Hru Oni předcházely, jak se už u videoher stává zvykem, ty nejskvělejší zvěsti o unikátním soubojovém systému, úspěšném převedení klasické arkády do prostoru o počtu dimenzí rovného třem, o revolučním používání střelných zbraní a o mnoha dalších věcech, které v tu chvíli samozřejmě byly nejlepší na světě. A přestože je takováto pre-release prohlášení nutno brát s velkou rezervou a počkat raději až na finální verzi hry, nedokázal jsem se ubránit nadšeným očekáváním. Přeci jen, když slyším o nějaké připravované retro klasice, hned se mi rozbuší srdce. Okamžitě se mi totiž vybaví hodiny strávené v kočovných maringotkách u takových pecek, jako je například notoricky známý Double Dragon a nespočet jeho klonů, ze kterých bych zejména vyzdvihl rapperský úlet B-Rap Boys. Proto se mi asi nebudete divit, když jsem po Oni sáhl rychleji než blesk a s neandrtálskými skřeky upaloval k Neumětelům... eeh promiňte... samozřejmě jsem upaloval ke své milované PS2 a nemohl se dočkat, až si zase zahraji "pořádnou beat´em up".
Naládoval jsem tedy placku se hrou do kanónu a čekal, co se bude dít. Hra se spustila a to mi v danou chvíli stačilo :-). Po rádoby akčním intru, na kterém se mi líbilo pouze to, že bylo vyvedeno v manga stylu, se objevilo menu, jež mě vcelku překvapilo, jelikož takové množství voleb jsem u hry tohoto typu skutečně nečekal. Nepřemýšlel jsem však nad nastavováním čehokoli a už už si chtěl konečně zahrát a ukázat prvním několika padouchům, zač je toho můj obrněný loket. Ale než jsem se k tomu vůbec dostal, čekaly mě ještě dosti dlouhé peripetie.
První z nich byla skutečně nepříjemně dlouhá nahrávací pauza. Přes tu jsem se však přenesl v napjatém očekávání dalšího dění, takže jsem si ji uvědomil až později. Úvod hry patří standardní tréninkové misi, jakémusi tutorialu, kde se naučíte základním pohybovým a bojovým dovednostem. Po splnění všech cvičných úkolů jste tedy už konečně vrženi do víru událostí ve hře samotné.
Nejprve je nastíněna zápletka, o které vám ale mnoho neřeknu, protože jsem ji vůbec nesledoval. Pokud mi nyní spíláte do omezenců a ignorantů, neváhejte a čtěte dále. Hned na začátku jsem se dozvěděl, že jsem policistka Konoko. Dále mi bylo sděleno další kvantum zcela určitě životně důležitých faktů, nicméně dohrál jsem Oni ke konci i bez nich :-). Osobně mám totiž za to, že příběh ve hře je sice výborná věc, ale že bych jej musel mít ve hře tohoto typu v kdovíjaké míře, to si nemyslím. Mě v arkádě postačí, když mi na začátku řeknou třeba "Zachraň svět" nebo "Zachraň rodinné stříbro" a na konci "Dokázal‘s to!". Ale v Oni jsou jednotlivé postavy opravdu až nechutně upovídané. Navíc, vzhledem k tomu, že se celá hra časově odehrává v budoucnosti, je i odpovídajícím způsobem zvolena slovní zásoba. A i když bych v Anglii hladem nepošel, tak opravdu nemám na to, abych řešil, zda tamhleto divné slovo je nějaký bioelektronický implantát, nebo něco jiného, a zda to divné slovo hned vedle patří ještě k tomu předešlému, nebo se vztahuje už k něčemu jinému. Sice zde existuje možnost, jak jste z předchozí věty už jistě poznali, zapnout si doprovodné titulky, ale ty jsou psány tak titěrným písmem, že vás už vůbec nic nedonutí něco luštit. Mě tedy určitě ne :-).
Je to samozřejmě dáno do značné míry již zmíněnou mnohomluvností NPC a snahou, aby daný text nezabíral mnoho místa. Jak jsem již napsal, ke zdárnému dokončení hry nepotřebujete sledovat děj, jelikož dílčí úkoly dostáváte přímo v průběhu mise, ale co si budeme povídat, přijdete o značný díl zážitku ze hry. V případě Oni téměř určitě.
Ještě poznámku k úkolům. Na začátku mise dostanete zadán hlavní cíl a v jejím průběhu se dozvídáte další změny a rady. To by samo o sobě nebylo nic divného, ale opravdu mě nenadchlo, že tyto "upgrady" dostáváte od své poradkyně Shinatamy (ta určitě absolvovala výcvikový kemp u Brouka Pytlíka, poněvadž také všechno ví a všechno zná) prostřednictvím voperovaného komunikačního implantátu. Nevím jak vám, ale mně se to jeví jako totální klišé nových akčních her. Jasně, je to jednoduché. Hrdin(k)a nemusí hledat žádné indicie, natož aby nad nimi musel(a) přemýšlet. A stejně tak autoři. Proč by se měli namáhat rozmisťováním předmětů, aby to bylo logické, uvěřitelné a proč by si postava ve hře měla "domýšlet" co dělat, když jí můžou pomocí čipu vše podstatné nasypat rovnou do hlavy?
