je ale potřeba říci, že samotné závodění, když už se k němu tedy dostanete, rozhodně není špatné. Je sice zjevné, že hra má ty nejvyšší ambice, které se pochopitelně naplnit nepodařilo, ale celkově nejsou zdejší závodní jízdy rozhodně marné, ovšem samozřejmě až na pár nesmyslů typu Endurance.

Klasické závody ale nepostrádají šťávu ani napětí a přestože chování soupeřů není ani zdaleka dokonalé, dokážete si většinu závodů docela dobře užít. Do jejich průběhu by měla promlouvat i taktika, kdy si sami můžete volit trasu, kudy pojedete. Tedy, alespoň teoreticky na papíře.

V praxi jsou si ale všechny typy závodů dost podobné. Trať bývá vytýčena několika body, kterými musíte projet, a tak vaše svoboda spočívá víceméně pouze v tom, že si sami určujete různé zkratky, které je možné díky absolutní otevřenosti terénu možné vyseknout prakticky kdekoliv. Ale ať už objíždíte okruh, nebo jedete z jednoho místa do druhého, checkpointy vám vaši trasu určují docela pevně, čemuž ostatně odpovídá i chování vaší navigace, která vás vodí pokud možno pouze po cestách.

Hra vás na začátku vyzývá, abyste hledali vlastní cesty a nespoléhali jen na navigaci, ale v souladu s výše napsaným se tato „kreativita“ ve výsledku omezuje právě jen na ona mírná zkrácení, protože trasa navržená navigací sice nebývá nutně nejkratší, ale za nejrychlejší se dá považovat vcelku bez obav.

Některé typy vozidel si navíc s terénem příliš nerozumí, a tak pokusy o výraznější říznutí táhlé zatáčky vyznívají mnohdy zcela kontraproduktivně. Ostatně ani fyzika zdejších aut a motorek není úplně dokonalá. Nejednou jsme tak narazili třeba na zatáčku, kde auto z nějakého důvodu klouzalo do smyku v téměř jakékoliv rychlosti. Jako by v dané zatáčce visela podmínka, že buď musíte jet krokem, nebo z ní vyletět.

Co si ovšem naopak pochvalu zaslouží, je technické zpracování. Grafika vypadá i přes značnou rozlehlost herních blastí docela líbivě, a tak jí vcelku bez reptání odpustíte i ne zcela povedené efekty a občasné doskočení objektů.

Jednoznačně nejlepším bodem z celého technického zpracování je ale množství objektů, které se na scéně v každém okamžiku nachází. Na i kolem tratí se tak povaluje spousta různých vraků, sudů, trámů a kdoví čeho všeho ještě. To samé platí i o stromech a keřích, které mnohdy rostou tak hustě, že se mezi nimi dá velmi těžce projet i na hbité motorce.

Od každého přiměřeně

Hra Fuel v mnohém připomíná zhruba půlhekrarový lívanec připravoavaný v pohádce Byl jednou jeden král. Respektive spíše proces výroby byl v obou případech značně podobný. Fuel tak dávkuje všeho přiměřeně, ale zároveň ve velkém.

A zatímco v lívanci nakonec skončil například i zázvor nebo hořčice, do Fuelu autoři zjevně taky nacpali, na co přišli. Na jednu stranu se tak hra snaží divokou jízdou působit jako Burnout a zároveň nejen svým zasazením do terénu konkurovat Motorstormu. Rozloha je jasnou odpovědí na již výše zmíněný Test Drive a zcela volně průjezdné plochy mimo silnice jsme viděli již před léty ve Smugglers Runu.

Přísad je tedy velmi slušné množství, ale o to rozpačitější je výsledek, který ze všeho nejvíc připomíná asi – ehm – Flatout.

Jistým problémem ale je, že mnohdy nevíte, zda se o daný objekt roztřískáte nebo ho jen odhodíte stranou. Časem pro to sice získáte určitý cit, ale rozhodně to tedy chvíli potrvá a ani potom nebude váš úsudek úplně přesný. Bežně se totiž stává, že přežijete čelní náraz do stromu, abyste jindy skončili v plamenech po lehčím kontaktu se soupeřem.

A trochu toho ladění by snesla i jízdní fyzika, která se snad až příliš okatě snaží dávat najevo rozdíly mezi jednotlivými typy vozidel. Poslední výtku pak směřujeme ke střídání dne a noci. To je sice obecně vzato frajeřina, ale v praxi to zde konkrétně znamená, že polovinu času, kterou strávíte volným ježděním po krajině, civíte do tmy, což primárně závodní hře na atraktivitě rozhodně příliš nepřidává.

Přestože jsme po většinu této recenze vznášeli námitky, nelze Fuel považovat za vyloženě špatnou hru. Pokud se podíváme na jedotlivé aspekty, nalezneme poměrně vysokou hodnotu, ovšem hlavním problémem je skutečnost, že dohromady to nefunguje úplně ideálně. Autorům se tak sice podařilo nacpat do hry snad ve všech ohledech maximum, ale jedno známé úsloví ne nadarmo praví, že méně je někdy více.