GoldenEye. Jedna z nejlepších 3D akcí herní historie bohužel většině z českých hráčů utekla. Nintendo 64 se v našich krajích prosadilo ještě méně než v západních zemích (a že i tam to není žádný zázrak), a tak jsme ostrouhali. Když však část týmu vytvořivšího GoldenEye opustila Rare a založila vlastní tým Free Radical Design se záměrem pustit se do vývoje na PlayStation 2, zavětřili jsme naději. Ona to vlastně nebyla jen naděje, ona to byla jistota. Jistota, že ať už ti talentovaní hoši přijdou s čímkoliv, bude to stát za to.
Uběhl rok, TimeSplitters jsou na světě a... stojí za to. Při svém prvním PS2 projektu autoři neponechali nic náhodě a pustili se do žánru, který znají více než dobře. Pustili se do 3D střílečky. Nezapomněli však ani na nové nápady, a tak se na svět vyklubala svým způsobem revoluční hra. První ryze multiplayerová střílečka pro konzole. Ano, to co naši přátelé (popř. nenávidění hlupáci - volba je na vás) na PC považují už rok za naprostou samozřejmost, přichází na konzole teprve nyní. Je to logické, hru bez příběhu dokáže udělat leckdo. Automatické počítačem řízené roboty, kteří se chovají co nejreálněji také nejsou tím největším oříškem. Tou opravdovou výzvou byl u konzolí vzhledem k absenci internetu a sítí režim rozdělené obrazovky, který by byl schopen umožnit až čtyřem hráčům detailní a zároveň 
plně plynulý pohled na herní akci. Snažit se o to na původní PlayStation? Jak pošetilé. Nebo na Nintendu 64? OK, GoldenEye a hlavně jeho volné pokračování Perfect Dark to zvládli takřka na jedničku, ale teprve PlayStation 2 umožnila splitscreen v plné parádě, s detailními postavami a prostředím a v nebezpečné rychlosti. TimeSplitters jsou důkazem.
Peklo pro jednoho
TimeSplitters je tedy na jednu stranu hra novátorská, svým způsobem revoluční a jak se dále dočtete, také skvěle hratelná, na straně druhé jí však hodně chybí. Například režim pro jednoho hráče. Na příkladu Unreal Tournamentu a Quake III Areny (aby bylo jasno - nesrovnávám nesrovnatelné, obě hry sice pocházejí z PC, ale během nejbližších týdnů se objeví i na PS2) je zřejmé, že i hra bez příběhu může mít dobře propracovaný režim pro jednoho. Obě hry to dokázaly kombinací motivačního systému odemykání dalších úrovní a variabilních map a úkolů v nich. TimeSplitters poměrně solidně splňují první předpoklad, když máte na samotném počátku k dispozici pouze tři úrovně a postupně odemykáte další. Menší potíž spočívává už v tom, že první mapy jsou neskonale nudné a k těm opravdu nápaditým a zábavným se dostanete právě jen skrz ně. Ještě daleko horší je váš úkol, který je ve všech misích Story režimu naprosto shodný - 
musíte sebrat jistý předmět a vrátit ho na start. Úrovně jsou lineární, žádné odemykání dveří vás nečeká - veškeré taktizování (a že ho ve vyšších obtížnostech není málo) spočívá ve vypořádávání se s hordami nebývale chytrých nepřátel. Na obranu je třeba říci, že se úspěšným absolvováním Story módu na nejlehčí obtížnost odemkne režim Challenge, ve kterém dostáváte různé úkoly počínaje sestřelením hlav třiceti zombíků během jediné minuty a konče vystřílením všech výloh restaurantu, jehož majitelé zjevně zapomněli zaplatit za ochranu. Skutečnost tedy není tak nudná, jak to na první pohled vypadalo, ale že byste se v singleplayeru nějak velkoryse bavili, to tedy ne. Celým tímto trápením si ovšem projít musíte - jen tak totiž získáte přístup k dalším postavám a úrovním do multiplayeru.
