Udatný bojovník se nezalekne přesily nepřátel, ani strašlivých pastí, ani zlých kouzel. Vy jste právě takovým hrdinou, synem mocného vládce Persie, a odmalička jste byli trénováni nejlepšími mistry, abyste obstáli v boji se ctí hodnou následníka trůnu. Dobyvatelské tažení vašeho otce je vám dobrou příležitostí k dobytí cti a slávy, po níž tolik toužíte. Jednoho dne vaše armáda přepadne sídlo indického maharadži, a hladce zvítězí díky zrádci na straně svého nepřítele, démonickému Vezírovi. Ten touží získat Dýku času, prastarý artefakt v maharadžově vlastnictví, ale když tuto relikvii objeví v maharadžově pokladnici dobyvatelův syn, Vezírovy plány jsou ohroženy. Lstí tedy navede mladého prince, aby Dýkou času otevřel zakázané Hodiny. Ctižádostivý mladík tak učiní... a tímto se začíná jeho (tedy vaše) pouť za napravením toho, co způsobil.
Princ ovšem není jen rozmazleným frackem ochotným nechat si věšet na nos Vezírovy bulíky, ale rovněž vzorem cti, odvahy a tělesné zdatnosti. Snad proto se do něj ta překrásná princezna... ale počkejte, teď jsem chtěl mluvit o něčem jiném. Necháme si to na později. Tak tedy, tělesná zdatnost, že ano. Schopnost viset z římsy dolů a dokonce po ní ručkovat do strany dnes už nikoho nepřekvapí, stejně jako nějaké cviky na hrazdě, i když mládenci nedělá problémy rychle
přeskakovat z jedné na druhou. Mladý princ dokáže ale i vyběhnout pěkný kus po svislé stěně vzhůru, což se hodí, když je nějaká římsa moc vysoko nebo když na některou hrazdu (reprezentovanou například trčícím vodorovným praporem) nevyskočí ze země – prostě se odrazí od zdi metr a půl nad zemí a je to. Ještě senzačnější je běh po stěně směrem vodorovným. Další spousta pohybů a triků se týká soubojů. Všechny tyto fígle se dají s trochou šikovnosti relativně snadno využívat a hráč tak získává dojem, že je skutečným pánem situace.
Po cestě ruinami slavného sídla potkáte mimo jiné velké množství příšer, čili lidí a zvířat přetransformovaných pískem času v neživé bestie, které se nedají zabít. Naštěstí ale ona Dýka, po které tolik touží proradný Vezír, má v sobě netušenou moc. Díky ní můžete nestvůry, které jste skolili, rozložit v písek, z něhož povstaly, jen je potřeba stihnout to, dokud leží bezvládně na zemi, tedy dříve, než se zase zvednou. Tohle je ale jen jedna z mnoha věcí, které lze s Dýkou vyvádět. Velice často budete využívat funkci vrácení času. Ta je účinná i poté, co zemřete, a vrátí vás až tak daleko nazpět, kolik času máte zrovna k dispozici (tento čas je reprezentován kružnicí vlevo nahoře, přičemž plná kružnice značí 10 vteřin). Dále můžete na chvíli zpomalit čas pro všechny tvory okolo
vás, což vám dá jakous takous převahu nad protivníky. Účinnějším fíglem je zmrazení protivníka, případně zmrazení všech protivníků najednou (to ale můžete udělat jen výjimečně). Kromě toho, že jsou velmi užitečné, všechny tyto triky velice působivě vyhlížejí. Zranění, která při bojích utržíte, můžete léčit obyčejnou vodou, která je ve světě ovládaném pískem zázračnou hojivou látkou.
Na vaší štrapáci po tom zatraceném hradě, jehož paranoidní majitel vám svými pastmi způsobí více starostí než všechny písečné příšery, vás bude provázet princezna Farah – dcera maharadži zrazeného Vezírem a poraženého vaším otcem. Zřejmě má dost důvodů vás nenávidět, ale protože vlastníte Dýku času, která je jedinou účinnou obranou proti všemu zlu rozpoutanému písky času, musí s vámi spolupracovat. Příběh, který se točí z velké části právě kolem nejednoduchého vztahu dvou mladých prominentů, je jednou z nejromantičtějších záležitostí, na které můžete v herním světě narazit. V průběhu to člověk až tolik nevnímá, ale jak se vše blíží ke konci (a ZEJMÉNA pak na samém konci), šikovně budovaná atmosféra si jej podmaní. Právě příběh je zřejmě jedním z důvodů, proč mě hra velmi bavila i napodruhé, kdy jsem potřeboval dojet hru znova do třetiny, abych mohl odemknout bonusový první díl Prince of Persia. No, každopádně mluvíme-li o princezně
Farah, je třeba připomenout její nesčetné zásluhy a neocenitelnou pomoc. A to jednak v soubojích, kdy se vám dostane podpory jejího přesného luku (někdy ne až TOLIK přesného, dokonce se mi i stalo, že mě s lakonickým "sorry" zasáhla ve chvíli, kdy mi zbýval už jen kritický zbyteček životní energie), což je vyváženo nutností všímat si stavu jejího zdraví, neboť její smrt má za následek stejný konec hry jako smrt vaše. No a jinak samozřejmě narazíte na velké množství hádanek a rébusů, které většinou nejsou nijak složité, ale je k jejich řešení prostě potřeba druhé osoby. K tomu bych poznamenal, že byla možná trochu škoda nechat princeznu ovládat kompletně počítačem... ale zase taková tragédie to není, možná jsem jen příliš nenažraný a chtěl bych třískat ze skvělé hry více užitku, když už tak je ho tam víc než dost.
