Z EA se stává rychlovýrobna her, toho už jsme si všimli. Tento herní gigant válcuje konkurenci, jako by se nechumelilo a koho nepřeválcuje, toho koupí. Jak ovšem vyrábět hry jak na běžícím pásu a platit velké peníze za vývojáře? Existuje řešení. Vytvoříme jakýsi vzor, vyšperkujeme univerzální engine a již vytvořené, zavedené a osvědčené procedury jako EA Traxx lehce poupravíme. Ještě se tím vším pochlubíme, nahlásíme, že všechny sportovní hry od EA budou mít stejné nebo velmi podobné ovládání a že je to vlastně výhoda, zapojíme používání pravé analogové páčky a zaregistrujeme si na to ochrannou známku, aby nám nedej bože tenhle skvělý nápad někdo nevyfoukl. Zapojíme osvědčeného designéra, změníme pořadové číslo o jedničku a šup s tím na trh. Proč takový úvod pro pokračování nejočekávanější „street“ show NBA? Protože na tomto titulu jsme si poprvé všimli nenápadné rutiny EA.
Všímavý hráč jistě zaregistroval, že EA se snaží všechny své tituly vytvářet jako skládačku již vytvořených pravidel a principů - triková páčka, systém boostmetrů, nablýskaná grafika, to už jsme vlastně viděli v posledním sequelu Def Jam (Fight for NY). Stejný systém uplatnili vývojáři i v nedávno vyhřeznuvší FIFA Street. Neuběhl ani měsíc a hula hop -
máme tu NBA Street V3 oceňovaný všemi možnými herními servery více než devadesáti procenty.
Vrcholem všeho bylo nalezení menu, ve kterém si navrhujete vlastní obuv pro hráče.
Přitom se vlastně nic nezměnilo. Autoři si jen udělali pořádek v systému komb a jejich vliv na pumpování boostmetru, naleštili prezentaci a grafiku otřeli žínkou. Na druhou stranu se nám velmi nelíbila nepřehlednost na hřišti, která se díky všem těm barvám kolem výrazně zhoršila a nenapomáhá tomu ani systém náhledů kamer. Tím by se dala ukončit recenze s tím, že výsledek je vlastně o něco horší než v předchozím dílu. Situaci však poněkud komplikuje fakt, že přestože se to všechno hraje trochu hůř, nepocítil jsem touhu někdy ještě spustit předchozí díl. EA totiž umí zamachrovat i rozmanitostí turnajů a hlavně délkou hry, která se výrazně liší od dílu předchozího.
Našli bychom dost případů, kdy se např. NFS Underground 2 líbil méně, než díl předchozí, a to hlavně kvůli zvoleným barvám. EA zřejmě uvažuje stylem „čím víc barev, tím lepší výsledek“ a staví se tak do pozice kýčovitého obrazu od věhlasného malíře, který se nedokonalost obsahu snaží zamaskovat širokou škálou použitých barviček všeho druhu. Zatímco u japonských vývojářů se začíná prosazovat originalita
s větší špetkou umění než obvykle, EA zvolila jistou cestu mainstreamu a čím dál tím častěji si s touto firmou spojujeme i prve zmiňovaný výraz „rychlovýrobna her“.
Najdi deset rozdílů
Na obhajobu EA však musíme podotknout, že designérsky dobře zvládnutá prezentace hry v úvodu nás překvapila. Hip-hopový styl vypadá jak americká reklama na Nike a přestože nám připomíná design nejnovějšího THUGu, není to vůbec na škodu. Druhy zápasů se přitom příliš nezměnily, ale přibyly nějaké další. Kromě klasického rychlého zápasu, „příběhového“ Street Challenge, kde dostáváte výzvy na utkání formou strohé zprávy kdy, kde a jak, až k soutěži o nejlepší smeč Dunk Contest, kde se před porotou nepodobnou té ze Superstar snažíte vykouzlit co nejpovedenější závěs a vyzkoušet si tak techniku smečů pro zápasy. Celý interface hry je mnohem méně přehledný než dříve, více připomíná fotbalové manažery a je díky rozsáhlým možnostem upravování postavy paradoxně dost zmatený.
Hratelnost nám utekla do ofsajdu a vypadá to, jakoby hra byla postavená na upravování vzhledu hráče.
Poslední dobou je také v oblibě modifikace snad všeho, co jde. NBA Street V3 na tom dokonce založila prezentaci a na začátku hry si můžete vytvořit postavu tak detailně, jak to jen jde. Občas jsme měli pocit, že se jednotlivé druhy částí těla snad ani nijak neliší. Vrcholem všeho bylo nalezení menu, ve kterém si navrhujete vlastní obuv pro hráče. Tak titěrné detaily nerozezná ani opravář hodinek, natož zapálený hráč na rozmázlé TV obrazovce. Navíc se jednotlivé návrhy načítají z disku, takže prohrabávání menu zabere dost času a nervů. Navíc je to jen vizuální záležitost, EA jsou zřejmě rozjetí z tuningu v NFSU2, nicméně boty jsou to poslední, čeho si při mele na hřišti všimnete.
