Medal of Honor: Rising Sun

  • 39
Fanoušci série MOH se konečně dočkali. Návrat amerických vojáků z druhé světové se před nedávnem uskutečnil v dlouho očekávaném pokračování s podtitulem Rising Sun. Jak obstojí v souboji s hodně povedeným Frontline?
Medal of Honor: Rising Sun

Medal of Honor zní pro mnohé hráče už trochu jako fráze, jejíž počátky a vzestup zaznamenala konzole PSX. Po příchodu PS2 vsadili vývojáři z Electronic Arts na autentičnost událostí z druhé světové války a s pomocí výkonu PS2 vytvořili úchvatnou grafickou podívanou. Z Rising Sun je však cítit, že to po vizuální stránce zase takový skok dopředu - oproti předchozímu dílu Frontline - nebude. Pokud se chcete dostat pořádně do obrazu, přečtěte si naši dřívější recenzi.

Jestliže jste v minulosti měli možnost zhlédnout oficiální trailer na Rising Sun, srdce vám muselo radostí poskočit. Originální uvedení do děje v podobě masakru při vylodění v Normandii z Frontline nyní nahradil zdrcující útok japonských vzdušných sil na Pearl Harbor a tady mimo jiné i na bitevní loď, v níž si coby Joseph Griffin spokojeně ležíte na své posteli vzpomínajíc na domov. Stejně jako v předchozím titulu i v Rising Sun je právě tato vstupní pasáž asi nejoriginálnější a nejlepší z celé hry. To, co se odehrává dále, detailně kopíruje skutečné události, které se staly v období 1941-1945, přičemž děj je ještě trochu upraven, aby na sebe jednotlivé Medal of Honor: Rising Sun levely navazovaly. Kromě již zmiňované bitvy o Pearl Harbor zlikvidujete např. vlak na mostě přes řeku Kwai, budete hledat svého bratra, který se ztratil při útoku na Filipínách, absolvujete noční útok na Quadalcanal, budete pátrat po zlatých dolech admirála Yamamota anebo získáte na svou stranu několik NPC postav, jako třeba Japončíka jménem Tanaka. Přestože výčet všech překvapení se zdá být dostatečný, dostáváme se k prvnímu, avšak velmi závažnému nedostatku. Rising Sun je o polovinu kratší než Frontline a k jeho pokoření vám stačí den pohodového hraní.

V RS neočekávejte nic moc nového. Grafika se příliš nezměnila, dovolil bych si říci, že dokonce trochu pokulhává za svým starším kolegou, ale není to ani tolik chyba grafika jako spíše typem zvolených exteriérů, které nejsou tak rozmanité jako v případě předchozího dílu. Některé pasáže jsou dosti stereotypní až nudné (např. procházení džunglí), na druhou stranu zde máme také několik příjemných překvapení, která se vymykají klasické akci (například zajímavě vymyšlené osvobození ze zajetí Japonců, jež má na svědomí Medal of Honor: Rising Sun váš poskok Tanaka). V příběhu jsem narazil i na situace, které jsou sice zajímavé, ale těžko bychom uvěřili, že se skutečně staly. Příkladem budiž taková jízda na hřbetu slona, odkud kosíte Japonce hodně těžkým kalibrem. Tak či onak, žádného slibovaného vylepšení grafického enginu jsem si nevšiml, ale herní variabilita tento nedostatek docela i vynahrazuje!

O muzice se nijak zvlášť zmiňovat nemusím. Ačkoli EA nahradila Michaela Giacchina Christopherem Lennertzem, soundtrack zní prakticky stejně jako v případě Frontline, dokonce si dovolím tvrdit, že samply použité v Rising Sun jsou naprosto shodné. Ale na kvalitu to vliv nemá, naopak.

Nejspíš každý od RS očekával tužší protivníky a lepší AI jak spojenců, tak nepřátel. Je pravdou, že do jednotlivých herních levelů málokdy vstupujete sami a pokud přeci jen začínáte sólo, brzy najdete někoho, kdo vám při soubojích pomáhá, přičemž spolupráce spočívá v podpůrné palbě. Postavy se však opět „zasekávají“ o Medal of Honor: Rising Sun textury, o jejich vysoké inteligenci bych si dovolil polemizovat a pokud jsou naskriptovaní na nesmrtelnost, neskolí je ani protitanková střela. Na druhou stranu jistého vylepšení AI nepřátel si všimnout lze. Japonci jsou agresivnější než Němci z Frontline, mnohdy se dostanete do situace „face to face“, v horším případě „face to katana“. Vojáci dokonce občas i provokativně ukročí, když pátráte po jejich hlavě hledáčkem, ale jinak se chovají prakticky stejně divně. Nejednou jsem mířil z deseti centimetrů na hlavu Japončíka, který místo do mě zmateně střílel na Američany za barikádami vzdálenými na míle daleko. Jednou vás nepřítel vidí i přes husté křoví a jindy o vás neví, i když mu funíte za krk. Ve hře můžete také nastavit obtížnost, ale nečekejte lepší AI. Ve skutečnosti jde jen o to, na kolik zásahů lze nepřítele skolit, tudíž trojitý headshot není nic neobvyklého.

