Resident Evil: The Umbrella Chronicles - další várka zombies na odstřel

Zástupy mumlajících zombií, to je moje. Poloviční mrtvoly se díky mojí zbrani stanou mrtvolami úplnými. Sem s nimi!

Resident Evil: The Umbrella Chronicles

Když někdo zapne herní konzoli, aby si zahrál několik levelů své oblíbené střílečky, co si od toho slibuje? To je přece jasné - akci, v některých případech snad i napětí, a rozhodně vždycky hordy poražených nepřátel. Toho všeho si v Umbrella Chronicles užijete do sytosti. Slyšel ale někdy někdo, aby se střílečka hrála kvůli příběhu? Je to poněkud úsměvný nápad, ale přesto i takové hry existují, a mnohé dokážou svou narativní složkou dokonce zaujmout (Half-Life). Zde se nicméně bavíme o hře typu point-and-shoot, jaké se dříve zpravidla ovládaly světelnými pistolemi. Pokud už takové hry měly příběh, bylo tomu tak z jednoho jediného důvodu. Aby se ucpala ústa podivínům, kteří na to psali recenze. Po třetím odstavci už se těžko hledá další způsob, jak říct, že se v té hře střílí do věcí na obrazovce. Proto se začne človíček poohlížet po jiných možnostech, jak hru takzvaně „odborně ohodnotit“. Když se vám pak takový nekňuba ve svém článku začne vozit po všem možném, je zapotřebí mít nastraženou nějakou návnadu. Takovou, která jej donutí udělat hlupáka ze sebe, místo aby on udělal hlupáky z autorů hry. Je to velice snadné odsoudit hru, která příběh ani nepředstírá, už za to, že nemá žádný smysl. Ale když někdo v dobré víře, že jeho text vypadá chytře, začne střílečce vyčítat hloupý scénář, je rázem za imbecila, který nic nepochopil. Ve střílečkách jde totiž především o destrukci. A taky o krev. Rozhodně ne o nějakou motivaci.

Chození, koukání za roh a podobné nesmysly za vás obstará automaticky samotná hra.

Nojo, ale teď tu máme jednu takovou hru, co vypráví poměrně pěkným způsobem histori série Resident Evil. Zde jdou všechny žerty stranou. Příběh začíná ve vlaku, známém ze začátku Resident Evil Zero, a postupně odkrývá před hráčovými zraky nejen scény dobře známé z předchozích her, ale i mnohé z událostí, které byly dosud nezdokumentovány. Zahrajete si za Weskera, dozvíte se množství detailů o původu T-viru, prostě budete nahlížet pod pokličku samotným strůjcům pekelných událostí, rozpoutaných pod hlavičkou Umbrella Corporation.

Zmínili jsme se v předchozím textu o světelných pistolích. Pamatujete se na ně? Provozovat je na dnešních televizích už není technicky možné, ale protože Wii disponuje „ukazovací funkcí“, může si Umbrella Chronicles zahrát úplně každý i bez toho, aby utrácel za drahou periferii. To je určitě pozitivní zpráva. Je otázka, nakolik přívětivě se budou pamětníci tvářit na novinku v podobě ukazatele, který nahrazuje neexistující hledáček. Míří se s ním velice pohodlně a to není všechno. Když už ho na obrazovce máme, napadlo chlapíky v Capcomu, že by se dal využít i k jiným věcem než jen jako zaměřovač. Zřetelně na něm vidíte, kolik vám zbývá nábojů. Krása, to vám tedy řeknu. To víte, dřív nic takového nebývalo. Člověk střílel tak nějak od boku a když už něco trefil, připadal si div ne jako Drsný Harry. Nabíjelo se většinou vystřelením mimo obrazovku – dneska stačí trochu škubnout ovladačem. Kdo by chtěl během hraní co nejvíce připomínat některého člena Alpha týmu, možná bude uvažovat o dodatečném zakoupení Zapperu, což je plastové zařízení, které z vašeho wiimotu a nunčaku udělá jakousi bizarně vyhlížející pušku. Když nic jiného, mohlo by to zlepšit stabilitu míření (já jsem to ale nezkoušel). Ovládací schéma téhle hry je velice jednoduché a zejména benevolentní. Za pomoci nunčaku se můžete v omezené míře rozhlížet, ale pakliže tuto možnost oželíte, můžete jej odpojit a spokojit se s wiimotem. Není tedy žádný problém hrát Umbrella Chronicles jen jednou rukou.

Všude se válejí věci, které se dají rozstřílet. Lustry a jiná svítidla, bedny, židle, stoly, obrazy.

