Mohlo by se zdát, že klasickým pouličním mlátičkám již ty nejlepší časy s nástupem současných konzolí skončily. Tedy ne že by se již nevyráběly, ale přeci jen již dnes povětšinou nedokážou hráče oslovit tak, jako tomu bylo v dobách, když byly aktuální tituly jako kupříkladu Double Dragon nebo Final Fight. Na jejich tradici se dnes snaží navázat japonské Namco, které má s vývojem mlátiček přeci jen již nějaké ty zkušenosti.
V případě Urban Reign se sice nejedná o klasickou scrollovací záležitost, ovšem odkaz výše zmíněných her je zde více než patrný a dá se říci. Že prakticky vůbec nevadí, že je celá hra rozdělena do mnoha desítek misí, kdy se každá z nich odehrává v uzavřeném prostoru daných arén. Ty jsou ovšem i tak mnohdy poměrně dost (téměř až zbytečně) rozlehlé a navíc disponují velmi slušnou dávkou interaktivity. Velmi mnoho předmětů podléhá vaší destrukční zkáze a čas od času se objeví i předmět, jenž můžete použít jako zbraň.
Hra na to, o jak úzkoprofilový žánr se jedná, nabízí slušnou nabídku všeho možného.
Rozhodně se nedá říci, že by u tohoto typu her byl příběh stěžejním aspektem, takže v podstatě stačí vědět, že tady nějaký je. Točí se samozřejmě okolo války gangů ve fiktivním městě, do níž se zapojujete coby mstitel-drsoň, který nezná bratra. I když vlastně zná, ale k tomu se zcela jistě ještě dostaneme. Hlavní hrdina je životem zhrzený a mnoha bitkami zocelený maník, ovšem kdyby se ve městě nepotulovala další slušná řádka podobně vytvrdlých borečků, nebylo by tady samozřejmě co hrát, což by byla docela škoda.
Hlavní, a v podstatě jedinou náplní této hry je mlácení všech okolo. Urban Reign ovšem dokazuje, že i obyčejná pouliční mlátička může i dnes být zpracována tak říkajíc s láskou, což se na jejích kvalitách projeví. V každé bitce se proti vám postaví
jeden či více soupeřů a vaším úkolem není přirozeně nic jiného než je všechny zčutat do krychličky dříve než se to podaří jim s
vámi. Hned v prvních okamžicích hraní vyjde najevo, že Namco má s vývojem tohoto typu her již vcelku slušné zkušenosti a přestože Tekken Force ani Devil Within, tedy minihry z posledních dvou dílů Tekkena, byly zcela zřejmě spíše do počtu, nechávali si
tvůrci to nejlepší pěkně v suchu a teple šuplíku.
Hra totiž na to, o jak úzkoprofilový žánr se jedná, nabízí velmi slušnou nabídku všeho možného. Na začátku do hlavního režimu sice vstoupíte s předem danou postavou, ovšem hratelných bijců je zde skutečně převelice slušné množství. Jako třešnička na dortu pak je přítomnost Paula Phoenixe a Marshalla Lawa, tedy bojovníků, které dobře známe právě z Tekkena. Samozřejmě ale nejsou přístupní hned od začátku, ale musí se pěkně odemknout, což platí i pro řadu dalších bonusových borců. Pokračovat můžeme přes vcelku velmi pestrou nabídku různých bojových stylů, kdy každý z přítomných vyznává nějaký bojový styl, takže tady vedle pouličních bitkařů nacházíme kupříkladu i karatisty nebo třeba wrestlery. Každý styl má samozřejmě svá pro i proti a je
potřeba se tomu při hraní přizpůsobit. Dalším plusem je přítomnost několika dalších režimů vedle již zmíněného příběhového. Délka hry jako takové sice není ani přes značnou dávku misí nijak velká (každá mise trvá zhruba jednu až několik minut), ovšem Urban Reign je přesně ten typ hry, který si jako relax klidně pustíte někdy i opakovaně po dohrání, aniž by vás k tomu musela nějak extrémně motivovat.
V prvních zhruba třiceti misích bojujete sami, pak se k vám přidá banda dalších individuí.
