Přesněji ON. Náš nejlepší agent. Tajemná postava v dlouhém plášti s kloboukem, s elegantním vystupováním a pohřebním hlasem. Poznávací znamení: neodkládá dvě pistole. Zabíjí příšery, rychle a efektivně. Neznáme jeho minulost. A říká si Cizinec...
A právě do role tajného agenta ještě tajnější organizace zabývající se bojem s nadpřirozenými silami se hráč vžívá v nové hororové hře od Terminal Reality. Jmenuje se příznačně "nokturno" a kombinuje v sobě to nejlepší z žánrové klasiky s 3D akční hrou, jejíž grafické zpracování doslova bere dech. Temná atmosféra příběhů počátku století, inspirovaná dílem H. P. Lovercrafta, má blízko k filmům noir, herní styl je pak prakticky stejný jako ve stařičkém Alone in the Dark. Ze všeho dohromady má člověk pocit, jako když čte skvělý a pořádně děsivý román.
Jeho obsah skutečně stojí za to. V roce 1902 vytvořil president USA Theodore Roosevelt tajnou službu Spookhouse, podléhající pouze jemu a řídící se pravidly přísné konspirace. Jejím posláním se stalo vyšetřování paranormálních jevů a likvidace "potenciálních nebezpečí". Jinými slovy, vznikl tak spolek lovců příšer, vedoucích nesmiřitelnou válku s temnými silami. Do roku 1923 už si vybudoval v okultních kruzích slušnou "pověst", podnikl dvě větší vyhlazovací operace (tzv. horucidy...), a začal přijímat do svých řad i bytosti patřící původně k nepříteli - vampíry, démony a podobně. A ačkoliv kvůli tomu někteří starší členové znechuceně odešli, zmíněného roku je plně nahradila nová posila - agent Stranger (Cizinec). Rychle se vypracoval na pana Nejlepšího, ač o jeho minulosti, skutečném jménu či motivaci nikdo nic nevěděl. Existovaly pouze dohady o jeho neobyčejném původu a dokonce o vyvolenosti osudem. Bojoval ale po jejich boku, a tak ho nechávali být. Jeho mise, pochopitelně, byly vždy ty nejobtížnější, přesto měl vynikající výsledky...
Vlastní děj je rozdělen na čtyři epizody, které lze hrát nezávisle, neboť navazují pouze časově. Až na jednu výjimku začínáte vždy na velitelství, kde je vám vysvětlen úkol, sličná ale upjatá doktorka vám předá nějaké vybavení (genialita a šikovnost tedy rozhodně nejsou její jediné velké přednosti ;-)) a můžete trochu pokecat s kolegy a pobavit se prohlížením nástěnek. Pak už hurá do akce, ať už společně nebo na vlastní pěst.
První úkol zní skvěle: V Německu na zámku Gaustadt je údajně ukrytý kámen Yaftoe Ghyoule, upíří artefakt který činí svého držitele prakticky nesmrtelným. A protože místní hrabě má trochu delší zuby a potrpí si na panny (i když, to spousta lidí ;-)) hrozí akutní nebezpečí že s nálezem kamene získá příliš velkou moc. Do akce je nasazen Stranger spolu s dhampírkou (poloviční upírka) Světlanou Lupescu, aby Yaftoe získali dřív. Cesta je vede přes vesničku hlídanou létajícími mrchami a přes (graficky výtečný) vlkodlačí les na zámek samotný, a pak do depresivních katakomb. Cesta je velmi akční, a příběh se dá označit za klasiku všech klasik s trochu překvapivým závěrem.
Druhá mise začíná ve vlaku do malého texaského městečka, odkud je hlášen "nezdravý" výskyt zombií. Něco není ale v pořádku - lokomotiva jede příliš rychle, a cestující jsou trochu... divní. Po náhlém útoku je Stranger vržen přímo do akce na jedoucím vlaku. Pokud úspěšně přežije, děj pokračuje v zapadákově Redeye, kde mrtví skutečně chodí mezi živými... nebo spíš jdou po živých. Sekáte zombíky lopatou, a snažíte se nalézt příčinu jejich výskytu. Ukrývá se na dně opuštěného dolu, kde sídlí bezejmenná hrůza, existující snad od počátku věků- a nyní probuzená a hladová. Dusný lovercraftovský horror jako řemen.
