Kdesi v bytě zvonil telefon. Nikdo ho nezvedal a přístroj řinčel stále hlasitěji. Richardson ho skoro nevnímal. Instinktivně se otočil na druhou stranu a snažil se spát dál. Nesnášel tu nepříjemnou věc, která zvoní, kdy se jí zachce, leze lidem do soukromí a bere poslední okamžiky klidu. Musíš to zvednout, našeptával mu někdo z velké dálky. Musíš vstávat, vstávat, vstávat. Hlas se nedal ignorovat. S námahou otevřel oči a jako malátný se posadil na postel. V rameni ho stále ještě bolelo, ačkoliv ho doktor ujišťoval, že je zdravé a zcela v pořádku. Znovu mu v něm nepříjemně zapraskalo. Rozhodl se bolest ignorovat, soustředil se jen na to, odkud pronikavé zvonění přichází. Nervy dráždící zvuk neustával. Vstal tedy a rozhlédl se po místnosti.
V temném pokoji jeho oči náhle strnuly při pohledu na zeleně svítící displej. Ten patřil starému elektrickému budíku. Vzpomněl si, jak jeho cenu usmlouval u vetešníka na pouhý dolar a sám pro sebe se zasmál. Zelené světlo však neustále křičelo do tmy informace o čase. Najednou, jako by dostal elektrický šok. V jeho těle se vše vzepjalo a mozek začal pracovat na plné obrátky. Bylo půl druhé ráno. Ačkoliv spal jen tři hodiny, okamžitě poznal odkud zvonění přichází a vrhl se proto na podlahu, aby pod postelí rukou nahmatal kabel telefonu. Jakmile cítil, že ho drží pevně v ruce, vytáhl telefon ven.
Zvedl kvapně sluchátko a zaskřehotal nepřirozeně do mikrofonu "Richardson". "Richardson", zopakoval pro jistotu ještě jednou, teď už zcela srozumitelně a nahlas. Nikdo se v aparátu neozýval. Už chtěl zavěsit, ale jeho váhání se vyplatilo. "Ahoj Richi", neslo se z telefonu. Ten hluboký hlas okamžitě poznal. Patřil náruživému konzumentovi černé kávy, sladkých koláčků a ostré pizzy v takovém množství, které by normálního smrtelníka stálo zdraví. Marně přemýšlel, proč mu jeho velitel volá tak brzo ráno. Jen chvíli ho trápilo, proč mu říká stejnou přezdívkou, jakou ho oslovují jen jeho kamarádi z jednotky. Nikdy to přece nedělal. Nestačil ani odpověďet na ten nezvykle přátelský pozdrav, natož se jen nadechnout. "Přijeď na základnu co nejrychleji to bude možné!" zněl strohý rozkaz. Lehké klapnutí a tón v telefonu prozradilo, že se velitel zrovna nechce vybavovat.
Utíkal po schodech dolů, neboť neměl čas čekat na výtah a ztrácet tak drahocenné minuty. Bral schody po třech a ani náhodou si neuvědomoval, že v případě zranění bude pro policii nepoužitelný. Dole byl dříve než za minutu. Rozrazil vchodové dveře domu, až jejich skleněná výplň zadrnčela a vrhnul se ke svému vozu. Po chvíli už uháněl po poloprázdných ulicích rychlostí, o které většina smrtelníků toho města věděla jen z doslechu. Automaticky si zapnul rádio, jak byl zvyklý a zaposlouchal se do rytmické hudby.
Na pedál plynu v jeho voze jakoby už tlačil i samotný ďábel a nechával krajinu mizet za vozem světelnou rychlostí. Příjemné tuctuc z autorádia náhle přerušil vzrušený hlas komentátorky. "Vážení posluchači, poslechněte si prosím mimořádné zprávy: Včera v pozdních večerních hodinách byl přepaden luxusní hotel la America neznámou teroristickou skupinou. Ačkoliv policie na případ udělila přísné informační embargo, podařilo se nám zjistit, že většina hostů večírku pořádaného na počest nového starosty, je držena jako rukojmí. Speciální policejní jednotka, se okamžitě pokusila alespoň část rukojmích osvobodit, ale akce byla neúspěšná. Podle neoficiálních informací byli dva policisté zraněni těžce a jeden svým zraněním na místě podlehl..."
