Bitkařská valná hromada: Super Smash Bros. Brawl

Kopec postaviček od Nintenda plus řada hostujících videoherních hvězd. A všichni si vzájemně dávají na budku.

Super Smash Bros. Brawl

Vystihnout podstatu této hry není jednoduché. Dá se sice říci, že je to svým způsobem bojovka, ale pokud si představíte klasický koncept, kdy proti sobě stojí dvě postavy, je to chyba. Jedná se totiž o něco v čem najdeme kus standardní bojovky typu Tekken, ale mnohé pasáže připomínají spíše plošinovku a jiné zase svého času tak populární bitkařiny, v nichž hrdina prochází lokace z jedné strany na druhou, jako byl například Final Fight.

V této hře je zkrátka hodně úplně všeho.

Hlavní myšlenkou je ale pochopitelně opět co nejvíc všem soupeřům nabančit, i když i zde nacházíme značný rozdíl oproti normálu. Zdejší postavy totiž nemají nic na způsob ukazatele zdraví a vaším úkolem není utlouct soupeře do bezvědomí, ale vyhodit ho z arény (obrazovky). Každá slíznutá rána se přepočítává na procenta, která se dají interpretovat řekněme jako úbytek hmotnosti nebo snadnost, s jakou lze danou postavu z arény vystrnadit. Čím více procent tak máte na kontě, tím jednodušší je pro ostatní vás definitivně vyhodit.

Chtělo by se říci, že hra je v základu rozdělena na dva základní režimy, ale to by taky nebyla tak úplně pravda. Vždyť jen bohatá nabídka multiplayerových možností svým způsobem představuje samostatnou hru samu o sobě. Noví Smash Bros toho totiž obsahují tolik, přičemž všechno je v podstatě plnohodnotnou součástí celku, že nějaké takové dělení vlastně postrádá smysl, ale zkusme to.

Dvě základní součásti singleplayeru jsou klasický mód známý z bojovek, kdy se utkáváte s jedním soupeřem (či spíše častěji jejich skupinami) za druhým, dokud neporazíte toho finálního. Druhou položku pak představuje příběhový režim, v němž se na mnoho různých způsobů utkáváme s desítkami protivníků a jdeme po stopách příběhu, v němž zlé postavičky dělají z těch hodných malé figurky.

Mohlo by se zdát, že onen příběhový mód bude hlavním těžištěm singleplayeru, ale opět to není zase až tak pravda. Oba módy se totiž dokonale doplňují. Ani ne tak, že by byly nějak přímo provázány, ale prostě jen proto, že každý představuje o dost jiný herní zážitek, a tak po pár epizodách příběhu budete mít prostě a jednoduše chuť si dát pár zápasů „jen tak“ v arkádě.

A nebo třeba v něčem úplně jiném. Nemohou totiž chybět například minihry, které jsou dalším zajímavým ozvláštněním, respektive další ze zdejších bohatých možností, jak se skvěle pobavit. Najdeme mezi nimi například rozbíjení terčů v členitých arénách na čas, ale nejvíce asi zaujme soutěž v odpalování boxovacího pytle na dálku. Dostanete k dispozici baseballovou pálku a v krátkém čase mu musíte nabušit co nejvíce procent (a tím ho „odlehčit), abyste ho pak ve správném okamžiku odpálili co největší pumelicí co nejdál.

A nebo máte chuť na nějakou starou klasiku? Není problém. Je zde totiž i položka, pod níž najdeme demoverze starých her, v nichž zdejší postavičky excelovaly již před lety. Můžete si tedy připomenout časy původního Donkey Konga, první Mariovo poskakování nebo se třeba podívat, jak to kdysi dávno na NESu šlo Linkovi v „prehistorické“ Zeldě. Nebo dáte raději přednost Star Foxovi, Kirbymu nebo Samus z Metroidu? Máte možnost. Škoda jen, že čas, kterým jsou tato demíčka omezena, je tak krátký. Již jen takovou třešničkou na dortu je v této souvislosti stručná encyklopedie (seznam) her od Nintenda. Věděli jste například, že starých Game and Watch „digiher“ bylo tolik?

Platí zde známá fráze „easy to learn, hard to master“.