Třetí příběh je pro změnu detektivní, ale také hodně bojový. Chicagský arcigangster Al Capone si najal německého vědce Loathringa, který vymyslel jak oživovat jeho padlé přisluhovače. Nemrtví "frankenmobsteři" terorizují město, a je na vás aby jste jim to zatrhli. Schůzky s informátory a výslechy svědků střídá akční řežba za použití samopalu, brokovnice a plamenometu (ten má jednoznačně nejlepší efekty ze všech zbraní. Světelné i zvukové...). Přes očividnou snahu o podobnost s "noir" filmy si váš mozek trochu odpočine před posledním pekelným dějstvím.
Ve čtvrté epizodě, velmi vhodně nazvané House on the Edge of Hell ("dům na okraji pekla"), se Stranger podívá na venkovské sídlo bývalého člena Spookhouse, Hamiltona Killiana. Na hřbitově poblíž se totiž objevili zombíci a démoni, a poměrně jasná vyhlazovací akce se rychle mění v drsný satanistický horror. Tuhé logické hádanky se střídají s tuhými nepřáteli, a brzy zjistíte že skutečně není všechno tak, jak na začátku vypadá...
Jak vidíte, každá část má odlišnou, přesto vždy skvělou atmosféru a scénář, který by jinde mnohdy vystačil na celou hru. Nikdy si nemůžete být jistí, co se stane v dalším okamžiku. Ještě prozradím, že ten se vždy propracovaně vyvíjí a autoři nezapomínají na literární pravidla žánru - nečekejte žádné happyendy.
Co ale čekat můžete je bombastické technické zpracování, především grafika. 3rd person perspektiva se statickými kamerami umožňuje zobrazovat vysoký počet polygonů a textury, na kterých si skutečně někdo vyhrál. K tomu se ještě přidává dynamické osvětlení a šerosvit - když se přibližujete například k pochodni, váš stín se realisticky protahuje (!), a v momentě, kdy se objeví jiný stín vrhaný útočícím upírem, je taková scéna schopná přivodit infarkt. Jaká kouzla je schopná s prostředím udělat vaše baterka se prostě musí vidět. Nebo to, že nepřátelům ustřelené končetiny zůstávají přesně tam kde jste je zanechali, a můžete je libovolně přenášet ;-). Zombíky můžete dokonce vystopovat - nechávají za sebou krvavé fleky a opadané kousky masa... Naprosto totální jsou ale zvláštní efekty a animace postav - například ve vlkodlačím lese se válí mlha, prší a občas oblohu rozsvítí blesk, hlavnímu hrdinovi vlaje plášť ve větru (!) a jde mu pára od pusy! Mezi stromy se občas mihne divný stín a kolikrát po něm v nervozitě vystřelíte. Když vytáhnete zbraně, mlhu proříznou zaměřovací paprsky a Stranger začne automaticky cílit - každou rukou jinou potvoru a nervózně do toho kroutí hlavou ze strany na stranu. A když přijde nepřátelský útok, vlkodlaci na vás skáčou, nebo se kryjí za stromy. Vaše společnice metá salta a z hlavní vašich pistolí "šlehají blesky", podívaná skutečně stojí za to. Popisuji zde část, která je hned na začátku, ale stejné či vyšší dokonalosti dosahují i přestřelky mezi neóny velkoměsta, řežba s nemrtvými na nezemsky zlatavě ozářeném hřbitově, nebo souboje na střeše jedoucího vlaku uprostřed kouře z lokomotivy a prudkého větru... A tak dále. Sečteno, podtrženo, Nocturne má jednu z nejlepších grafik, co jsem tento rok viděl.
