Fenomén Star Treku se za svou dlouhou existenci dočkal již mnoha herních ztvárnění, která můžeme zařadit do všech myslitelných žánrů. Třírozměrná akční odnož však začínala donedávna poněkud stagnovat a tak jsme mohli sáhnout pouze po nijak výjimečné Klingon Honor Guard nebo letité Star Trek Generations. Naštěstí se koncem roku 2000 šťavnaté licence chopil zkušený tým Raven (z jehož tvorby jmenujme Heretic, Hexen nebo Jedi Outcast) a ve FPS (aneb Fackuj-Plundruj-Střílej) nazvaném Elite Force vydal hráče napospas hrůzám Delta kvadrantu a kapitánky Janewayové. I když měla hra od borgské dokonalosti míle daleko, byla vřele přijata. A jelikož se Raveni zhlédli v pokračování hvězdně-válečné akce Jedi Knight III, chopila se vývoje pokračování firma Ritual a už se jme z natěšených fanoušků třískat další peníz. A že do nás ani moc třískat nemusí!
Úvod Elite Force 2 rozvíjí události zachycené v posledních dílech televizní série ST: Voyager. Znalce jistě potěší hned první mise odehrávající se v útrobách borgské koule, jež pohltila Voyager právě ve chvíli jeho návratu do Alfa-kvadrantu skrz transwarpový tunel. 
Opět jsme posazeni do role velitele zásahového týmu Hazard Team, Alexe Munroa, který se v čele jednotky snaží vyprostit loď dříve, než se na kouli snese drtivá palba desítek připravených federačních plavidel. Borgský úvod však tvoří pouze řádně vyhnojenou půdu pro nástup daleko hlubší zápletky. Díky byrokracii je Hazard Team rozpuštěn, aby mohl být vzápětí po zásahu nejznámější pleše světa trůnící na zakončení páteře kapitána Jean-Luc Picarda opět povolán do služby, tentokráte na palubě USS Enterprise. Její senzory shodou okolností zachytí nouzové volání korábu USS Dallas, ovšem když loď dosáhne místa vysílání, čeká ji jen bezmocně unášená konzerva prošpikovaná desítkami mrtvých těl. Munroův tým zanedlouho na vlastní skafandr pocítí klepeta exomorfních mutantů, jež katastrofu způsobili, a hned nato se vydává na pomoc blízké attrexianské základně, podléhající stejné přeměně v ocelový ementál. Když dodám, že se do příběhu zamotá vliv tajemné rasy Idryll, úskočných Romulanů a jednoho ferengijského obchodníčka, je o zvraty a napínavý děj beze zbytku vystaráno.
A opravdu – zápletka vyprávěná vesměs pomocí rozhovorů mezi vlastními úrovněmi a enginovými animacemi během nich ušla od infantilní jednoduchosti minulého dílu kus cesty. Lvím podílem se na zábavě podepisuje také propracovaný design map a zejména atmosféra většiny misí. Například vzduchoprázdno na palubě bezmocné USS Dallas je prosyceno napětím téměř jako úvodní úrovně adrenalinové akce Alien vs. Pradator. Nulovou gravitací proplouvají mrtvá těla, veškerá zařízení jsou nefunkční, jen občas prořízne ticho jako břitva podivné řinčení prokusovaných přepážek. Mihající se stíny a podivné siluety mizející za rohy také nepřidávají na klidu.