Více grafiky, méně efektů
Pojďme si odskočit na hřiště. Grafika se výrazně vyhladila, o tom není pochyb a okolo se povalující screenshoty to jen potvrzují. Občasnému zmatku na hřišti se minulý díl vesměs vyhnul díky dobře nastavené kameře. Zde jsme měli pocit, že kamera je postavena o něco dál než je obvyklé, takže sice zabírá podstatnou část hřiště, nicméně na úkor přehlednosti situace ve chvíli, kdy není přes klubko hráčů peroucí se o míč vidět vůbec nic, takže jsme se zmohli maximálně na zběsilé mačkání tlačítka pro sebrání míče. Nutno podotknout, že zde je větší problém někomu míč ukrást, než v předchozím dílu, takže doporučujeme rychle
upgradovat hráčovy vlastnosti. Pak už nebude odcizení míče nijak složitou záležitostí. Naštěstí se nám konečně podařilo vypíchnout soupeři míč i při rozskoku, čehož jsme v minulém dílu nedosáhli (nechápeme proč). Když už jsme nakousli pohled kamer, tak úhly záběrů, které mají ukazovat smeče z co nejoriginálnější pozice, nebyly zvoleny moc chytře a mnohdy jsme viděli jen ruku s míčem a nic víc.
Síla NBA Street Vol. 2 byla v originálním pojetí zakončovacích „slam dunks“ (smeče), a tak jsme byli zvědaví, jak si s nimi autoři vyhráli tentokrát. Právě v tomto prvku jsme se nejvíc zklamali. Přestože EA zvolili trochu odlišnější efekty i zvuky, v globálu jsou zakončováky nezáživné a už necítíte onu eufórii při vykouzlení triku. Bereme to jako krok zpět a velmi nás mrzí špatné využití potenciálu hry. Na druhou stranu jsme se slušně vyblbli při gamebreakers, které už nemají 2 fáze, ale jen jednu, přičemž se obraz zpomalí a před zaražením míče máme čas na vykouzlení nějakého efektního komba. Efekt vypadá celkově výborně, jenomže gamebreaker přece jen nenabereme 20x za hru, takže jsme se zase tak moc nevyblbli. Popravdě, čekali jsme víc triků (které se tentokrát provádějí pohodlněji a přesněji pomocí pravé analogové páčky) a víc grafických efektů.
|
Princip hry je de facto pořád stejný, budujete si reputaci vyhráváním zápasů různého druhu: od klasických turnajů, kde si po výhře můžete zabavit jednoho hráče z prohraného týmu a posílit tak vlastní sestavu až po výzvy cizích týmů v soutěži o nejlepší smeč. Vyskytují se tu i klasické zápasy bez gamebreakeru nebo bez triků (popř. obojí). Výzvy k uktání nejsou přitom nijak originálně zpracované, veškerá komunikace se soupeřem probíhá formou pop-up okna, které stačí jen odmáčknout a označit místo, kam se chcete přesunout.
Tak už jdeme do finále
Konečné hodnocení bude trochu rozporuplné. Můj kolega Pete Smith hodnotil předchozí díl devadesáti procenty. NBA Street V3 vypadá sice lépe, vše dostalo novou fasádu a najdeme tu několik novinek jako triky pravou analogovou páčkou, jinak graficky zpracované gamebreakery (bohužel méně efektní než minule) a možnost sestavení komb a tentokrát skutečně našlápnutý hip-hopový soundtrack, který bych si i přes svou nelibost k tomuto hudebnímu stylu klidně pustil v autě. Autoři si ještě vyhráli s jukeboxem EA Traxx a jednotlivé skladby mezi sebou plynule přecházejí, míchají se do sebe nebo jsou rozděleny nějakým efektním scratchem, což je sice super nápad, nicméně vyloženě o muzice hra není. Hratelnost nám holt trochu utekla do ofsajdu a
vypadá to, jakoby hra byla postavená na upravování vzhledu streetového hráče, neboť jsme v obchodu trávili většinu času. Bohužel ale ne proto, že by nás to nějak bavilo.
Stručně řečeno: přestože je nová verze pouličního basketu vyšperkovaná k dokonalosti a měnit si můžeme úplně všechno včetně vzhledu našeho domácího hřiště a okolí, trochu se pozapomnělo na zábavu a efektní triky jaksi trochu vyšuměly do prázdna. Jsem trochu na vážkách s hodnocením, nakonec dávám o deset procent méně a s malým plusem za grafiku a muziku. Při NBA Street Vol. 2 jsme se totiž bavili drobet víc.
| NBA Street V3 | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