Ne že bych věřil na pohádky, ale pojďme teď na chvíli předstírat, že někde tam venku existují lidé, kteří nikdy neslyšeli o světelných pistolích a o hrách jako byl Virtua Cop nebo House of the Dead. Víte, za svůj život jsem slyšel už všelijaké historky, ale ty o světě za okny hráčského doupěte, kde je vítr a stromy a člověk si tam musí nosit handheld, aby nezemřel na abstinenční příznaky, tak ty byly vždycky ze všech nejstrašidelnější. Dejme tomu, že někdo z těch politováníhodných osob obývajících onu nehostinnou pustinu si právě teď čte tuto recenzi, a vůbec netuší, o čem je tady vlastně řeč. Není snad naší povinností podat mu alespoň zběžný výklad? Čili abyste rozuměli, všechno je vidět z pohledu první osoby, takže vidíte asi tak přesně to, co hlavní hrdina, jehož střelnou zbraň třímáte v rukách a míříte s ní na obrazovku. Ukážete, stisknete spoušť, a na obrazovce se vyskytne výstřel. Jednodušší to už ani být nemůže. Chození, koukání za roh a podobné nesmysly za vás obstará automaticky samotná hra, ačkoliv máte, jak jsme se už dříve zmínili, možnost omezeného manuálního rozhlížení, pokud hrajete s nunčakem. Jinak se vše děje víceméně samo – jakmile postřílíte nepřátele v jedné scéně, kamera sebou hne a jde se dál. Když vidíte nějaký předmět a chcete ho sebrat, prostě jen ukážete a stisknete tlačítko – samozřejmě jiné než to, kterým se střílí. V některých momentech se potkáte s mechanismem známým ze čtvrtého dílu, kdy k úspěšnému provedení nějaké akce musíte něco provést s ovladačem podle návodu na obrazovce – zatřást s ním, rychle zmáčknout určitou kombinaci tlačítek, nebo něco podobného.

A všude se válejí věci, které se dají rozstřílet. Lustry a jiná svítidla, bedny, židle, stoly, obrazy. Je nadmíru žádoucí, abyste co nejvíc takových předmětů svou střelbou skutečně rozbíjeli. Nejen že počet takových zničených krámů představuje jedno z kritérií pro hodnocení vaší mise, nejen že sestřelené lustry dokážou spolehlivě zabít zombíky nacházející se pod nimi, ale navíc za mnohými objekty se nalézají pozoruhodné bonusy. Někdy jsou to zbraně, jindy léčivé rostliny, ale ze všeho nejdůležitější jsou dokumenty. Obsahují totiž zajímavé informace o všem možném a vy si je můžete číst mezi jednotlivými kapitolami v záložce „Archives“. Biografie herních postav, detailní informace o příšerách včetně bossů, popisy klíčových událostí a tak dále. Svět Resident Evilu je pro mnohé lidi fascinující a já jsem jeden z nich. Přiznám se, že tyhle věci mě hodně zajímají. Pokud jste jako já, budete mít z Umbrella Chronicles dobrý pocit.

Zbraně? Jaké zbraně? Nakopejme zombíky do koulí!

Ano, souhlasím, je to poněkud dětinský a neméně naivní nadpis. Raději rovnou přejděme k vysvětlování, které zbraně se zde vyskytují a jak je využijete.

Základní pistole má neomezený počet nábojů a slušnou účinnost, nicméně se nenabíjí zrovna rychle a rychlost střelby taky není závratná. Další zbraní, která vás neotravuje neustálým vyžadováním nových nábojů, je obyčejný nůž. Ten slouží pro boj zblízka, a zejména jej využijete proti drobnější havěti, která se obtížněji trefuje.

Další na řadě jsou brokovnice a samopal. Zatímco první jmenovaná se vyznačuje velkým rozptylem a vysokou účinností na blízko, druhá je na tom s tou silou trochu hůř, ale zato má fakt velký zásobník, vysokou kadenci a rychle se nabíjí.

Granáty snad představovat netřeba. Když je někam hodíte, způsobíte neplechu na velkém prostoru. Podobného efektu lze dosáhnout zásahem výbušného sudu. Granátomet je taky určen k hromadnému ničení, ale používá se trochu jinak a účinek jeho střel je, na rozdíl od ručních granátů, okamžitý.

Poslední kvér, který tu dnes zmíním, je Magnum. To neznamená, že už ve hře nic jiného není, to vám jen nechci zkazit překvapení. Magnum je bouchačka pro skutečné tvrďáky s pevnou rukou, kteří chtějí své protivníky provrtat malým počtem pekelně bolavých ran.

Docela mi vadilo, že hra při výběru nepřeskakuje zbraně s nulovou zásobou nábojů. Teoreticky by se to dalo i využít, například kdybyste se blížili k místu, kde ty náboje leží, a hned poté byste chtěli danou zbraň používat bez zbytečného zdržování s přepínáním. V praxi je to ale spíš otrava.

Trochu jsem doufal, že by hra mohla sem tam ubrat z tempa a navzdory žánru nechat hráče občas vyřešit některou z těch krásných hádanek, kterými nás oblažovaly původní hry. Samozřejmě že tyto moje tajné fantazie zůstaly nenaplněny. Největší mozkové křeče, jaké zde zažijete, souvisejí s nalézáním alternativních cest a s objevováním slabých míst na tělech obřích zmutovaných bestií, neboli bossů. A je správné, že se této filozofie hra drží po většinu času. Občas dojde na pokusy o navození hrůzyplné atmosféry, kdy se vcelku nic neděje, kromě toho, že je ticho a kamera se nervózně třese. To jsem pak byl trochu na rozpacích, jestli si autoři byli úplně jistí v kramflecích a nedrželi se hororových kořenů příliš doslova. Naštěstí k podobným obavám není důvod. Ten občasný pocit stereotypu je více než vyvážen návykovou hratelností zbytku hry, k níž navíc není problém se vracet a znovu se bavit, obzvlášť pokud jste neodemkli všechny bonusy a hodláte to napravit. Hrát se dá i ve dvou, přesněji řečeno Umbrella Chronicles je střílečka pro dva hráče, kterou můžete hrát i sami. A když říkám „můžete“, mám na mysli „měli byste“. Ano, je to tak. Nemáte-li po ruce spoluhráče, měli byste se do té hry pustit sami, protože za to stojí.