Jakoby ho někdo omráčil. Ztráta lidského života pro něj byla nepřípustná a teď se ho přímo týkala. V ústech měl náhle sucho, po celém těle cítil studený pot a vztekem rudé oči přestaly vnímat signály na křižovatkách. Dobře totiž věděl, že reportéři mají dobré zdroje informací a jen málokdy se pletou. Když konečně dorazil na základnu, ještě se někde v podvědomí utěšoval myšlenkou, že se informace z rádia nezakládá na pravdě. Nikde se nezdržoval a hned zamířil k automatu na kávu, kde doufal, že zastihne velitele. Nebyl tam a tak spěchal k jeho kanceláři. Nerozmýšlel se a bez zaklepání vtrhnul dovnitř. Přes tlumené světlo a hustý dým z cigaret uviděl hlouček svých kolegů skloněných nad stolem, kteří spolu živě nad něčím diskutovali.
"Co se stalo?" zeptal se okamžitě. "Á Richi, konečne jseš tady, radši se ani neptej". Po chvíli vysvětlování bylo vše jasné. Ve zprávách naneštěstí nelhali. "Richi, protože Jonese už nikdo nevzkřísí a druhému týmu nemá kdo velet, vezmeš si na starosti druhou skupinu ty". "Od této chvíle jsi velitelem SWATu."
Tak takhle nějak začíná nový simulátor policejních jednotek SWAT. Po bezproblémové instalaci vám hra zabere na pevném disku zhruba 410 megabajtů, což není zrovna nejméně, navíc fakt, že budete muset při změně hardware (v mém případě při výměně grafického akcelerátoru Voodoo na Riva TnT2) hru přeinstalovat, na uživatelském pohodlí nepřidají. Nicméně jedna instalace hru netvoří.
Jak už jste asi poznali z příběhu, ve SWAT3: Close Quarters Battle se stanete elitním příslušníkem Los Angelesskeho policejniho sboru, pod který právě SWAT patří. Úkolem této jednotky je primárně chránit život; a to jak teroristů, tak i zajatců a civilistů. Každá mise začíná briefingem, kde Vám prozradí co Vás čeká a jaké jsou Vaše úkoly. Na začátku si také můžete vybrat druh výstroje a samozřejmě také výzbroje. Určíte si členy jednotky, která vždy zahrnuje pět členů, včetně Vaší maličkosti. Tým je rozďelen na dvě skupiny, pro přehlednost označované jako modrý a červený tým. Své kolegy ovládáte pomocí předdefinovaných příkazů, které jednoduše zadáváte pomocí čísel. Vaším úkolem je eliminovat vzniklá nebezpečí, osvobodit rukojmí a uchránit civilisty.
Výzbroj, kterou máte k dispozici, je perfektně zpracována a co je hlavní, je mnohostranně použitelná. Nenosíte jenom standardní náboje, ale například i gumové projektily, nebo speciální průraznou munici do brokovnice. K prozkoumávání míst, kam není normálně vidět, slouží miniaturní kamera na "tyčce". K umocnění momentu překvapení použijete slzný nebo kouřový granát. Ke znehybnění pachatele slouží standardní, nebývale účinná policejní pouta. Zamčené dveře otevřete speciálním multifunkčním "udělátkem", plastickou trhavinou, nebo dobře mířenou ranou z brokovnice. A tak se dostáváme ke zbraním, které sehrají hlavní roli v kritických situacích. Většina z nich je palná, takže vytváří hluk. Hluk při tiché a náhlé přepadové akci nemůžete potřebovat. A tak je ve výbavě také Heckler & Koch MP5SD vybavený tlumičem. Každá zbraň má své klady a přednosti, ale i své nevýhody. Záleží však také na tom, pro jaký účel ji používáte. Je sice hezké pálit z M4A1 (konstrukcí vychází z M15) do dveří plastikovými projektily, ale nedivte se, když se dveře neotevřou. Naproti tomu, plastickou trhavinou jste vevnitř dřív, než řeknete raz dva. Na tři čtyři už jste ale mrtví, neboť nervózní terorista ověšený kalašnikovem náhodou v úleku zavadil o spoušť. (Znáte to: nešťastná náhoda.)
