RECENZE: Wolcen Lords of Mayhem je diablovka pro hračičky a kutily

Vzhledem k tomu, že v posledních letech je skoro univerzálním trendem nacpat stromy schopností nebo systém levelů v podstatě do všech typů her, mohou si hráči často připadat, že hrají to samé pořád dokola. Wolcen Lord of Mayhem je osvěžující v tom, že vám hned od začátku dává naprostou volnost, jak chcete hrát.

Ale začněme trochu netradičně. Než si popíšeme, jak moc si můžete svého hrdinu (či hrdinku) vybrousit k obrazu svému, podívejme se na to, kde bere Wolcen inspiraci. Asi každý, kdo si tuto diablovku klasického střihu pustí a někdy přišel do styku s veleznámým světem Warhammeru (středověkého či toho z daleké budoucnosti), bude mít velmi rychle pocit déja vu.

Inkvizitoři, výrazné brnění, legie a především potírání magie jsou motivy, které jsou centrální pro svět Wolcenu i Warhammeru. Váš „taťka“ je vrchní inkvizitor Heimlock, který vás vychoval spolu se zasmušilým Edricem a horkokrevnou Valerií. A vaším nepřítelem je skupina rytířů úsvitu, které se vypravíte vybít.

A protože je to epické akční RPG, hned po pár minutách je jasné, že ve vás dříme nějaká neznámá síla. A tak hrozí, že vás váš drahý tatíček bude chtít v lepším případě popravit, v tom horším nejdřív rozpitvat a pak popravit.

Záchrana světa. Zn.: Spěchá

Netrvá dlouho a na scénu napochodují zlovolné kulty, krvežízniví divoši a starodávný zlý bůh, který by se rád vrátil z nuceného exilu a vykoupal svět v krvi, lhostejno čí. Příběh tedy není kdovíjaký zázrak, ale v rámci možností je vyprávěný poutavě, pomocí dialogů i cutscén.

Pokud vás napadá, že až budete chtít něco ve stylu Warhammeru, sáhnete raději po něm a ne po nějaké neumělé kopii, zadržte. Wolcen se totiž neinspiroval jen tady. Hlavně druhá kapitola vykazuje silné stopy tvorby spisovatele H. P. Lovecrafta nebo výtvarníka H. R. Gigera, tedy otců moderního literárního hororu a tatínka filmových Vetřelců.

Wolcen Lords of Mayhem

A než se nadějete, budete pobíhat po lese, kde místo (a vedle) stromů rostou obří kosti a pulzující kopce krvavého masa a taky jsou tam obří srdce, která ze sebe pumpují nejen gejzíry krve, ale také skupinky odpudivých mutantů, kteří vám dokážou pořádně zatopit. Wolcen je prostě tavícím kotlem nápadů a inspirací a díky tomu je většinou vizuálně pestrý a nenudí.

Bezpochyby hlavní hvězdou téhle show je samotná hratelnost. Autoři ze stejnojmenného Wolcen Studia totiž dávají hráčům v podstatě úplnou svobodu v tom, jak chtějí hrát. Při tvorbě postavy si sice vyberete, jestli se chcete ohánět mečem, střílet z luku nebo metat ohnivé koule, ale nic vám nebrání za deset minut vybranou možnost hodit za hlavu a jít jinudy. Třídy postav jako jsou nekromanti, barbaři, druidi nebo lučištníci tu každopádně chybí.

To, jaká kouzla zvládáte nebo jaké dovednosti můžete na nepřátele vytasit, závisí na tom, jakou zbraň třímáte v ruce. Všechna kouzla a skilly jsou totiž rozdělené do tří škatulek a archetypů – bojovník se zbraněmi na blízko, kouzelník s holí či magickým katalyzátorem a zloděj s lukem, pistolemi nebo dýkami.

Wolcen Lords of Mayhem

Takhle to možná zní nudně, ale jen do chvíle, než si uvědomíte, že zbraně můžete, kromě těch obouručních, libovolně kombinovat a stavět si tak pistolníka říznutého s mágem nebo zloděje, který to zároveň umí s válečným kladivem.

Postav si sám

A to je teprve špička ledovce. Všechny vaše dovednosti totiž levelují společně s vámi a s tím, jak je využíváte, se postupně odemykají různé modifikátory. Ty jsou zpočátku poměrně obyčejné (větší zranění při kritickém úderu, menší nároky na vyvolání), ale můžou také úplně změnit element, který s sebou ta která dovednost nese. A umožňují tak specializaci třeba pouze na jed, oheň nebo led, pokud o něco takového stojíte.

Protože Wolcen umožňuje kombinování kouzel s fyzickými útoky, obsahuje také dva typy suroviny, kterou při boji spotřebováváte. Pro kouzla je to willpower (síla vůle) a pro ostatní dovednosti rage (zuřivost). Ty přitom nejsou od sebe oddělené, ale plynule se přelévají jedna v druhou.

A pod těmihle všemi aktivními systémy a mechanismy leží ještě další vrstva – obří pavučina pasivních bonusů a modifikátorů. Do ní můžete investovat bod pokaždé, když se vám zvýší level. A teprve tady si pravověrní hračičkové a veteráni žánru přijdou na své.

Wolcen Lords of Mayhem

Jsou tu totiž stovky možností, jak svoji postavu rozvíjet. Nemluvě o tom, že abyste se dostali k těm silnějším bonusům, které jsou až na samých okrajích téhle obrovské sítě, musíte nejdřív několik těžce vydobytých bodíků nainvestovat jinam.

