Stříleček na PC není nikdy dost, ovšem považuji za poněkud nešťastné, když si počítačové hry předělávané podle předloh jiných herních systémů s sebou nesou břímě těžko slučitelných prvků ovládání. V tomto případě mám na mysli především rozdílnost v herním přístupu výrobců na PC a PSX, neboť hráč konzole je přeci jen zvyklý několikrát stisknout křížek na svém ovladači a následně se ocitnout ve hře - řekněme - akčněji zaměřeného rázu. Oproti tomu na PC vznikají o něco náročnější projekty, ve kterých se často hráč neobjede bez prostudování manuálu. Co mi tedy konkrétně vadí? Vadí mi, že ti, co předělávali Ray Storm z PSX, pouze přiřadili tlačítkům na ovladači jejich ekvivalent na klávesnici, aniž by se nějak obtěžovali vysvětlit jejich význam. Dále se mi nelíbí, jak celá předělávka až podivuhodně věrně kopíruje, včetně povinných časových prodlev při zobrazování log, svoji původní PSX verzi. Připadá mi, že s touhle předělávkou si páni autoři příliš hlavu nelámali; prostě vzali hru a šoupli ji do emulátoru, načež vznikla PC verze. A věřte mi, že mohu porovnávat, jelikož s PSX verzí jsem na vlastní kůži dostatečně obeznámen. Mým pochybám odpovídá i grafický výstup, jenž nabízí dvě rozlišení - dnes již těžko skousnutelných 320x200 a lehce sociálních 640x480. Bohužel, rozlišení 640x480 v podání Ray Stormu odpovídá dříve občas používanému 320x400, což sice navodí lepší dojem než 320x200, ale 640x480 rozhodně nesahá ani po kotníky.
Jediný dobrý důvod, proč Ray Storm nesmést okamžitě ze stolu, spočívá v tom, že stříleček, v nichž hráč poletuje s raketkou od dolní pozice k horní, je na PC žalostně málo. Kdo by nevzpomněl na klasiky jako Tubular Worlds, Tyrian či Raptor... jenže jejich doba již dávno minula. Od té doby - jako by mocný Thor udeřil svým hromovým kladivem - nikdo nedokázal obrodit zapomenutý žánr. Jistě, několik pokusů během té doby bylo, ale žádný z nich neprorazil. Dokonce i čeští tvůrci se pustili do velmi nadějně vypadajícího projektu HyperCore, jenž se podbízel iluzí dokonalé grafiky, jenže v té vší grafické genezi opomněli jednu z nedůležitějších věcí, tedy hratelnost. Také neuspěli. I proto si Ray Storm - přestože nenabízí moderní akcelerovanou grafiku - svého hráče určitě najde, protože tenhle trip voní potem rychlé akce a všudypřítomnými výbuchy ocelových monster. Ovládání prakticky pokrývají kurzorové klávesy pro uhýbání a dvě tlačítka na střelbu, víc už opravdu nepotřebujete. Nebo možná ano, ještě by se hodil kamarád s joystickem a společná záchrana bůhvíčeho může začít.
Že v jednoduchosti je síla, potvrzuje i neměnný princip hry. Vy, coby hráč, ovládáte bojovou raketu po zuby ozbrojenou těmi nejlepšími zbraněmi a ničíte vše, co se vás během letu snaží zničit. Tito nepřátelé mají společný pouze mechanický základ, jinak totiž narazíte na letadla, miny, tanky, děla, létající roboty a mnoho dalších, někdy i těžko identifikovatelných strojů. Jejich nebezpečnost
částečně naznačuje i velikost, neboť imaginární desetikorunu (automatové předlohy se nezapřou) vhazujete většinou až po prohnané bitce s velký soupeřem; někdy vás ovšem nachytají i střely z několika menších. Každou úroveň stráží finální nepřítel, jenž obvykle vydrží několikanásobek střel než jeho nohsledi. Ani jeho arzenál se neomezuje na jednu zbraň – často jich využívá několik a někdy i najednou, což bývá velmi nepříjemné. Zvláštní pozornost vyžadují zbraně těžkého kalibru, proto se vyplatí mít na zřeteli i sebemenší podivnost. Třeba z modré kuličky se nakonec vyklubal smrtonosný paprsek přes půl obrazovky, přičemž pokud se v něm nalézáte, máte rovnou o život méně. Nebo taková salva ohnivých kuliček – v jejich spršce se jen velmi těžko manévruje a jediný zásah opět přináší smrt.
Jakožto špičkoví piloti si hned na začátku volíte jeden ze dvou korábů (mám pocit, že na PSX byly tři). Každý z nich vypadá jinak, disponují odlišnými zbraňovými systémy i speciály, ale fungují naprosto stejně. Jedním tlačítkem tedy střílíte a - mimo jiné - se přes něj (automaticky) zaměřují důležité cíle. To probíhá tak, že zaměřovacím křížem před vaší stíhačkou přejedete přes potenciální cíle a ty se označí jako zaměřené. Stiskem druhého tlačítka následně odpálíte svoji speciální zbraň a ta už se automaticky zaměří na označené cíle. Existuje ovšem i omezení, které vám říká, kolik můžete najednou maximálně zaměřit cílů. Toto číslo vzrůstá s počtem sebraných bonusů, které
příznivě modifikují i ostatní parametry stíhačky. Při vašem zničení po vás tyhle užitečné zbytky zůstávají, proto při rychlém znovuzrození není zas tak těžké si nashromážděné bonusy obnovit. Abych se vrátil k nabízeným stíhačkám – první disponuje zelenými střelami, druhá nepřetržitou dávkou z laseru. Speciály jsou na tom obdobně, čili první využívá zase zelených dávek, druhá pak smrtonosných blesků. Ačkoli jsem naznačil, že lodě fungují na stejném principu, hrálo se mi přeci jen lépe s druhou zmíněnou (méně smrtí).
Grafické zpracování odpovídá tomu, co lze vymáčknout z několik let starého PSX – více opravdu nic. V tom případě si rovnou nechte zajít chutě na akcelerovanou grafiku. A možná je to škoda, protože výbuchy, blesky a masami kovu v pohybu se Ray Storm jenom hemží. Textury vypadají na první pohled obyčejně, někdy až příliš jednoduše, vlnění vody rozhodně nepřipomíná vlnění vody... zkrátka chyb bych našel spoustu. Jenže všechny výše zmiňované nedostatky stejnou měrou vynahrazuje dynamická akce, která má tu schopnost rychle pohltit. To už potom ani nevnímáte kostičkovaný oheň, dále už se jenom a jenom bavíte. To znamená, že ten, kdo dokáže překousnout jistý kvalitativní nedostatek po stránce grafického zpracování, se u hry pobaví daleko více, než jak naznačuje výsledné hodnocení. Ale musím jít s dobou, proto "tak málo".
| Ray Storm | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