Taktika je přímo lahůdkou celé hry. Všichni protivníci - teroristé mají poměrně slušně rozvinuté taktické myšlení a v objektech se pohybují víceméně náhodně.
Jediná věc, kterou snad mají pevně definovanou, je to, jestli se hned běží schovat když Vás uvidí, nebo po Vás začnou okamžitě pálit. Když se běží schovat, tak hurá, je vyhráno. No a pokud ne, tak máte smůlu. Taktický boj totiž ve všech případech vypadá následovně. Buďto se ihned ocitnete v křížové palbě, nebo se vámi vedení policisté seřazení do úhledné skupinky ocitnou náhle před vstupními dveřmi, po jejichž otevření, vniknou do neznámých prostor. Vzájemně si při pohybu kryjí záda, zaujímají palebná postavení a vykrývají mrtvé úhly. Slídí a pátrají po všem neobvyklém, prolézají místnost za místností, hledají ozbrojence a jejich zbraně. Zkrátka dělají vše to, co jim rozkážete a nutno podotknout, že to dělají dobře.
Ale ouha. Jaké je pařanovo zděšení, když zjistí, že vše probíhá jako ve skutečnosti. Teď vím co máte na mysli. Jistě si říkáte, vždyť je to přece fajn, že je nějaká hra konečně udělaná podle skutečnosti. Jenže ta skutečnost je neskutečně skutečná, což pro pařana znamená skutečně neskutečné komplikace. Posuďte sami. Po objevení nepřítele následuje klasický a zákonem stanovený postup. Tváří v tvář nebezpečnému ozbrojenci, který mezitím v klidu natahuje svojí zbraň, tedy velíte "ruce vzhůru!". (Což je něco jako 3 x stůj. viz. Policejní akademie). Když neposlechne, následuje Váš varovný výstřel do vzduchu, pak teprve konfrontace ozbrojenec versus plynový granát. No a poté je vám teprve dovoleno milostivě ozbrojence postřelit do nohy, spoutat, odzbrojit a zavolat mu odtahovku, čili policejní anton. V případě, že tak neučiníte, bude vaše mise ve většině případů považována za neúspěšnou.
To samé se musí provést i s civilisty. (Pro ty, kteří chtějí SWAT zkusit poprvé, musím připomenout, že pokud nemají dobré nervy, nechť raději hrají něco jiného. Nezkušený nebo nešikovný hráč je víc mrtvý než živý a procedura save/load se pro něj stává noční můrou.)
Grafika je špičkově provedená věc. Textury jsou velice realistické, stíny a odlesky se prostě povedly. V každém zrcadle se můžete libovolně prohlížet, pohyby jsou plynulé a množství perfektně detailně zpracovaných objektů vrhá naprosto přirozené stíny. Objekty se pak samozřejmě dají otvírat a zavírat. Ovšem i zde je jedna malá chybička, která se týká hlavně majitelů počítačů výkonově slabších. Nedoufejte, že si nějakou jednoduchou cestou uberete nějaké ty detaily, aby Vám SWAT chodil rychleji. Nic takového totiž v options není. Grafika vám sice zůstane v nezměněné kráse, ale moc si nezahrajete. Takže máte-li silnější stroj, berte, nemáte-li, je potřeba zvážit, nakolik jste trpěliví a tolerantní k trhaným obrázkům.
| SWAT 3: Close Quarters Battle | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
