Přísun realtimových strategií na naše harddisky snad nikdy neskončí. Bodejť by ne – vytvořit nějakou realtimovou strategii na rozdíl třeba od 3D akcí, které se neobejdou bez pořádného enginu a bandy schopných programátorů a grafiků, není žádný problém. Navíc se realtimové strategie prodávají docela dobře. Ale jen málokdy se povede stvořit opravdový hit, jakým byl například Starcraft, Homeworld nebo Star Trek: Armada. Proč zmiňujeme právě tyto hry? Inu, právě těm se hra Conquest: Frontier Wars (déle jen CFW) nejvíce podobá.
Příběh si nastíníme jenom v kostce, neboť není nijak výjimečný. Posuďte sami – lidstvo v daleké budoucnosti při průzkumu neprobádané červí díry kdesi ve vesmíru narazí na odpornou organickou rasu připomínající křížence mezi hmyzem, vetřelci a Zergy ze Starcraftu. Ona rase se jmenuje Mantis a chce si dát nebohé lidičky ke svačině. To už tady párkrát bylo, že? Aby lidstvo nebojovalo samo, potká později ve hře další rasu - Celareon, která má podobné problémy a přidá se k dvounohým tvorům (to jako k nám) v bitvě proti Mantisanům. Jako už mnohokrát - třetí rasa je technicky vyspělá a hemží se modrou energií. Po pár misích se vždy můžete podívat na nějakou bezduchou a nudnou animačku, jež vás v ději posune o kousek dále.
Kampaň čítá šestnáct misí, v nichž budete prakticky hrát pouze za Lidi. Za ostatní dvě rasy si tedy nějaké kompletní tažení neužijete, ale volba „Quick Battle“ vše vynahrazuje. Zvolíte si rasu a počet nepřátel, velikost mapy atd. a můžete bojovat třebas v kůži Mantisanů. Samozřejmostí je multiplayer, který umožňuje hru maximálně osmi hráčů. Pokud byste si chtěli stvořit mapu podle své fantazie, máte smůlu - editor misí se na placce se hrou nenachází, ba ani v obalu, což je v dnešních dobách, kdy je editor standardní záležitostí, poněkud podivné.
Jak bylo řečeno výše – CFW je klasická RTS, byť se odehrává ve vesmíru a na první pohled vypadá poněkud zvláštně. Totiž už tak obyčejná věc jako mapa je pojata novátorsky, což s sebou přináší několik nových prvků. Každá mapa území je propojena s jednou či více jinými, a to prostřednictvím červích děr. V konečném důsledku to znamená, že se na ovládacím panelu vyjímají dvě schématické mapy. Jedna představuje území, na které se právě díváte, a druhá ukazuje propojení jednotlivých map. Jedno území může být spojeno klidně i s pěti a nějaké druhé třeba jen s jedním. Maximální počet systémů je šestnáct (každý má vždy svůj název), a také proto jsou mapy menší, než je obvyklé. Na červí díru je dobré postavit budovu jménem Jump gate, čímž se červí díra uzavře a nepřátele do ní (dokud Jump gate nezničí) nemohou vstoupit. Jump gate společně s obrannými strukturami patří do skupiny budov, které je možno postavit volně ve vesmíru. Ostatní budovy jako rafinérie, laboratoře a opravárenské stanice lze vybudovat pouze a jenom na orbitě nějaké planety. Prostor je značně omezen – na orbitu se vejde jenom pár budov, a tak nezbývá nic jiného, než najít jinou planetu, kam bude možné umístit další budovy. Tím hra nutí do aktivního prozkoumávání a rozšiřování základny do vzdálenějších oblastí.