A i když spousta „zastávek“ v pavučině obsahuje přímočaré upgrady zvyšující třeba vaše zdraví nebo odolnost proti útokům různého druhu, jsou tu i body, které zásadně pozměňují funkčnost některých dovedností, nebo diametrálně mění váš ofenzivní potenciál.

Jeden příklad za všechny: pokud se rozhodnete stavět vaši postavu na projektilových dovednostech, tedy těch, kdy po nepřátelích něco házíte a střílíte, vyplatí se zabrousit na bod, který všem vašim střelám sníží poškození, ale vynásobí je dvěma. Týká se to i základních útoků, takže vaše pistole budou najednou střílet dvě kulky každou ranou a vámi vrhané nože budou rázem také vylétat v páru. A to znamená dvojnásobnou šanci na zapálení/zpomalení/zmrazení nepřítele.

Na druhou stranu, pokud jste v žánru diablovek a akčních RPG jako takových nováčky, může vás obrovská spousta možností a jejich kombinací spíš zaskočit a horko těžko se v ní budete orientovat. Tím spíš, pokud dokonale neovládáte názvosloví.

Boty, helmy, kazajky

A volný vývoj postavy, který je největší devizou Wolcenu, má bohužel dost neblahý vliv na jiný stavební kámen diablovek – kořist neboli loot, který z protivníků padá. Tím, že hra podporuje různé hybridní herní styly, je často zatraceně těžké dopídit se brnění nebo zbraně, která na sobě má požadované statistiky. Místo toho vám často padají kusy výzbroje s moudrostí (wisdom), i když byste potřebovali obratnost (agility) nebo odolnost (toughness).

A z nějakého důvodu jsou taky autoři extrémně skoupí na legendární a unikátní předměty. Když vám totiž po nějakých třiceti odehraných hodinách za dvě různé postavy vypadne JEDNA! unikátní čapka, tak je něco blbě. To už je spolehlivějším zdrojem extra silného vybavení potulný kupec, který si ovšem účtuje horentní sumy.

Wolcen také potřebuje nutně odladit místy silně nevyváženou obtížnost. Většinu hry totiž dokážete projít vcelku v klidu, stačí jen hrát chytře, nehnat se po hlavě do davů nepřátel a využívat parakotouly, které jsou vaší nejlepší obranou před speciálními útoky. Prostě hrát dobře.

Wolcen Lords of Mayhem

Pak jednou za čas náhodný generátor oblud vyplivne vaším směrem elitní příšeru, která má nakombinované vlastnosti tak, že vás dokáže sejmout jednou ranou. I když jste válečník s tunou životů. Wolcen sice na takové případy pamatuje tím, že pokud hrajete sólo, máte tři životy místo jednoho a v multiplayeru parťáky, kteří vás mohou oživit, ale osobně mi to přijde jako výmluva ve stylu: „Sorry, neměli jsme dost času na pořádný testing, ale ono se to nějak poddá.“

Frustrace místo legrace

Nejvíc tuto filozofii ilustrují souboje s hlavními příběhovými bossy na konci každé ze tří kapitol. Ti totiž mají několik fází, z nichž každá je víc a víc nebezpečná. Tady vám onen zmíněný parakotoul zachrání krk. A ne jednou. Problém je v tom, že všichni tři bossové si do bitvy volají posily. A tak se může velmi snadno stát, že se neodkulíte z cesty devastujícímu útoku, ale jen se protočíte na místě, protože vás uvězní masa těl. Pokud nemáte plošné útoky, jste totálně nahraní.

A nadšení ze stavby vlastního bijce akorát vystřídá vztek a frustrace, protože to zkrátka vypadá, že některé kombinace dovedností a pasivních bonusů jsou násobně účinnější než jiné. Třeba můj bojovník zaměřený na oheň nedělá největší paseku mezi nepřáteli svými ofenzivními schopnostmi, ale štítem, který se dá manuálně odpálit. Jeho účinnost je naprosto devastující a kdyby neměl dlouhý cooldown, proběhli byste s ním celou hru s prstem v nose. A když je primárně obranná schopnost synonymem zbraně hromadného ničení, je něco špatně.

Diskutabilní je i systém získávání kouzel a dovedností. Ty totiž buď padají z nepřátel, i když dost vzácně, nebo je můžete nakupovat ve městě z náhodně vybraných. A když máte smůlu, bude obchodnice mít věci, které už máte. Anebo položky, o které nestojíte. Pak vám nezbude nic jiného než čekat, než se její inventář obmění.

Wolcen Lords of Mayhem: Obrázky z recenzování

Namluvení Wolcenu je v pohodě, hudba mi bohužel často přijde neslyšitelná. Vizuálně hra vypadá díky Cry Enginu obstojně, má však ošklivý zlozvyk doskakování textur, takže velmi často máte pocit, že koukáte na louži bláta. Nahrávání je dlouhé jen napoprvé, pak už trvá maximálně pár sekund. Neskutečně mě vytáčí bug, který autoři nedokázali opravit ani po několika záplatách. Velmi často se Wolcen spustí v jakémsi tmavém režimu, takže máte pocit, že jste šeroslepí. A gamma monitoru pak zůstane rozhozená i poté, co ze hry vyskočíte.

Jako celek lze Wolcen opatrně doporučit. Je vidět, že ho autoři kutili (a kutí) s láskou. Chce to však ještě odladit, než to bude bez chyb.