Baví vás akční arkády? Rádi v nich hledáte spoustu tajných skrýší, kdy ani ta poslední nesmí zůstat skryta vašemu zraku? A což takhle různá vylepšení typu „hra ve hře“ a vůbec spousta báječných nápadů, které oživují tenhle typ her? Pokud na všechny tři otázky pouze souhlasně mručíte (ale stačí i na tu první), pak nová hra Donkey Kong Country vaše tužby naplní. Alespoň má očekávání splnila do posledního puntíku. Příběh točící se kolem ukradených banánů dává jasnou záminku, proč by měl statný opičák Donkey Kong s malým, ale o to hbitějším Diddy Kongem vyrazit vpřed za dobrodružstvím. Jednotlivé postavy se během hraní střídají, což ovšem záleží na faktu, jak se vám s nimi daří. Zemře-li jeden, vystřídá ho druhý, a tak to pokračuje až do okamžiku, kdy pokoříte hru – nebo vám klesnou opičácké životy na nulu a ona pokoří vás.
Je toho opravdu mnoho, co se mi na Donkey Kong Country (dále DKC) líbí. Na prvním místě bych asi měl zmínit, jaké události vedou k smrti vašich opičáků. Buď vám je pokosí nepřítel, anebo se prostě zabijí pod vaším velením sami. Ačkoli na cestě nezabloudíte, jelikož zkrátka procházíte pouze zleva doprava, spousta skokánků, propastí a houpajících lián
představuje docela slušnou barikádu, jak hráče zadržet. Jenomže za většinu smrtí si můžete tak říkajíc sami. Pravda, při úmrtí je na vině vždy hráč, ovšem v DKC si mnohem častěji říkáte „já debil“, než „ty debile“ (potažmo doplňte váš ekvivalent). Některá místa vyloženě provokují. Například při jízdě v důlním vozíku se mi stále na jednom a tom samém místě „dařilo“ padat s opičákem do propasti. Rozhodl jsem se tedy, že příště si musím dávat moc pozor. OK, znovu se blížím k inkriminované propasti, opět zcela nelogicky reaguji příliš brzy – vydávám pokyn ke skoku a už se nořím do černé propasti… já debil.
Dobrodružná cesta po ostrově se rozděluje na několik částí, které zase obsahují svoje podskupiny. Jednoduše řečeno, výprava se sestává z ohromného množství malých úseků. Co z toho vyplývá? Po těchto malých částech se hra automaticky ukládá, přičemž k těm dohraným částem se lze kdykoli dle libosti vrátit. Dále, každý úsek je nutno dokončit téměř na jeden zátah. Téměř proto, že pád do propasti znamená reset úrovně a nepříznivá interakce s nepřítelem střídání opičáků. Vtip se skrývá v tom, že opičáci se mohou vystřídat, a to ještě jenom někdy, pouze jednou, pak následuje opětovné opakování. Možná jsem vás teď trochu
vystrašil, ale výše zmíněný systém funguje k mé spokojenosti. Navíc, zhruba v půlce úrovně každý trochu bystřejší nalezne záchytný bod. Bez něj bych asi zemřel já.
Co všechno opičáci dokáží? No, překvapivě dobře skáčí a občas se hodí dopadnout na hlavu otravujícím příšerkám. Ty se rekrutují podle prostředí z několika říší matky Přírody, třeba hmyzí nepříjemně zaskočí létajícími potvůrkami. Když je potřeba, seberou též ze země výbušný sud a odhodí ho dle potřeby – třeba na hlavu oponenta. Jinak starý opičák Donkey Kong (Gorila) s velkou razancí válí kotouly, mladý v kšiltovce zase předvádí excelentní hvězdy. Oba dva si tak docela slušně, byť každý po svém, čistí prostory. Opičákům cestu křižují nejenom různé podlamující se plošinky a pohyblivé skokánky, často se potýkají i s poněkud nevšedními nástrahami. Z dob, kdy se ještě PC batolilo v plenkách, si neustále vybavuji perfektní hru Prehistoric. Narazíte například na vodní úroveň, kdy se mění ovládání a vy proplouváte úzkými cestičkami, zatímco za zády vás stíhá smrtící medúza. Nechybí ani střílení z děla, kdy samotný opičák představuje projektil… či úroveň, kde zase opičák jede v důlním vozíku. Ano, plně rozjetý důlní vozík se ocitá pod vaším velením a na
vás je, jak si poradíte s nespočtem překážek – anebo jen chybějícími kolejemi.
Nebývalé osvěžení představuje opravdu ohromný počet bonusů a legrácek. Třeba magická krabička vás z opice promění na zvíře, které se pro danou úroveň hodí zdaleka nejlépe. Se žabákem se mnohem lépe skáče, ve vodě se vyplatí proplouvat jak ryba (než jako bublinky vypouštějící a vůbec se „nechytající“ opice) a nepřátele se mnohem lépe nabírají rohem nosorožce. A co takové banány! Válejí se absolutně všude – na zemi, visí na palmách a bohatě zdobí každý z tajných levelů. Tam se dostanete buď neobvyklým skokem, či rozbitím sudu na určeném místě. Ale zpět k banánům. Za sto sebraných (a sežraných?) vyhráváte jeden nový život k dobru. Podaří-li se vám zachytit červený balónek v době, kdy ještě nepoletuje v oblacích, opět se vám na konto přičte život navíc do horších časů.
Svůj odstaveček si zaslouží i dvě bonusové hry, které si můžete zahrát „jen tak“ bez toho, aniž byste spustili vlastní dobrodružství. Svou kvalitou se přitom směle vyrovnávají nabízeným
hrám v Game & Watch Gallery – díl jakýkoliv. V té první přes zaměřovací kurzor střílíte do zlodějíčků, kteří kradou banány. Nechybí nabíjení po vyplýtvání nábojů, ani smutný konec při krádeži určitého počtu banánů. Druhá gameska mě zaujala o trošičku víc a je opravdu ohromná. Opičák na vodě chytá ryby. Hráč ovládá prut a ve vhodný okamžik musí škubnout a ulovit tak co nejvíc ryb. To ovšem nestačí. Úlovek se musí správně nasměrovat, jinak veškerá námaha přijde vniveč. Atmosféru podporuje i časový měřič, jenž každou chvilkou odečte kus ze svého koláče. Sekundy k dobru získáváte samozřejmě za kvalitní úlovky. Za několik předvedených „kombo“ výlovů postupujete o úroveň výše, přičemž vrůstá jak obtížnost, tak vražedné tempo hry. Ve své jednoduchosti téměř geniální, ale člověk by u toho seděl pořád.
Donkey Kong mě opravdu mile překvapil, ze všech her co jsem zatím hrál se mi líbil víc pouze Pokémon (modrý/červený, žlutý – vyberte si). Je to dobré, zatraceně dobré… asi jako čokoláda. Nebo banány? Nebo všechno dohromady? To už nechám na vás a zaručuji se, že ať už si budete užívat v jakýchkoli dávkách, Donkey Kong Country se vám hned tak nepřejí. Dobrou chuť.
| Donkey Kong Country | ||||
| ||||
| ||||
| ||||
|