Samotné prostředí ničím neuchvátí – narazíte jenom na planety, pásy antihmoty, přes které lodě neproletí, asteroidy a mlhoviny. Vesmír je ale vesmír, takže nic světoborného v tomto případě nejde vymyslet. Asteroidy slouží k těžbě rudy a mlhoviny zase k získávání plynu – těžba probíhá klasickým způsobem, kdy harvester přiletí ke zdroji surovin, naplní se a letí k nejbližší rafinérii vyložit svůj náklad. Druhou a mnohem lepší variantou, jak získat suroviny, je těžba přímo na planetě. Různé typy planet nabízejí různé bohatství. Měsíce jsou plné rudy, plynoví obři plynu a na normálních planetách podobných Zemi zase žijí obyvatelé, kteří slouží jako posádka lodí. Největší boje probíhají právě o planety plné zdrojů. Je totiž daleko praktičtější postavit rafinérii na měsíci a jenom se dívat, jak vám postupně přibývají zásoby, než hlídat snadno zničitelné harvestery. Poslední zdroj, i když toto pojmenování je trochu zcestné, zastupují „Command points“, jejichž počet zvyšuje stavba velitelství a senzorových věží (případně jejich ekvivalentů u ostatních ras). Lodě a obranné věže stojí kromě příslušných surovin několik Command points - obrovité lodě a super silné strážní věže spolknou třebas čtyři a harvester jeden. Command points jsou něco jako farmy z Warcraftu a Age of Empires, nicméně jejich maximální hladina je stanovena příliš nízko. Jednoduše řečeno – počet obranných věží a lodí je omezen na úplně nelogickou mez, do níž se vejde deset lodí neválečných lodí a šest bojových lodí od každého typu. Tohle autoři docela přehnali.
Aby ve výčtu novinek nic nechybělo, musíme se zmínit o generálech. Autoři udělali moc velkou chybu, že generály dali jen do sólo bitev, a ne do kampaně, kde je vůbec nenajdete. K čemu takový generál slouží? Především je nejdříve třeba ho zaplatit, což stojí nemalé množství surovin, ale potom díky němu můžete zformovat flotilu. Nejenže lodě ve flotile dostanou několik bonusů (o 10% silnější zbraně atp.), ale generálovi můžete nastavit mód chování (najdi a znič, hlídej atd.), podle kterého se celá flotila bude řídit. Dokonce vás generál sám například informuje o tom, že flotile dochází zásoby munice (ano, lodím se musí doplňovat munice). Stačí jeden klik a generál dá ze své vlajkové lodě pokyn flotile k přesunu na nejbližší místo, kde se dají doplnit zásoby. Inteligence generálů není nikterak vysoká, nicméně plní, co jim bylo zadáno. Ale hlavně – člověk má pocit, že opravdu někomu velí a ten někdo velí ostatním. Hra tak dostává naprosto perfektní atmosféru. Leč v kampani si generálů neužijete.
Když už jsme u kampaně, u nejslabšího článku celé hry, ono nevadí, že se hraje jenom za lidi a že generálové chybí, ale posloupnost misí, kdy se střídají banální záležitosti se zbytečně těžkými úkoly, ztrácí logičnost hned od začátku. Kampaň vypadá zhruba tak, že se například v jedné misi můžete pohybovat jenom ve dvou mapách, ačkoliv některé červí díry vedou do dalších systémů. Červí díry jsou ovšem nepřístupné a vletět do nich lze až v další misi. Nápad dobrý, provedení totálně špatné. Proč když člověk prozkoumá nějakou mapu, je v další misi tatáž mapa opět zcela černá? Proč když člověk na jedné planetě něco postaví, tak to už v další misi na ní nestojí? Navíc, což se dalo čekat, vynalezené technologie je opět nutno v další misi znovu objevit.
Jednotlivé rasy se od sebe co do systému stavby moc neodlišují. O variabilitě stran ze Starcraftu si může CWF nechat jenom zdát, nicméně úplná hrůza to není. Lidé sázejí na silné bitevní a letadlové lodě, Mantisané zase na malý počet budov, díky čemuž je stavba základny otázkou několika minut, a rychlé lodě a Celareoné na extra silné strážní věže a zajímavé speciální schopnosti svých lodí. Z toho je už patrné, jakými přednostmi každá rasa oplývá – Mantisané se výborně hodí pro útok, Celareoné mají zase výbornou obranu a Lidé jsou na tom tak půl na půl. Všechny strany mají k dispozici zhruba deset jednotek a co je nejdůležitější, ani jedna rasa nevyniká nad těmi ostatními.