V této hře je zkrátka hodně úplně všeho. Vedle snad všech postav ze stáje Nintenda plus hodně slušné řádky hostujících hvězd (Solid Snake, Sonic atd.) jsou zde doslova stovky nejrůznějších předmětů všeho druhu k odemknutí – figurky postav, trofeje, power-upy, hudba, samolepky, přivolávání pomocníků a kdoví, co všechno ještě. Zkrátka jsou toho všeho ukrutné hromady. A nejlepší a nejzajímavější na tom je skutečnost, že to rozhodně nepůsobí nijak přeplácaně nebo že by to tu bylo jen proto, aby to tu bylo. Všechno to dohromady tvoří maximálně soudržný celek.

Samostatnou zmínku si zaslouží přinejmenším ony samolepky. Získáváte je průběžně sběrem během lítých bitev a jejich význam tkví v posilování postav v adventurním režimu. Každá postavička má vyhrazenou kruhovou plochu, na niž samolepky umisťujete, a tím zlepšujete její vlastnosti. Můžete tak zvýšit například odolnost, sílu útoků a podobně, přičemž každá samolepka s sebou nese jiné vylepšení. Vtip je zároveň v tom, že aplikovat můžete maximálně tolik nálepek, kolik se vám jich vejde na zmíněnou plochu. Trochu matoucí sice napoprvé je, že se v adventurním režimu postavy střídají jako na běžícím pásu, takže netušíte, která za vylepšení vlastně stojí a zda ji ještě někdy dostanete pod kontrolu. Noví Smash Bros ale rozhodně nejsou titulem na jedno zahrání.

Definitivním důkazem toho, že tady při vývoji někdo skutečně kreativně přemýšlel nejen z důvodu titulu na své vizitce, budiž skutečnost, že si docela dobře zahrajete i při závěrečných titulcích po dokončení arkádového módu. Na obrazovce se objeví zaměřovací kříž a vaším úkolem je si ještě vylepšit skóre sestřelením co největšího počtu ikonek postav, předmětů a power-upů. Jelikož ale tyto „titulky“ ubíhají docela slušnou rychlostí, je to skoro až adrenalinová záležitost. Alespoň tedy s Wii arkádovým ovladačem.

Hru je ale možné ovládat i klasickou kombinací wiimotu a nunchaku, ale je jasné, že gamepad je pro tuto hru lepší volbou. Ideálně pak model z GameCubu, jenž je samozřejmě rovněž podporován. Ovládání je pak vcelku jednoduché a intuitivní, ale rozhodně ne triviální. Stejně jako v případě celé hry zde totiž platí známá fráze „easy to learn, hard to master“, tedy že základy dostanete do krve během několika málo okamžiků, ale pokud budete chtít dosahovat nějakých výrazně lepších výsledků, vyžádá si to pár (desítek) hodin tréninku.

Což může být svým způsobem i největším záporem celé hry. V tomto ohledu totiž docela mate tělem – na pohled působí jako jednoduchá záležitost, navíc s infantilně vypadajícími postavičkami, kde se to na obrazovce všechno mele v ukrutném tempu, a že tak stačí akorát bušit do tlačítek. Jen máloco však může být dál od pravdy.

Ono to sice svým způsobem stačí, ale pokud budete chtít mít pocit, že to máte všechno stoprocentně pod kontrolou, chce to zkrátka trénovat. Vždyť již jen široká škála všemožných power-upů se vám do paměti nevryje během několika chvil. Do toho si ještě připočtěte například správné a promyšlené používání speciálních úderů a zbraní a máte se co po večerech učit minimálně týden, spíše tedy dva. A to ještě budete pořád dost daleko od dokonalého zvládnutí.

Třeba i proto, že prakticky s každou z postaviček se hraje jinak. Základní údery samozřejmě odpovídají, ale přesto se tvůrcům podařilo vtisknout každé z postav svůj osobitý bojový styl, který musíte přijmout, abyste se ji naučili dokonale ovládat. O to překvapivější pak je, že se dá říci, že jsou všechny postavičky docela dost pečlivě vyvážené v tom smyslu, že záleží v prvé řadě na schopnostech hráče a nikoliv postavy, kterou ovládá.

