Mario, klasická plošinovka, která se vedle Sonica stala pilířem svého žánru a je stálou zárukou kvality. Otázka zní, jestli Super Mario Advance, jakožto reedice z NESu, stojí za ty peníze. Protože tu nenajdeme nic až tak převratného – kompilaci titulů Super Mario 2 a Mario Bros. Přirozeně ve vylepšené grafické podobě, která však oproti jiným hrám pro GBA pořád nemá ten správný říz. Na druhou stranu, pakliže vám kouzlo konzolí od firmy Nintendo v minulosti uniklo, bude pro vás tento herní pack z obou uvedených klasických titulů 8-bitové éry stále dostatečně lákavý, abyste do něj investovali své těžce vydělané peníze. A to i přes některé hlasy o nezajímavém designu a stejně nepřesvědčivé vizuální a hudební kulise a skutečnosti, že podle mnohých je Super Mario 2 nejméně povedeným dílem série. Budiž, pokročme do začátku hry samé ...
Jsme na titulní obrazovce, kde máme na výběr. Zvolíme tedy nejprve Super Mario 2. Čekají nás dvě desítky úrovní, sedm různých světů. Nadějete se tady travnatých kopců, ledových plání (kde nepříjemně podkluzují botky), pouští, temných jeskyní, pyramid a samozřejmě Wartovy země, kde přebývá hlavní bídák Wart, zlý čaroděj, proti němuž na samém konci musíte bojovat. Na výběr máte ze čtyř postav, jež se během dobrodružství mohou obměňovat (!) a důležité je říci, že každá má trochu jiné atributy. Rychlost, dovednost skoku a síla. Najdeme tu Maria, dále jeho bratra Luigiho, princeznu Peach a Toad. Je na vás, který z charakterů vám bude svými dispozicemi vyhovovat nejvíce. Toad má sice největší sílu, která umožní této postavě vydolovat ze země příslušný objekt o něco málo rychleji než ostatní; ale paradoxně parametrově nejslabší Peach je na tom – díky schopnosti udržet se po limitovaný čas ve vzduchu – asi nejlépe.
Byla řeč o jakémsi dolování věcí. Pročež musíte ze země, v místě kde čouhají charakteristické trsy, vytahovat v pěkně kvapíkovém tempu různou zeleninu a tuto poté umně vrhat po stále se obnovujících protivnících. Jinak je tu také vítaná možnost vyskočit na vybraného soka (ale nyní ho takto nezdoláte), díky stejné technice jako je vytahování objektů ze země jej musíte uchopit a pak přes hlavu jako zbraň mrsknout po dalším nepříteli. Výsledný efekt je téměř stejný, jako v případě jakékoliv jiné házecí munice. Celé tohle schéma je velice zábavné a nápadité. Předmětů pro jejich vrhání po okolí je přitom celá řada. Tuhle vytáhnete obrovitý tuřín a šikovným hodem s ním dokážete zlikvidovat i několik oponentů v řadě najednou, za což se nadějete sympatických bonusů v podobě kupř. doplnění hodnoty života. S tou se to má tak. Začínáte se dvěma srdíčky a pohříchu vám tyto zůstávají až do konce hry.
Nicméně v každém levelu existuje možnost maximalizace tohoto neutěšeného stavu. To když narazíte na magický lektvar, díky kterému si otevřete dveře do jakési paralelní dimenze, kde vás čeká přídavek v podobě dalšího srdíčka. Na jeho hledání v temnotě sice nemáte mnoho času, ale celou proceduru si v případě neúspěchu můžete zopakovat. Bohužel přitom musíte počítat se stále se zotavující početnou enklávou silně nepřátelských elementů, jež na vás mnohdy vybafnou i na místech, kde to odporuje zákonům logiky. Nicméně Mario a spol. už jsou jako skauti – taky vždycky připravení.