Nenápaditost bohužel postihla i grafické zpracování, což možná už víte z . S Konoko se povětšinou pohybujete v nejrůznějších skladištích, továrních budovách a laboratořích, kde ani v reálu asi není zrovna to pravé pokoukáníčko, jež je ve hře nota bene ještě notně ochuzené. Všechno je jaksi nevýrazné a splývavé. Upřímně řečeno, místy jsem si připadal jako ve filmu Limonádový Joe - tu lokace celá v šedém nádechu, onde lokace v nádechu oranžovém.
Naproti tomu postavy jsou zvládnuty celkem dobře a jejich pohyby nepostrádají dynamiku. Snad jen klus Konoko vzad mohl být o něco lepší. Pěstní údery i kopy jsou rychlé a přiměřeně účinné. Naše policistka disponuje slušným rejstříkem nejen úderů a kopů, ale zná i několik chvatů - "dorážecí" úder a občas se podaří dokonce několikaúderové kombo. Škoda jen, že většinou ve hře používáte jen několik základních úderů. Nicméně, nečekejte v této manga bojovce nějaký motion capturing.
Zvuky jsou na tom oproti grafice o něco lépe, byť se žádné koncertní představení nekoná. Setkáte se tu se zvuky kroků, střelbou zbraní, lomozem nejrůznějších zařízení a hlasy postav. Vše je realistické a takové, jaké bychom čekali. Pouze hlas Shinatamy se mi zdál poněkud "přehraný" a hodně infantilní. Je zde patrná snaha autorů přiblížit se co nejvíce japonskému anime stylu, až to v tomto případě trošku přehnali.
A jak se to všechno vlastně hraje? No, tak nějak divně. Není to ani ryba ani rak. Tím mám na mysli, že vidíte sice Konoko z pohledu třetí osoby a vydatně si s ní zastřílíte, ale střílečka to není. Sice používáte pěsti v četných soubojích, ale beat´em up to také není. Do akční adventury tomu chybí nějaký ten opravdový adventurní prvek (občasnou nutnost nalezení klíče či sepnutí spínače za adventurní prvky nepovažuji). A aby to byla pořádná beat´em up rubačka, k tomu tu zase chybí vícero nepřátel, pokud možno neozbrojených. Situace se má totiž tak, že protivníci vás nezavalují v nekonečných vlnách, ale jsou rozmístěni jen tu a tam, navíc jsou povětšinou ozbrojení.
Přestože v pěstním souboji vyřídíte dva soupeře najednou vcelku bez problému, problematický je právě úvod takového střetu, kdy se potřebujete k oběma individuím dostat a vyrazit jim zbraně. Jakmile vás totiž zmerčí, zahájí okamžitě palbu. A pokud se schováte za rohem a začnete po jednom střílet, druhý to samozřejmě uslyší a už to do vás oba „šijí“ hlava nehlava. Nakonec se však i přes zbytečně složité ovládání rozhodnete řešit většinu situací raději olovem než pěstí. Tím pádem vzala za své prohlášení autorů před vydáním, že zbraně budou ve hře pouze jako jakýsi doplněk a že zajistí, aby hráč byl motivován zachraňovat svět ručně a stručně.
Každá mise má čtyři savepointy, které od sebe nejsou nijak drasticky vzdáleny, takže po nahrání pozice nikdy neopakujete nějak závratně dlouhý úsek hry. Ale kvůli lepší atmosféře by se docela šikla možnost uložení na kterémkoliv místě. Pokaždé stejné rozmístění nepřátel, zbraní a předmětů vyvolává dojem poměrně slabé kreativity hraničící s označením nudná záležitost, jejíž výsledný dojem je ještě dále devalvován velmi divným ovládáním a chaotickým designem budov, kde jsem často nevěděl, zda jsem v dané lokaci už byl či nikoliv, nebo zda se počítačem otevřené dveře uvolnily skutečně zde nebo v některé z vedlejších hal.
Co se ovládání týče, mám takový pocit, že autoři trpěli utkvělou představou, že za každou cenu musí využít všechna tlačítka na Dual Shocku. Takže ve výsledku se levou páčkou běhá vpřed, vzad a do stran a pravou se zatáčí! A abychom sebrali nějaký předmět, musíme pravou páčku dokonce stisknout. Jak dokonalé. Když uvážím, že třeba takového Starfightera nebo Q3R mohu ovládat v zásadě jednou páčkou a několika málo tlačítky, myslím, že není potřeba, abych pokračoval dále.
Z průměru tak Oni vytahují pouze solidní bossové a občasné těžší questy, kdy hned ten první, "oblbnutí" elektronického mozku, se mi velice líbil. Jak to tedy shrnout? Musím říci, že jsem od Oni čekal mnohem více a když už nic, mohli autoři alespoň trošku více využít potenciál PlayStation 2 k vylepšení vizuální stránky. Pokud máte tedy zájem o nějaký full-contact titul, nezbývá mi než vám doporučit Tekken Tag Tournament nebo Dead or Alive 2. A pokud vás chutě táhnou do oblasti beat´em up, tak vytáhněte zpod postele ten stařičký SNES a pusťte se třeba do Final Fight 3. Já to udělám, jen co odešlu tuhle recenzi. Děkuji za pozornost.
| Oni | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
