Bůhví jaký je to pocit, když kvůli vám zemře člověk. A bůhví jak se ten pocit stupňuje, když je těch mrtvých víc. Kdybyste vážně měli zájem o odpovědi na tyhle lehce morbidní otázky, nemusíte se ptát jen Boha (který to sice možná ví, ale taky je proslulý tím, že nesmí ani naznačovat) a nemusíte ani psát do nápravných zařízení a dožadovat se schůzky s nějakým tím nepolepšitelným recidivistou. Stačí se zeptat Josepha.
Tenhle hoch má totiž na svůj věk dost košaté zkušenosti a podstatná část z nich skýtá odpovědi právě na výše uvedené otázky. Joseph se totiž narodil se znamením summonera - vyvolávače, který dokáže zhmotňovat démony a další stvoření, o kterých je známo, že jsou dobrými sluhy, ale špatnými pány. Když bylo Josephovi devět let, přepadli jeho vesnici loupeživí nájezdníci se zjevnou snahou o uplatnění klasického postupu - muže povraždit, ženy a děti odtáhnout s sebou a ten zbytek zapálit a srovnat se zemí (případně nejdřív srovnat se zemí a pak teprve zapálit). Vidina něčeho takového donutila Josepha použít jeho nadpřirozenou schopnost, kterou ovšem i s ohledem na svůj nízký věk neměl ještě tak docela zvládnutou. Démon, který přišel na svět, hravě zastal práci za všechny nájezdníky a demokraticky zmasakroval jak je, tak místní obyvatele. Když Joseph viděl, co svým neuváženým činem způsobil, zahodil nástroj zkázy - magický prsten, s jehož pomocí se elementálové 
vyvolávají - a přísahal, že než by ho znova navlékl na prst, radši si rovnou usekne celou ruku (no, možná to nebylo zas až v tak drastické podobě, ale zní to dobře, ne?). Po debaklu s nepovedenou záchranou spoluobčanů se Joseph raději odstěhoval o kus dál a pokusil se zařídit si nový, klidnější život.
Uplynulo ale pár let a osud ho dostihnul. Jeho nové působiště se opět zaplnilo kouřem z hořících domů a křikem vražděných nevinných. Tentokrát za to nemohl žádný z Josephových kamarádů, ale smečka žoldáků vyslaných do Masadu s příkazem přivést svému vládci summonera živého či mrtvého. Pod tíhou událostí se Joseph nakonec rozhodne vydat se vstříc všemu, co ho stále pronásleduje, a vyplnit proroctví, které se k němu váže. Nejdřív ze všeho ale musí najít toho starého blázna Yaga…
Jakmile skončí všechny úvodní sekvence, jste vrženi do Jospehovy nepříliš veselé reality. Stojíte uprostřed zdemolované vesnice, posloucháte hukot plamenů a sténání umírajících a když už toho konečně máte dost, rozhodnete se vydat na obhlídku. Šance, že byste narazili na něco jiného než na mrtvoly a ruiny, je sice mizivá, ale koneckonců něco už začít dělat musíte. Navíc slouží vesnice jako tutorialová úroveň, kde si na Murodových vojácích můžete naostro vyzkoušet první souboje a pochopitelně i nasbírat první zkušenosti. Až budete mít pocit, že už vám Masad nemůže nabídnout nic dalšího, pietně vzpomenete na všechny krásné chvíle v něm a definitivně z něj odkráčíte. První quest už totiž čeká za humny…
Pokud jste to doteď nepochopili (což bych se ani nedivila) nebo pokud byste o téhle hře dosud neslyšeli (což bych se naopak divila hodně), pak vězte, že Summoner patří svým žánrovým zařazením do RPG přihrádky, a to konkrétně do té akčněji laděné (i když do Diabla má pořád dost daleko). Tahle hra je totiž takový sympatický kříženec mezi Final Fantasy a Vampire: The Masquerade - Redemption a možná ještě říznutá něčím dalším, na co si teď honem nevzpomenu. Podobností s s oběma uvedenými tituly je celá hromada, ale protože se mi je nechce tady vypisovat a pak se k nim během článku znova vracet s podrobnějším komentářem, můžete to pojmout jako test inteligence a všechny shodné prvky najít sami.