Ještě vám dlužím příběh. Tedy dlužím, ono by se bez něho moc nestalo - timesplitteři jsou ďábelští cestovatelé časem, kteří se snaží kvůli vlastním neznámým záměrům v různých dobách rozpoutat chaos. Úrovně jsou rozesety do různých časových období od roku 1935 do 2035, s čímž souvisí poměrně slušná paleta nepřátel (kovbojové, vojáci, roboti), zbraní (historické pistole či futuristické laserové kulomety) a samozřejmě také úrovní, které jsou tu zasazeny do prostředí hororového, jindy zase sci-fi. Úkolem hráče je pochopitelně timesplittery 
zastavit a trochu nečekaně k tomu neslouží jeden hrdina, ale celá řada různých, takřka anonymních obejdů. Je jen na vás, kterého sympaťáka si vyberete, beztak to na hru nebude mít žádný vliv. Je zřejmé, že v téhle hře není místo pro empatii s hrdinou - jde tu jen a jen o akci v arkádovém stylu.
Ráj pro čtyři
Poslední dva odstavce vlastně nebyly kritikou, ale vysvětlením podstaty hry. TimeSplitters se s ničím nemazlí a nehrají si na něco, co nejsou. Tahle hra je čistě multiplayerová a pokud vám to nevoní, raději si kupte něco decentnějšího. Na počátku tedy odemknete dostatek úrovní a pak už vás čeká jen ta zábavná část TimeSplitters. A ta už Unreal Tournamentu a Quake III Areně nic nedaruje - kromě obyčejného deathmatche je tu totiž dalších pět režimů, počínaje variací na CTF s názvem Capture the Bag a konče originálním a neuvěřitelně zábavným Escortem, ve kterém je třeba zajistit bezpečnost jedné bezbranné postavě. A co je nejbáječnější (a teď trochu popřu předchozí odstavce), nemáte-li zmíněné přátele, stačí zapnout "boty" a vystačíte si i sami.
Po skončení bitvy (vedle tří živých spoluhráčů můžete zapnout až deset počítačových botů, takže to opravdu může být dosti hromadný masakr) se na obrazovce objeví velmi podrobná statistika a každý z hráčů obdrží podle svého výkonu patřičné slovní hodnocení. 
Statistiku si můžete průběžně ukládat na paměťovou kartu a získat tak stálý záznam o svých výkonech. A až po roce zjistíte, že jste u hry strávili 300 hodin čistého času, určitě nebudete překvapeni - hratelnost je sice jednoduchá, ale o to návykovější.
Úrovní je tu celá řada a jejich design je jedním slovem fenomenální - nenajdete tu žádné dveře, klíče ani přepínače. Jen nepřátelé, zbraně, energii a skvěle poskládané místnosti, budovy či exteriér. Interiér je naproti tomu velmi jednoduchý a například nábytku je tu poskrovnu, což je jedině dobře, protože jen díky tomu může hra běhat jako švýcarské hodinky v 60 snímcích za vteřinu bez sebemenšího zakolísání a to prosím i v obrazovce rozdělené na čtyři části! Levelů je více než dost, pokud by vás však omrzely, vždy je připraven editor úrovní, což je u konzolí věc nebývalá, obzvláště když sice není tak efektivní jako editory pro střílečky na PC, ale zato je neuvěřitelně intuitivní a rychlý - jednoduchou úroveň stvoříte během deseti minut a na paměťovou kartu se vám jich vejdou desítky.
Poslední soud
Grafika rozhodně není na hranici možností PlayStation 2, ale znovu připomínám, TimeSplitters není hra o krásných scenériích, ale o zábavném střílení. Autoři udělali všechno proto, aby zachovali maximální možnou rychlost a dokonce i odstranili krev - to 
budete zprvu rozdýchávat trochu těžce, ale pak si uvědomíte, že tady opravdu není místo na kompromisy. Ani ovládací systém nás nezklamal, přestože si ovládání nelze nastavit podle chuti a přestože (na rozdíl od chystaného UT) nelze využít připojení myši či klávesnice přes USB rozhraní. Volba autorů byla ideální (levá páčka pohyb, pravá pohled) a těch několik málo možností změn plně pokryje veškeré vaše požadavky (např. nechybí změna nastavení pro leváky). Po několika málo minutách se budete cítit jako ryba ve vodě.
A tak je to vlastně se vším. TimeSplitters jsou velmi jednoduchou hrou. Nemají příběh a nemají lákavou a nablýskanou prezentaci. V době, kdy se všichni tvůrci pouštějí do komplikovaných a spletitých konceptů, jsou TimeSplitters se svým návratem k Doom-stylu příjemnou a osvěžující změnou. Ba co víc, vydržíte u ní mnoho a mnoho týdnů či měsíců a ačkoliv se sama hra asi nestane klasikou (přestože dnes patří mezi to nejlepší, co PS2 nabízí), její multiplayer se do nebe dostane bez problémů.
| TimeSplitters | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