RS je hra opět velmi lineární a nenabízí žádné zvláštní alternativní postupy vpřed. Setkáte se sice s možností volby jiné cesty a můžete pak tím překvapit protivníka zezadu, ale o svobodném rozhodování kudy tudy to skutečně není.

Medal of Honor: Rising Sun

Abychom pořád nekritizovali… Rising Sun konečně podporuje on-line hru po síti, nabízí multiplayer až pro 4 hráče při použití MultiTapu a konečně jsme se dočkali alternativy kooperativního story módu, za což výrazně přidávám body v konečném hodnocení. Vypadá to, že přestože je Rising Sun v příběhové části horší Frontline, autoři si dali o to více práce právě s tímto režimem. Nejedná se o rutinní procházení jednotlivých misí s kolegou. Budete si navzájem pomáhat a řešit úkoly jinak, než jste je řešili v singleplayeru, čímž se vlastně z Rising Sun stávají dvě hry v jedné. Jediné, co bych kooperativnímu módu vytkl, je nemožnost svobodného pobíhání po daném levelu. Pokud se od svého kolegy v akci příliš vzdálíte, hra přesune hráče, který sešel z cesty, blíž k druhému, což vás nejednou docela namíchne.

Zajímavě je ovšem vyřešeno ukládání pozic. V případě Frontline jste byli odkázáni na dokončení příslušného levelu, teprve poté bylo možno váš postup uložit na kartu. Vzhledem k větší rozlehlosti úrovní v RS zde lze chvályhodně pozici uložit i na speciálních Medal of Honor: Rising Sun místech (pulzující vysílačka), ovšem tato jsou mnohdy velice pečlivě skryta, čímž se ze stereotypního procházení levelů často stává honba za „sejvy“. Za zmínku stojí též skryté submise, které sice nemají vliv na dohrání té či oné úrovně, nicméně mohou vám pomoci otevřít různé bonusy. Např. za sestřelení dvaceti nepřátelských bombardérů, nalezení tajných dokumentů atd. Na spoustu z nich jsem vůbec nenarazil, což mě nutí projíždět hru znovu a znovu. Další bod autorům za zajímavý nápad.

Jak jsem výše zmínil, čím lépe dokončený level, tím více otevřených bonusů, které můžete vyvolat z hlavního menu. Mezi nimi jsou například rozhovory s vojenskými veterány, černobílé, částečně animované skicy, jež tak trochu připomínají komiks a uvedou vás do jednotlivých úrovní. Autentičnosti hry napomáhají i dojemně nadabované „Letters from home“ ukazující, jak tehdy válku vnímali rodiče a bližní vojáků. Pro hru sice nepotřebná věc, nicméně coby zpestřující element určitě přínosné.

Jak to rozumně zakončit? Přes původní skepsi musím nakonec uznat, že RS s kooperativním story módem, stejně jako multiplayerem či možností hry po síti má něco do sebe. Doneslo se mi i cosi o jeho pokračování s nečekaným názvem Rising Sun 2, kde ovládáte svého bratra a celý příběh se táhne tak trochu po „tarantinovské“ paralelní větvi. Ale to až někdy v roce 2004, zatím byste si měli užít téhle FPS, která mi však přese všechno pozitivní stále připadá jako datadisk k Frontline.

Medal of Honor: Rising Sun
Výrobce/Vydavatel EA
Platforma PlayStation 2, Xbox, GameCube
Multiplayer: ano, 2-4 hráči (MultiTap)
Vibrace/Analog: ano/ano
Paměťová karta: ano, 117kB
Verdikt: Pohříchu příliš krátká FPS, jejíž renomé vylepšuje několik novinek, kde pak kvalitativně vyčnívá zejména kooperativní mód!
Hodnocení: 75% (info)