Mám-li ještě několik dalších slov ztratit o příběhové linii, pak stačí říct jediné - přestože Summoner mixuje svojí story z celkem osvědčených přísad (vyvolená osoba s nadpřirozenými schopnostmi, jejichž původ a smysl byl už dávno zapomenut, má podle proroctví porazit zlého krutovládce), výsledná substance je překvapivě soudržná a nenudící. Může to být i díky tomu, že svět, po němž se pohybujete, není nějakým rozháraným slepencem nesourodých lokalit, ale poměrně zdařile se mu daří vyvolávat dojem kompaktního prostoru, kde jednotlivá místa poskytují víc než jen jednorázový užitek. Do některých lokací se vracíte, takže se nemusíte bát, že pokud před odchodem nesplníte všechny subquesty, že byste 
je už nestihli splnit vůbec. Pro pohyb po vzdálených místech se používá mapa, po níž se svým hrdinou pěkně pěšky putujete (podobně jako v FF) a cestou narážíte na další a další protivníky = příležitosti, jak si zvyšovat úroveň.
Čímž se pomalu dostáváme k samotnému systému, kterým všechen ten vývoje ve hře funguje. A nečekejte nic extrovního - v tomhle ohledu je to klasika jako hrom. V okýnku s charakteristikou své postavy máte stupnici, která ukazuje, jak daleko ještě máte k postupu na další úroveň, a když se zelená barva rozlije po celé stupnici, znamená to, že jste povýšili. To s sebou nese milou povinnost rozdělit pár bodíků mezi vlastnosti, které má ta která postava k dispozici. Zkušenosti se na stupnici hromadí nejen z vítězství v soubojích, ale i ze splněných questů, což by vás logicky mělo motivovat k tomu, abyste se na nějakého usmoleného obchodníčka, který má problémy s druhotnou platební neschopností, nevykašlali, ale naopak se snažili z jeho dlužníka ten zatracený nezaplacený meč vyrazit.
Jak už jste asi pochopili, na všechna nebezpečenství, která se v Summonerovi ukrývají, by jeden člověk nestačil, a tak dostane Joseph společnost. Nejdřív Flece - lenelskou zlodějku, jejíž plížící schopnosti vám občas přijdou vhod, potom Rosalind - Yagovu dceru (já vím, pořád jsem ještě neřekla, kdo je to Yago, ale ještě chvilku vydržte…), která Josephovi nemůže zapomenout, že ji otec opustil a šel hledat svého summonera, a konečně Jekhar - bývalý Josephův přítel, který přátelství hodil přes palubu, když mu blahé paměti vyvolaný démon rozcupoval všechny rodinné příslušníky na kousky. Jak vidíte, na moc 
přátelskou atmosféru to v partě nevypadá, ale koneckonců nikdo z nich tam není z plezíru a společný cíl obvykle působí jako solidní tmel. Důkazem toho, že se nakonec všichni dohromady snesou, je i to, že mají společný inventář, který je bezedný a z kterého si každá postava může vybrat, co se jí hodí.
A že to nebude vždycky lehká volba, to se můžete vsadit. Mečů, dýk, luků, seker, holí a dalších zbraní postupně nasbíráte dost na to, abyste propadli tradičnímu zoufalství kleptomanských rpgčkařů - bude lepší zkombinovat jednoruční Berserker Sword s nějakým kvalitním štítem nebo se spíš vyplatí některý z obouručních magických (a pekelně drahých) mečů? Je výhodnější investovat do Shadow Gauntlets nebo radši do Battle Boots? A kdo z party si zaslouží nosit exkluzivní Summoner Platemail (což je vlastně už názvu předem jasné :-)?