Všechny ingredience, o kterých jsem doposud mluvil, jsou velice chytře a elegantně pospojovány do epického dobrodružství, jehož je skutečná radost se účastnit. Jakkoliv je ale hra Sands of Time skvěle vyváženou zábavou, má taky několik dost iritujících nedostatků. Tím nejzávažnějším je kamera. Pokud zrovna řešíte, jak se dostat přes nástrahy a pasti, ještě to celkem ujde, snaží se nastavovat do nejpřijatelnějších úhlů a opravdu se jí to i daří. Přesto občas narazíte na problém
s její omezenou nastavitelností, který se ale skoro vždycky dá vyřešit rozhlédnutím se v pohledu z vlastních očí. O dost horší to bývá v soubojích, které se díky členitosti míst boje (většinou haly se schodišti či jinými vestavbami) a neschopnosti kamery se s touto členitostí uspokojivě vypořádat můžou stát chvílemi nepřehlednými. Další mušky jsem našel v jinak bezchybném ovládání, a to opět při soubojích. Za prvé u některých pohybů odmítala hra brát v úvahu směr, v němž jsem si danou akci přál provést, a za druhé bych opravdu velice uvítal možnost odvalit se z lehu kamsi stranou. Ono když si tak ležíte obklopeni několika hromotluky kteří do vás střídavě perou obrovskými meči, je sice hezké, že jste schopni jejich útoky odrážet, ale jak se z takové situace dostat, když vyšvihnutí se na nohy znamená vzdát se obrany sice jen na malý okamžik, v němž vás ale některý z protivníků pohodlně sejme?
Grafika je skutečně velmi působivá. Občas snad zakolísá kvalita či rozmanitost textur, ale to jsou ojedinělé hnidy. Jinak lze nalézt spoustu překrásných maleb na stěnách zbořeného hradu, který uchvacuje svou architekturou, polozbořenými síněmi, nádvořími s bazénky a okrasnou zelení, luxusními lázněmi, zatuchlým vězením, všudypřítomnými závěsy a vlajkami vlajícími ve větru a vůbec
ledasčím. Modely postav či soch nejsou tím nejlepším co se dá kde spatřit, ale obecně je grafika technicky velmi kvalitní a hlavně má ohromující styl. Hudba hraje málokdy, ale když už je slyšet, je hezká a vhodná; a zvuky jsou v pořádku, s výjimkou rozhovorů, které někdy znějí tak potichu, že prakticky zbývá jen vyhnat hlasitost kamsi do oblak (to se podivíte, když to pak zapomenete zase stáhnout) nebo se na ty kecy vykašlat, což je ovšem škoda, protože třeba přijdete o zajímavou součást příběhu.
Odkaz Prince z Persie je velkou výzvou, jíž se autoři Sands of Time zhostili se ctí. Nový přírůstek do série dosahuje kvalit starých předchůdců a přestože není příliš dlouhý (na konec se dostanete během několika hodin, plus doby potřebné k mlácení čelem do zdi, když na několika místech hned nepochopíte, co se to po vás sakra chce), je zábavný od samého začátku až k samotnému finále, po němž nezbývá než okouzleně vydechnout... Jistě, ukládání trvá možná trochu déle než by se slušelo (ale ty halucinační předpovědi dalšího děje, které před každým savem uvidíte, to napravují), a jsou tady ještě nějaké nedostatky, o nichž jsem se již zmínil, ale přesto hodnotím nakonec ještě o pět bodů výše než jsem původně zamýšlel. A to za celkový dojem. Hra Sands of Time je výjimečnou ukázkou zhmotnělých idealizovaných vzpomínek herních mastodontů, pro které nic nového není už tak dobré jako to, co hráli kdysi dávno. Tuhle osvěžující písečnou odyseu doporučuji pozornosti všech, kteří občas mají podobné záchvaty nostalgie.
| Prince of Persia: The Sands of Time | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