Každá z postav totiž disponuje rychlými i silnějšími technikami, stejně jako nějakou „střelnou“ zbraní (Mario má například vodní pumpu z Mario Sunshine) ať už tak říkajíc v základní výbavě nebo jako speciál. Při výběru tak záleží čistě jen na vašich symaptiích.

Další verze postav

Když člověk mluví o Super Smash Bros Brawl, bude se většina konverzace točit kolem neuvěřitelné pestrosti a bohatosti úplně všeho. Dalším z důkazů je například skutečnost, že mnohé postavy (pokud tedy ne úplně všechny), zde existují v několika verzích. Něco sice již naznačí při výběru bijce „dvojpostava“ Zelda/Sheik, ale to je opravdu jen špička ledovce. Docela dlouho po rozehrání se tak budete ještě divit, kdo všechno se na scéně ještě objeví. Vedle Samus Aran v jejím skafandru se tak utkáte i s její Zero Suit verzí (elastický modrý overal a krásná blonďatá hříva), Lugi na vás jednou takhle nastoupí v železné verzi a trenér Pokémonů na vás například pošle i obří verzi jednoho ze svých mazlíčků, jenž je ale pořád o něco roztomilejší než obří Bowser. A další? Jen si je najděte sami. A všechny!

Stejná velkorysost jako ve všem dosud napsaném se objevuje i při samotném hraní. Vedle množství power-upů (namátkou vyjmenujme například kladivo, bazooku, plamenometnou kytku, zvětšovací houbu atd.) je to i velmi pestrou škálou arén. A nejde ani tak o to, že každá vypadá jinak, ale v prvé řadě hraje roli, že se opět v každé trochu jinak hraje. Někde akorát poskakujete mezi plošinkami, jinde navíc musíte dávat pozor, abyste ještě nespadli do propasti, onde se zase celá lokace pohybuje, a tak musíte sledovat, abyste nezůstali pozadu a tím pádem se mimo arénu nedostali jen a pouze svou pomalostí.

V jiných arénách jsou zase pohyblivé plošinky nebo třeba přepínače, jejichž aktivací ve vhodný okamžik dokážete soupeřům pořádně zatopit. V některých lokacích se zase stává, že se na obrazovce začnou dít podivné věci, abyste se vzápětí objevili někde úplně jinde a vrcholem je Wariova aréna, kde uprostřed soubojů navíc dostáváte všemožné rychlé úkoly ve stylu souborů miniher ze série WarioWare, jejichž vrcholem je zadání, abyste se po nějaký čas vůbec nehýbali. Což je vprostřed líté rubačky nejen nezvyklé a překvapivé.

Variabilitou disponují i samotné souboje. Hraje se tu jeden na jednoho, ale proti sobě se mohou postavit i dvojice, čtyři postavy si to mohou rozdat stylem všichni proti všem, všichni proti jednomu, ale setkáte se i se souboji, kdy na vás začne vyskakovat spousta stále stejných postaviček dokud je nepobijete všechny. Mimochodem, vymlátit najednou dvacet Wariů poskytuje zvláštně povznášející pocit.

Všechny tyto varianty si vyzkoušíte v rámci jednoho průchodu arkádového režimu s jednou postavou. Takže nejde jen o to, že každý další souboj je obtížnější, ale on je zároveň i vždy o dost jiný než ten předchozí. V režimu adventurním je pak tento rozptyl ještě větší, protože zde mimo jiné přicházejí ke slovu vyloženě plošinovkové pasáže, jejichž speciálním případem jsou situace, kdy musíte jen rychle utíkat po scrollující lokaci a ještě se vyhýbat nástrahám prostředí. Zaškatulkovat tuto hru k nějakému žánru tím pádem fakt snad ani nejde.

Snad jediným skutečným záporem této hry tak asi je fakt, že se do ní rozhodně nedostanete tak rychle, jak jste z ostatních her od Nintenda zvyklí. Jak vidno z předchozích řádků, je tu toho totiž skutečně mnoho, než aby se to dalo „pobrat“ během první hodinky hraní. A jak již bylo naznačeno, ačkoliv to vypadá jako infantilní zábavička, ve skutečnosti to je docela hodně hardcore věc. Je ale zároveň pravdou, že vůbec nikdo nemusí mít strach, že by si zde nezahrál. Bude ale chvíli trvat, než jednoho dne vstanete a zjistíte, že jste v této hře skutečnými mistry.