|
| |
 Nejen počítačové hry podle Star Treku jsou stiženy silně kolísavou kvalitou. I přesto však mělo každé pokračování dnes již desetidílné série celovečerních snímků něco do sebe. Bohužel, je to právě desátý díl, Nemesis, který posunuje laťku výrazně směrem dolů. Díky fatálnímu fiasku se vyhnul obloukem českým kinům a tak jsou fanoušci odkázání na DVD a VHS. Není ale třeba čehokoliv litovat, Nemesis se opravdu nepovedl. Plytkou dějovou linii nezachraňuje ani Datovo nově nalezené dvojče a hlavní padouch Shinzon (jenž působí dojmem nevyrovnaného teenagera, což nespraví ani nevkusná igelitová uniforma) spolu s odfláknutými vizuálními efekty strhávají celé dílo do kategorie „Pouze pro skalní fanoušky“. Podle mnohých zdrojů se jedná o poslední díl filmové série s posádkou Enterprise, čemuž nasvědčuje i uzavření osudů mnoha jejích členů. To je také jediný důvod, proč se na film alespoň jednou podívat. Spekuluje se však také, zdali nebude Nemesis díky svému neúspěchu posledním celovečerním dílem vůbec, což by nejen v očích trekkies znamenalo katastrofu. Doufejme tedy, že se časy, kdy žebříčky návštěvnosti trhal První kontakt s (na svou dobu) brilantními efekty a strhujícím příběhem, znovu vrátí. | |
 | |
Ačkoliv je společně s Munroem na většinu misí transportován i tříčlenný tým, díky úkolovým zvratům musí Alex nezřídka jednat na vlastní pěst. Jednou stojí v cestě zablokované dveře a Munro je jediný, kdo je schopen dostat se k ovládacímu mechanismu, podruhé jsou členové týmu zraněni a transportováni zpět na Enterprise nebo se díky interferencím v signálu podaří transportovat pouze vás. Přestože se autoři pokusili do hry zakomponovat dva typy logických rébusů, mohou mozkové závity s klidem zůstat v koutku a hrát třeba integrální ping pong. První typ puzzle spočívá ve vyhledání správného signálu prezentovaného sinusoidou, kdy lze měnit její frekvenci, amplitudu a fázový posun. Ve druhém typu je potřeba pomocí jednoduché skládanky přemostit zkratovaný obvod spojením dvou a více protilehlých bodů. Jednoduchost sama, ovšem svižně uplývající akci stylově obohacuje. Příjemné překvapení skrývá několik svěžích nápadů, jako například zavařování průduchů vypouštějících jedovatý plyn, jež je nutné nejprve detekovat tricorderem, phaserem nebo obrana Enterprise pomocí palubního děla. Další zpestření tvoří časté souboje s nápaditými bossy, mezi něž se řadí třímetrový borg, hmyzí královna nebo souboj v kleci se zuřivým Nausicaanem. Jejich eliminace je však vždy pouze otázkou plného zásobníku.
Krátký odstaveček věnujme Trekkies a posuďme věrnost Elite Force 2 televizním dílům. Z tohoto ohledu působí hra velmi rozporuplně. Na jedné straně manuální otevírání Jeffreysových průlezů nebo letmé zmínky o Scottym a dalších známých postavách vykouzlí úsměv na tváři nejednoho nadšence série. Na straně druhé zarazí nepochopitelná překopanost celé posádky Enterprise, kdy ze starých známých zůstal pouze kapitán Picard. Na místo prvního důstojníka je dosazen ušatý Tuvok a ze známých tváří by televizní divák jen marně hledal kohokoliv povědomého. Snad kromě introverta Reginalda Barclayho, jenž několikrát proplachtí strojovnou. Za zmínku však stojí slovní přestřelky s ferengijským překupníkem, kdy znalci jistě ocení glanc několika ze stovek ferengijských pravidel obchodování.
Elite Force 2 je vedle připravovaného Jedi Knighta III jednou z mála her, využívajících letitý Quake III engine. Ani více než tři roky existence mu ale neubraly nic z jeho přitažlivosti a zejména svižnosti. Veškeré prostředí mimozemských planet a základen je vymodelováno s ohledem na nejmenší detail, 
až někdy zamrzí jednoduchost textur interiérů Enterprise, které působí v porovnání k celku jako dětská omalovánka konkurující Picassovu obrazu. Potěšující je relativně nízká hardwarová náročnost, kdy na Athlonu 1700+ je vše plynulé i v rozlišení 1280x1024, jen s viditelným zpomalením při aktivaci nočního vidění. Pochvalu si zaslouží atmosférický hudební doprovod, jenž sice nepochází z pera Jerry Goldsmithe, ale poměrně úspěšně jej vykrádá. Za povšimnutí jistě stojí klingonské bojové motivy. Opět si neodpustím srovnání s Aliens vs. Predator a jeho soundtrackem.