Design lodí a celkové grafické zpracování se pohybuje na standardní úrovni. CFW hýří všemožnými barvami, takže vesmír rozhodně nepostrádá atraktivitu. Ovšem design lodí ničím neohromí, zvláště lidské lodě vypadají hodně obyčejně. Nicméně všechny jednotky jsou až na výjimky snadno od sebe rozeznatelné. Maximální rozlišení nabízí přijatelných 1024x768, což ovšem nezapadá do kontextu s minimálními požadavky, které jsou na 2D zpracování docela tvrdé. Pohled lze přibližovat a otáčet na každou ze čtyř světových stran, ale pořád to je jen 2D zpracování – zaplaťpánbůh (tedy co se herního prostředí týče, jednotky a další herní objekty jsou ve 3D). Třetí rozměr by přinesl jenom totální zmatek. Hudební doprovod ke hře sedí, ale nečekejte takový zázrak, jaký se linul z bedniček při hraní Starcraftu. Hudba v CFW se vzdáleně podobá té ze Star Treku, což znamená, že není vůbec špatná. Jenom některé zvuky a zvláště namluvení dialogů se moc nepovedlo. Celkově technické zpracování hry CFW patří mezi běžný dostačující průměr.
Ovládání je naprosto perfektní a intuitivní. Pomineme-li již zavedené standardy jako nastavení módu chování, které mimochodem v CFW funguje docela dobře, tak se musíme zmínit o čtyřech tlačítkách na hlavním panelu. Jedno slouží k rychlému přepínaní mezi budovami, ve kterých se stavějí lodě, a druhé třeba k přepínání mezi budovami, v nichž se něco vynalézá. Ve hře to funguje báječně, takže máte vždy přehled o všem důležitém. Přepínaní mezi jednotlivými mapami je také vyřešeno skvěle. Ovládání prostě dostává výbornou, jenom má jednu pihu. Seskupování jednotek je značně omezeno, tudíž není možné ovládat najednou třeba třicet jednotek. Avšak tolik se jich díky omezenému počtu Command points nikdy najednou nesejde.
Umělá inteligence nepřátel se stejně jako technické zpracování nikterak neodlišuje od běžného průměru. Nepřítel často útočí v pravidelných intervalech předem nadefinovanými skupinami jednotek, což nepůsobí zrovna moc dobře. Nicméně jinak je vše docela v pohodě a při nejvyšší obtížnosti se zapotí i ten nejzkušenější veterán. Ne ale díky nějakým vychytralým útokům z několika stran a třeba zákeřným přepadům, leč díky tomu, že hrajete proti počítači, který stíhá dělat několik věcí najednou.
CFW se prvních pár dnů hraje skvěle. Vesmírné RTS mají něco do sebe a bitvy o měsíce plné rudy jsou báječné. Navíc systém navzájem propojených map zavádí nové strategické prvky. Je lepší postavit základnu v oblasti, která má málo zdrojů, ale vede k ní jen jedna červí díra, nebo bude vhodnější postavit rafinérie v oblasti s několika měsíci plnými rudy? Avšak pět červích děr představuje riziko útoku z několika stran…
Přes všechny klady je CFW pořád „jen“ realtimeová strategie. Pokud jste nikdy nehráli Starcraft a třeba Star Trek: Armada, budete z CFW nadšeni. Ostatní, tedy většina, už tolik ne, protože to, co CFW nabízí (zapomeneme-li na těch pár nápadů), už tady párkrát bylo. Každopádně si hraním CFW klidně můžete zkrátit čekaní na hru Star Trek: Armada 2, která by měla vyjít už za pár měsíců.
Conquest: Frontier Wars | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|