Zvukové zpracování má rovněž výtečnou úroveň. Každé prostředí má odlišnou doprovodnou melodii, většinou jde o nevtíravé skladby které dobře navozují pocit nejistoty a osamocenosti. Jakmile se objeví nepřítel, hudba zrychlí do prudkého crescenda, které doslova vlévá adrenalin do žil. Efekty samotné jsou docela propracované, například kroky vydávají na každém povrchu odlišný zvuk (kamenná dlažba duní, bahno čvachtá...). Příšery se ozývají už z dálky a takové vlčí vytí nebo plácání křídel sentinelů dokáže pořádně pocuchat nervy. Všechny rozhovory a filmečky jsou plně "in-engine", na chvilku se prostě obraz trochu zúží a nefunguje ovládání. Úroveň namluvení postav je proměnlivá, od podprůměrné až po skvělou - především Strangerův suchý pohřební hlas stojí za to, a silně mi připomínal Tima Curryho (namluvil např. hrdinu v sérii Gabriel Knight). Při jeho hláškách se občas slušně pobavíte.
Vaši protivníci jsou značně rozmanití - setkáte se s klasickými hororovými archetypy, ovšem vždy v trochu pozměněné podobě. Máme tu "rozpadací" zombíky a regenerující kostlivce, otravné impy a gargoyly, nebezpečné ghúly, upíry a vlkodlaky, nemrtvé mafiány se samopaly, černé kněze, démony, vnadné sukkuby a upíří nevěsty (opravdu hodně vnadné ;-)), a pár nechutně tuhých bossů.
Na to vám autoři přidělili slušný arzenál - několik nábojů do základních pistolí, brokovnice a samopal, sekera, lopata a meč na "ruční práce" a pár exotických jako opakovací kuše na upíry, plamenomet nebo výtečná puška na slony...
A co chybičky? Jsou tu také, a bohužel celkový dojem trochu kazí. Asi nejhorší je na akční hru poměrně nemotorné ovládání. Hrdina se hýbe příliš rychle, než aby jste mohli v klidu mířit (přestože v určitém úhlu zaciluje sám), ale příliš pomalu než aby jste mohli účinně uskakovat před nepřáteli. Nedokáže rychle provést větší otočku a neumí se skrčit za překážkou. Spolu s leckdy nešikovnými úhly kamery (kterým se ale u těchto her nelze vyhnout) vás to bude stát hodně krve a hodně vzteku. Další nepříjemnost se týká nepřátel. Často se sekají za různými objekty a jejich inteligence je vcelku nevalná. Animaci postavy se zjevně věnoval čas úměrně četnosti jejich objevování se ve hře, takže některé chodí jako loutky na provázku. A při rozhovorech nehýbou pusou - zdá se to jako maličkost, ale poměrně to kazí pracně budovanou realističnost, o pocitech které mají k horroru patřit nemluvě.
| ||||||||||||||||||||||||
Posledním trnem v oku hráčů budou vysoké hardwarové požadavky. Na minimální konfiguraci můžete zapomenout, Nocturne běží plynule až na strojích od 350 MHz a 96MB RAM víc, a to ještě chce 200MB paměti na swapování a při plné instalaci zabere na disku 2 GB... O tom, že potřebujete slušný akcelerátor Glide kompatibilní, ale raději s OpenGL, ani nemluvě. Máte-li ale modernější stroj (jako já ;-)), užijete si spoustu scén za které by se nestyděl ani špičkový akční film.
Můj poslední soud je jednoznačný: Nocturne skutečně stojí za to, všechny chybičky jdou přežít. I když jsou leckdy otravné, výbornou hratelnost neomezují. Máme před sebou ideální zábavu na dlouhé zimní večery, se skvělým vzhledem a geniální atmosférou. Pro milovníky nadpřirozena, okultismu a horroru jde jednoznačně o hru roku, z objektivnějšího hlediska o skutečnou pecku, kterou rozhodně doporučuji nenechat si ujít.