Další věcí, která dělá RPGčko RPGčkem je systém soubojů a kouzel. Autoři pojali všechno realtimově a pro případné nespokojence přidali možnost pozastavení souboje, rozdání příkazů a opětovné odpauznutí. Obzvlášť sympatické je to, že všem zúčastněným se nad hlavou objeví ukazatel zdraví, který indikuje, jak daleko jste to měli ke konečnému vítězství v okamžiku, kdy jste se mrtví skáceli k zemi. Užitečnou bojovou technikou je takzvaný Chain Attack - série speciálních útoků, které musíte provádět v rychlém sledu za sebou, abyste co nejdéle nedali protivníkovi šanci zareagovat. Neméně důležitou bojovou technikou je kouzlení. Co k 
němu říct a být aspoň trochu původní? Nic, protože o tomhle systému už bylo řečeno všechno - vyberete skupinu, z ní příslušné kouzlo, tam, kde je to nutné, označíte ještě terč a kouzlo spustíte. Pak už se jen kocháte pohledem na barevné ohňostroje, které většinu magických procedur doprovázejí (překvapilo mě například, že fireball tu není obyčejná ohnivá střela, ale docela efektivní kouzlo, které po dopadu obklopí cíl ohnivým kruhem a ještě po nějakou dobu pilně užírá hit pointy). A samozřejmě ještě tu máme summonění - Josephovu exkluzivní proklínanou i obdivovanou dovednost. Nefunguje to jen tak samo od sebe - nejdřív musíte posbírat prsteny (cesta k nim nebude lehká, jen ten první dostanete bez námahy od Yaga - vsadím se, že byste už rádi věděli, kdo to je :o) a teprve potom můžete zhmotňovat. Elementály, golemy, duchy, minotaury, draky a pár dalších potvor - všechny se s Josephem dělí o své hit pointy, takže je hlídejte jako oko v hlavě.
Jednou z nejúžasnějších stránek hry je grafika. Mohla bych dlouho básnit o iónském mořském pobřeží, kde se pod zamračeným nebem přelévají zpěněné vlny, o poklidných klášterních zahradách, kde řádoví bratři postávají ve stínu vysokých sloupoví (až se tam vrátíte podruhé a potřetí, idyla bude v tahu a rozjímající mnichy nahradí banda agresivní pakáže), o temných dungeonech osvětlených jen loučemi zavěšenými na stěnách, o lenelském přístavišti s moly vybíhajícími do moře a spoustou nudících se krámkařů… podle mě předvádí Summoner více než obstojnou podívanou, jejíž úchvatnost kupodivu nekazí ani práce s kamerou. Je sice pravda, že někdy je obtížné zaměřit protivníka, pokud nestojíte dostatečně blízko k němu, a nepomůže vám ani pauznutí a otáčení kolem dokola, jindy zase kamera nabere 
takový směr jízdy, že by vám oči vypadly z důlků, ale vcelku jsou to jen drobnosti, přes které se bez frfňání přenesete.
3D prostředí, z kterého je summonerský svět vystaven, nejenže skvěle vypadá, ale taky svůj třetí rozměr patřičně využívá. Pokud na protivníka například zaútočíte svrchu (tedy stojíc na kopci nad ním), získáte až 25% bonus k poškození, které jste mu uštědřili, takže se většinou opravdu vyplatí oběť obejít a vést ránu seshora. Bonusy se přičítají i za útok zezadu a naopak odečítají za útok zezdola (což se už ani tak nedá nazvat bonusem, jako spíš penalizací). AI protivníků se zdá být založena na jediném algoritmu - pokud přijdete dostatečně blízko, vyjedou po vás. Jinak prostě postávají a čekají, co jim život přinese. Pasivita končí až v okamžiku, kdy je zasáhnete fireballem do hlavy. To platí pro všechny potvory kromě bossů, kteří se na vás vrhají s o dost vyšším apetitem a ještě se s oblibou obklopují dalšími podřízenými.
Mezi zápory hry ještě nesmím zapomenout připočíst mírně dementně vedené dialogy, kdy Joseph pokaždé zopakuje jedno či dvě slova z předchozí věty osoby, s níž mluví, a přidá za ně otazník. V jinak košatých rozhovorech působí jeho minimalistický přístup jako pěst na oko, ale když se soustředíte na obsahovou stránku, přestane vám to za chvíli vadit.
Jak tak po sobě zpětně pročítám, co už jsem napsala, vidím, že schopnost formulovat krátce a jasně svoje názory asi nebude moje silná stránka, a protože všechny relevantní poučky praví, že od určitého počtu znaků už se recenze stává odpudivou, musím skončit stručně. Závěr bych vystřihla asi nějak tak: na to, že Volition se svým Summonerem vkročili do pro ně neznámých vod, je výsledek více než dobrý a možná dokonce skvělý. Jen vrozená nedůvěra v dokonalost čehokoliv a pár vyjmenovaných nedostatků mě nutí Summonera oznámkovat přesně tak, jak dole vidíte. A Yago? Když jste na odhalení jeho identity vydrželi čekat až sem, klidně to vydržíte ještě o chvilku déle, než se Summoner dostane do obchodů a než si ho dojdete koupit. Protože jestli jsou RPG vaše gusto, neměli byste litovat.
| Summoner | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