Každá postava umí vedle základního skoku (u Luigiho a Peach však ještě dále znatelně vylepšeného) i běh, přikrčení se – z čehož po chvíli může resultovat extra vysoký skok, na k tomu určených místech šplhání po liánách, řetězech či žebřících, procházení skrze dveře (k nimž příležitostně potřebujete klíč) či v neposlední řadě zmiňované uchopení protivníka a jeho následné odhození vybraným směrem.
Nejsou to však jenom oponenti a již avizovaná zelenina, co zde dostanete do ruky. Bomby pro destrukci zdí a uvolnění prostupu dále. Speciální power-upy, likvidující vše, co se zrovna hýbe na obrazovce. Kameny, z nichž lze udělat schody. Nebo penízky, za něž si po skončení levelu můžete na automatu vytočit nějaké životy navíc.
Vedle klasických srdíček tu totiž sbíráte bonusové životy, jež jsou tady sakra potřeba. O jediné srdíčko přijdete hned, takže se mnohdy nadějete brzké smrti a nutného opakování dané úrovně od posledního checkpointu. Úrovně nejsou nějak dramaticky rozsáhlé, ale roste obtížnost a místy to je opravdu fuška přeskákat všechny ty mezery a průrvy (kde možný pád resultuje v okamžitou smrt), když vám do toho stále spousta nepřátel dělá spoustu naschválů. Leckdy se dozvíte o přítomnosti pasti až v okamžiku, kdy je po vás veta, což je obvykle hodně nepříjemné. Stejně jako fakt, že se v průběhu každé úrovně můžete kdykoliv uložit - ale stejně pak začnete od začátku uloženého levelu a bez zohlednění nasbíraných bonusů, pouze s kumulovaným počtem získaných bodů. Což se mi právě dvakrát nezamlouvá, protože tím pojem Save tak nějak ztrácí své hlavní opodstatnění. No nic.
Každopádně je Super Mario 2 velmi příjemně hratelným představením, které možná do jisté míry znehodnocuje otravné nadabování hlavních představitelů (Mariovo „Mamma mia“ jsem byl ochoten ještě strávit, ale vřískání princezny je docela nepříjemné) a podivná logika Save, ale jinak je to solidní zábava na pomalu se prodlužující večery.
Jestliže na úvodní obrazovce sáhneme namísto po SM2 po klasice v podobě Mario Bros., vedle poněkud archaického singleplayeru, připomínající herní pravěk, se nadějeme i sympatického multiplayeru.
V režimu pro jednoho hráče, kde Mario dává připomenout své původní povolání (před zachráncem světa byl instalatérem), tu s ním běháte mezi trubkami, a třebaže tento mód nenabízí nic extrovního, jako odreagování to není nejhorší.
Na obrazovce atakujete zespodu plošinku, aby se pohybující ikona protivníka na ní obrátila na záda a jako Mario jste ji posléze mohli vyexpedovat mimo obraz; inu, musíme vzít v potaz, že tahle gamesa má svůj věk a na osmdesátá léta to byla pecka! A v okamžiku, kdy do toho promluví ještě další tři hráči (multiplayer) a vedle stále proudících nepřátel se tu také trefujete navzájem, je z prehistorie náhle poměrně velká porce zábavy, na což stačí jedna catridge.
Takže co říci nakonec. Grafická podoba ani zvuk není to, co bychom tu mohli nějak pochválit. Ale multiplayer pro Mario Bros a chytlavý Super Mario 2 dávají zapomenout na zmiňovaný neduh. Celkově se tedy jedná o dobrou gamesu, jež sice některé příznivce Mariových dobrodružství trochu zklame, protože de facto nenabízí nic nového, ale pokud nemáte srovnání s minulostí, jděte do toho.
Malou poznámku úplně nakonec. Mario se sice snažil být vždy více komplexní a nápaditější než Sonic, ale mě osobně se modrý ježek líbí více. A tak se spíše těším na další reinkarnaci klasiky pro GBA v podobě Sonic Hedgehog Advance, která bude o něco jednodušší, než zde recenzovaný Mario, ale zase to tu půjde lépe od ruky!
| Super Mario Advance | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