Umělá inteligence protivníků jde ruku v ruce se stupněm jejich vývoje. Exomorfní vetřelci neopouštějí nejkratší trajektorii mezi nimi a hráčem, zato větší bossové a především humanoidní protivníci dokáží přivodit chvíle žhavější než žárlivá klingonská manželka. Samozřejmě na vyšší než střední obtížnost. Vedle žárlivých klingonských manželek patrolují prastaré chrámy Idryllané, obratně se kryjící energetickými štíty, tajné základny na zamrzlé planetě pak Romulané, jejichž odstřelovače není radno dráždit přílišným vykukováním.
Na rozdíl od členů Hazard Teamu nepřátelé poměrně slušně využívají terénní překážky ke krytí a uhýbají laserům rychleji, než pohledy kolemjdoucích, když zvoláte „Nemá někdo pětikorunu?“. I tak se ale nelze vyhnout trapným situacím, kdy stráži zjevně nevadí, že se lebka jeho souputníka roztekla na kaši antihmoty, a s morbidním klidem hledí bez hnutí na zřejmě něčím neskonale fascinující hromadu kamení.
Ve výbavě vesmírné zásahové jednotky nesmí chybět paprskomety všech barev a odstínů. Základní phaser se hodí opravdu jen k zavařování šachet vypouštějících jedovatý plyn, ovšem s upravenou armádní puškou začíná ta pravá zábava. Obecně jsou zbraně ekvivalentem arsenálu, který lze nalézt v každé akci, pouze s rozdílným grafickým efektem. Z klasického schématu samopal-brokovnice-granátomet-raketomet (vše v několika typech) se vymyká pouze tricorder, s jehož pomocí lze nejen hackovat nepřátelské systémy, ale je také schopen detekovat nebezpečné toxiny, materiály s nízkou strukturální integritou nebo bezpečnostní biochemické senzory.
Ani úhybné manévry však nepomohly Enterprise vyhnout se několika zásadním nedostatkům. I když se doba nutná k pokoření hlavního příběhu od prvního dílu výrazně prodloužila, stále je možné Elite Force bez obtíží dohrát za tři odpoledne. Na vině není ani tak rozsah jednotlivých úrovní, ale fakt, že většina z nich je až na výjimky prosta jakéhokoliv uvažování. Jistě, občas je nutné poohlédnout se po šikovně skrytém průlezu nebo zdemolovatelné zdi, to se však děje málokdy a ke konci hry téměř vůbec.
Na druhou stranu tak akce plyne bez jediného zadrhnutí a pokud se zalíbí na první pohled, jen těžko se od ní vstává. Druhou slabinou, ačkoliv by ji někdo mohl považovat za vítané zpestření, je z počátku až nepřiměřeně vysoká koncentrace filmečků a rozvleklost přípravy na samotné mise. Hráč je nucen neustále pendlovat uniformními chodbami Enterprise, jako attrexianský králík subéterovým bludištěm, aby si vyslechl třeba i jedinou větu z úst NPC a pak opět čile pádil k turbovýtahu. Přestože si během animací může hráč v několika místech netradičně vybrat postoj Munroa k aktuálnímu problému, jenž má vliv na několik postranních událostí (většinou na to, která ze dvou přítomných krasavic s ním stráví zbytek života), rozhodně by nebylo na škodu na tomto místě mírně ubrat a přidat vlastní akční složce.
Elite Force 2 si však již od začátku nedělá jakýkoliv nárok na převratnou akci a pokud od ní není očekáváno příliš, stává se odpočinkovou záležitostí na pár dnů skvělé zábavy. Navíc se po dohrání nabízí multiplayer, který ve třinácti mapách skrývá nečekané možnosti. Již od minula populárnímu Holomatchi sekunduje Team Holomatch, klasický mód Capture the Flag a Bomb Defusion, oba s možností volby ze šesti rozdílných povolání. Po nepříliš povedených sci-fi pokračováních Unrealu a Red Faction je zde konečně akce, která poskytuje alespoň malou náplast pro příznivce žánru.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