Navíc hra obsahuje i jakýsi „RPG systém“, který vám umožňuje průběžně vylepšovat své vlastnosti a bojové schopnosti. Za každou vítěznou bitku totiž získáte i nějaký ten bodík, který následně máte možnost přidělit do jedné z kategorií, které určují vaši výkonnost. Kdo byste čekali klasické charakteristiky jako útok, obrana a případně délka životního ukazatele, pak vězte, že v zásadě máte pravdu, ale zdejších charakteristik je tady mnohem víc. Samozřejmě nesmí chybět vylepšování síly úderů, ale dále zde máme i ničivost chytaček, sílu speciálních útoků, kvalitu práce s nejrůznějšími chladnými
zbraněmi a preciznost útoků na jednotlivé části těla. V „obranné fázi“ pak můžeme vylepšovat celkovou výdrž a
odolnost hlavy a horní a dolní části těla. Jak tedy vidno, přichází Urban Reign částečně se systémem, po němž já osobně volám v bojovkách již několik let. Tělo místních bitkařů je sice rozděleno pouze na tři zóny, ale pokud budete neustále útočit pouze na jednu zónu, přinese to s sebou efekt oslabení této tělesné části a následný útok na stejnou oblast je pak ničivější. Upřímně řečeno, pokud to nemáte vyloženě v zadání mise, až tak to využívat nebudete, respektive spíše asi v již poměrně pokročilejších fázích hry, ale i tak je fajn si zkusit nasazovat nepříteli na nohu páky tak dlouho, až mu ji zlomíte.
|
V prvních zhruba třiceti misích bojujete zcela sami, ale pak se k vám přidá banda dalších individuí, z nichž si do každého boje budete moci vybrat parťáka. A co z toho plyne? Zejména to, že již tak poměrně dosti bohaté možnosti boje jsou navíc rozšířeny o týmové útoky. Když se bude držet poblíž vašeho soudruha, můžete si vzít některého z grázlíků do práce společnými silami, což je nejen efektní, ale i efektivní. Když již byla řeč o bojových možnostech: postavu ovládáte v podstatě pouze jediným
akčním tlačítkem, které je vyhrazeno jak pro údery, tak i pro kopy a hra „vybírá“ příslušné techniky víceméně tak,
aby to vypadalo dobře. Samozřejmě v kombinaci s dalšími tlačítky či analogovou páčkou provedete techniku, kterou potřebujete, takže to není zase až tak pouze o zběsilém mačkání jednoho tlačítka (minimálně druhé pro úhyby, případně třetí pro chytačky budete muset stejně mačkat tak jako tak). Zmíněný ovládací systém přidává do hry více hloubky než tomu bylo kupříkladu u vcelku nedoceněné a dnes již zapomenuté akce Rise to Honour, přičemž výsledný dojem ve fázi, kdy vám ovládání přejde plně do krve, je minimálně stejně kvalitní. Když chytíte dobrý rytmus, lítá kolem všechno ať už to peří má nebo nemá.
Za celkový vizuální dojem musíme autory rovněž velmi pochválit. Vzhledem k omezeným prostorům a relativně nízkému počtu postav tak může grafika vypadat skutečně velice líbivě, i když by jí co to technické kvality možná šlo i něco vyčíst. Každopádně je to ale velmi dobře zamaskováno. Chválíme i hudbu, jelikož autoři nevsadili na módní hip-hopový soundtrack, ale vyhrává nám zde poctivý řízný rokec, který je zde v podstatě vcelku nenápaditý a stále na jedno brdo, ale ke hře sedne naprosto
perfektně. Pohyby postav jsou ztvárněny vcelku dobře, i když by se jim samozřejmě dalo leccos vytknout, ale různé bojové styly poznáte na první pohled a o žádný pohyb robota Emila se samozřejmě nejedná.
Hra má ovšem samozřejmě i řadu záporů, jejichž počet se ovšem bude lišit u každého jednotlivého hráče. Mnohým bude vadit třeba i samotný žánr, někomu bojový systému a jinému třeba zrovna ta muzika. Co ovšem bude vadit prakticky všem je délka hry. Misí je zde sice hromada, ale jejich trvání se vyznačuje prakticky handheldovými parametry, což se ale ukazuje jako
|
Líbivá grafika
Místy podivné výkyvy v obtížnostiVe výsledku se ale jedná až o překvapivě kvalitní hru v daném žánru, který v poslední době přeci jen poněkud stagnuje. Nebojím se dokonce říci, že Urban Reign je ukázka toho, co lze z pouličních mlátiček v současné době „vytřískat“. Pakliže máte podobné akce rádi, neváhejte. Pro mě osobně je Urban Reign hrou, která mě v tomto žánru po dlouhé době dokázala skutečně vtáhnout a to i přesto (nebo že by typicky právě proto?), že jsem v ní kromě neustálého mlácení a rychlého rozdělování bodíků nedělal vůbec nic jiného.
| Urban Reign | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
